MODERNÍ ŠLECHTĚNÍ A POTRAVINY (6)

Co potřebujeme vědět o potravinách z geneticky modifikovaných plodin

Na závěr: PROČ SE GMO STALY STRAŠÁKEM?

V době studené války, pod vlivem čerstvých dojmů z Hirošimy a Černobylu panovala ve veřejnosti radiofobie. Ani ozáření potravin proti nežádoucím kontaminacím, ani ozáření brambor proti klíčení neprošlo bez obav a bez protestů spotřebitelů. Dalo by se předpokládat, že příprava potravinových plodin pomocí záření vyvolá podobné, a podobně zbytečné obavy. Nestalo se. Obavy se v Evropě soustředily na transgenní plodiny, ačkoli radiomutanty na rozdíl od nich obsahují neznámý počet neznámých změn. Zdá se to nelogické, takže zde musel být silný důvod.

Byl. Jmenoval se peníze.

  • Příprava radiomutant je levná, všem dostupná, nepatentovatelná.
  • Radiomutanty běžně naveliko používají zemědělci v Evropě.

Naproti tomu

  • Vývoj GMO je drahý, dostupný jen velkým firmám, nutně patentovaný.
  • Technologie vznikla v USA a dále zlevnila jejich již dotovaný zemědělský vývoz.

Hádejme: Proč byl v Evropě politický zájem strašit lidi GMO?

II. PRO VÁS, KTEŘÍ CHCETE PŘIJÍT VĚCEM NA KLOUB

PROČ TO TAK JE?

Protože naše nezbytnosti získávají zcela nové významy.

Lék byl dříve pouze k tomu, aby zaháněl nemoc.

Dnes musí navíc přinést zisk farmaceutickému průmyslu.

Kdyby ne, pak bychom ho neměli, nikdo by ho totiž nevyráběl.

Potravina tu bývala proto, aby lidi měli co jíst. Dnes musí přinést zisk zemědělsko–potravinářským podnikům a obchodu. Jinak bychom si ji museli vypěstovat sami na zahrádce.

Na tom, aby potravina lidi dobře živila a měli jí dostatek při jejich rostoucím počtu a ubývající orné půdě a sladké vodě, pracují usilovně vědci a stojí to spousty peněz. Aby příslušné výrobní a distribuční články měly zisk a nezkrachovaly (dnes se říká, udržely si konkurenceschopnost), pracují štáby manažerů, specialistů na patentování, inzerci, propagaci, davovou psychologii a stojí to spousty peněz. Kde se točí hodně peněz, je vřava konkurenčního boje. Ten se odehrává nejen mezi firmami, ale na trhu zemědělských produktů i mezi kontinenty, evropským a americkým. Je někdy velmi tuhý a zákeřný a informace jsou jeho zbraň. My jsme v té vřavě Smolíček, kterého lákají a straší různé Jezinky. GMO měly tu smůlu, že se staly zbraní v ekonomickém zápolení, což vedlo k pěstování strachu z GMO v Evropě. Taková je doba a jako všechno má dvě kůrky.

Máme léky zbavující nás chorob, na které bývalo už jen poslední pomazání. Ale zdravotnictví není k ufinancování. V restauraci nad Vltavou si kdykoli můžeme dát smažené krevety s avokádovou omáčkou, ale do kuchyně se vkrádají pochybnosti: koupil(a) jsem večeři – tak nevím….

Situace je nepřehledná, takže musíme začít od lesa:

Jsme právem hrdí na Gregora Johanna Mendela, který z pokusů na brněnské klášterní zahradě odvodil pravidla, jak se předávají vlastnosti z rodičů na potomky a dal tak přesný základ genetice. Vlastnosti, které pozoroval – třeba barvu květu nebo tvar semene – vysvětloval jako projev určité vlohy takovou vlastnost vytvářet. Rodiče pak podle přesných pravidel tyto vlohy předávají potomkům a u nich se vloha projeví. Protože vlohy vlastnost tvoří (latinsky generare), dostaly později název geny.

Tak jako biochemici zjistili, že naše pohyby mají hmotný základ ve zcela určitých bílkovinách ve svalech, tak také poznali, že vlohy jsou projevem chemického složení určitých vláknitých molekul. Je jich nejvíce v buněčném jádře – latinsky nucleus – a obsahují kyselinu fosforečnou, dostaly proto jméno nukleové kyseliny. Geny nejsou tedy nic jiného než zcela určitý úsek dlouhé vláknité molekuly nukleové kyseliny.

S pokrokem biologie a zejména její části nazývané molekulární genetika, se jednotlivé geny poznávaly. Jelikož gen nese informaci o určité vlastnosti, bylo nejdůležitější zjistit, jak je ta informace zapsána. Zápis se značně podobá způsobu, jakým pracují počítače, které informaci vyjadřují sledem nul a jedniček. Geny mají abecedu bohatší – pracují ne s dvěma, ale se čtyřmi znaky. Podle chemických názvů je označujeme jako A, T, G, C a jsou to chemické struktury, které jako korálky v růženci následují po sobě na vláknu nukleové kyseliny.

Starší z nás si pamatují Morseovu abecedu, kde jednotlivá písmena se skládala z čárek a teček jdoucích po sobě v určitých skupinách. Podobně v nukleových kyselinách trojice sestavená z oněch čtyř písmen A, T, C, G znamená jednu z 24 aminokyselin, které skládají bílkoviny. Takovým způsobem gen určuje složení bílkovin. Pochopitelně musí nést znak pro začátek – jako velké písmeno na začátku věty – a konec – tečku. Kromě toho, jak uvidíme dále, nesou ještě instrukce, který gen se má „zapnout“ (říkáme exprimovat) a který zůstat v klidu.

A pokrok šel dál. Geny se podařilo vymezit a tedy i spočítat. Ukázalo se, že v organismech jsou jich desítky tisíc. Jednoduchý virus má 1000 až 2000 genů, bakterie až 5000, člověk kolem 25 000 genů, mšice skoro dvakrát tolik a pšenice asi 120 tisíc v jádře každé buňky. Sníme-li misku hlávkového salátu, měli jsme k obědu stamiliony rostlinných genů. Jelikož tatarský biftek je nejlepší z volského masa, pak po pochutnání si na něm nás může hřát vědomí, že jsme měli hostinu z milionů genů vola. Nicméně jsou „aktivisté“, kteří si z lidí dělají blázny chodíce třeba v ulicích Vídně s hesly „Rakousko bez genů“.

To prý proto, že snězené geny mohou ovlivnit naši dědičnost. Musíme si dávat pozor na agitátory, kteří dokáží Evropany natolik ohloupit, že třetina jich věří, že rajče, které koupí v samoobsluze, nemá žádné geny, ty má jen to modifi kované. Kdo jim uvěří, ať zpytuje, zda někdy nesnědl tatarský biftek.

Co se stane s geny, které sníme? Totéž co se škrobem brambor a se svaly onoho vola, které jsme měli v podobě „tatara“: enzymy v trávícím traktu je rozloží na stavební kameny a informace, kterou nesly, se ztrácí. Asi jako když sazeč v tiskárně rozmetá sazbu.

Můžete slyšet, že ve stolici se najdou neporušené části genů rostlin. To je pravda, protože v rostlinné buňce jsou uzavřeny v celulosovém obalu jako v konzervě.

V šedesátých letech minulého století docent Bouma požádal přítele zubaře, aby mu rentgenem ozářil obilky ječmene Valtický. Vysel je, vybíral mutace, křížil a získal odrůdu Diamant. Ta dobyla světovou slávu, dokonce se z ní vaří nejen české pivo, ale i vyrábí skotská whisky. Podle zpráv Mezinárodní atomové agentury ve Vídni je v praxi už přes 2000 radiomutant. Pravda, mnohé jsou okrasné rostliny, ale nemálo z nich se nám octne na talíři. Jejich geny jsou pro přírodu nové, dosud neexistující. Vznikly totiž poškozením nukleových kyselin a jejich nedokonalou opravou. Bílkoviny, které se podle nich tvoří a které dostáváme na talíř jsou také nové pro nás, protože jsme se s nimi ještě nesetkali. Jenže o tom nevíme. Co oči nevidí …

Mutace, ať už přirozená nebo člověkem navozená, je náhodná. Nejde zařídit, aby záření nebo chemikálie zasáhla určitý gen a změnila ho směrem, který si přejeme. Proto se musí působit na velké množství třeba semen, ta se vysejí a pak se mezi rostlinami hledá taková mutace, která nejvíce vyhovuje našim potřebám. Záření však nezasahuje jen jedno místo v nukleové kyselině, ale četná, takže mutací vzniká obvykle celý roj. My jsme však informováni jen o těch, které se viditelně projeví, o ostatních nevíme. Mění-li se více genů, vzniká také více odlišných bílkovin, o kterých také nic nevíme. Často spolu s žádoucími změnami se objevují i nepěkné. Dají se sice někdy odstranit vhodným křížením, ale je to práce dlouhodobá. Není však třeba se obávat, že radiomutacemi vznikají nové, ne přírodou, ale člověkem vytvořené bílkoviny.

Každá nová odrůda od nepaměti byla nová právě proto, že se od existujících lišila vlastností, která tu předtím nebyla. Musela a musí proto mít i nové bílkoviny, se kterými jsme se před tím nesetkali. Zvláštnost radiomutant je v množství nových bílkovin.

Hlavní potíží mutací je jejich náhodnost a nepředvídatelnost. Je to jako střílet vrány v tunelu. Proto šlechtitelé uvítali novou metodu, kterou zavedli molekulární biologové nejprve u bakterií a později u rostlin i živočichů. Zejména u rostlin slibovala velký pokrok. Spočívá v izolaci genu z jakéhokoli organismu a jeho přenesení do plodiny, které chceme dodat genem nesenou vlastnost. Zmíněná universálnost genetického slovníku umožňuje požadovanou vlastnost najít kdekoli v přírodě a příslušný gen dodat plodině. Protože se gen přenáší, nazývá se transgen a metoda transgenose.

Původně se říkalo metoda rekombinantní DNA nebo genové inženýrství. Úředníci ji nešťastně nazvali „genetická modifi kace“, což znamená v překladu dědičná změna. To je nesmysl, protože každá mutace je dědičná změna a navíc vzniklý „geneticky modifi kovaný organismus“ (GMO) působí psychologicky strašidelně.

A člověk nemá potřebný otvírač – enzym, který by rozštěpil onen celulosový obal. Proto proklouzne obsah buňky neporušen celým zažívacím traktem. Nukleová kyselina funguje jako zápis vlastností organismů.

Naštěstí slovník, ve kterém je návod zapsán oněmi čtyřmi písmeny, je u všech živáčků na Zemi stejný. Sama nukleová kyselina není konstruktér vlastnosti, je jen její návod. Vlastními prováděči jsou bílkoviny a ty se podle oné abecedy sestavují a pak vykonají to, co je nutné. Některá vytvoří strukturu, jiná spustí chemické pochody. Činností genu je kromě řízení syntézy bílkovin také vytvoření identické molekuly, o kterou se pak postarají opět bílkoviny, aby ji předaly potomkům. To je podstata dědičnosti. Takto vypadá teoreticky přesné předávání identické informace od rodičů k potomkům. Jenže jako nic není dokonalé, ani uchovávání a předávání genetické informace není bez chyb. Víme, že ne vždy se vlastnost u potomků perfektně opakuje, ale tu a tam se objeví změna. Říká se jí mutace.

Darwin vysvětil rozrůznění života na Zemi právě takovýmito mutacemi a jejich následným výběrem. Totéž provádí šlechtitel. Všechny kulturní plodiny a domácí zvířata jsou historickou sbírkou množství mutací, které po století i tisíciletí vybírali, kombinovali a uchovávali zemědělci.

Mutace vzniká chemickou změnou v nukleových kyselinách. Důvody jsou různé. Nejméně častá je porucha z vnitřních příčin. Jakýsi překlep při přepisu. Kopírování genů se zajišťuje důmyslnými mechanismy, které se během evoluce vyvinuly. Proto takovéto spontánní mutace jsou řídké.

Mnohem častější je změna vyvolaná nějakým zásahem zvnějška. Ale i takový přirozený vnější zásah není dost častý, aby to vyhovovalo současným požadavkům na šlechtění nových výkonnějších odrůd. Jen uvažme: má-li plodina nějakých 30 tisíc genů, pak pravděpodobnost, že z přirozených příčin se náhodou změní právě ten gen, na kterém má šlechtitel zájem, je hodně malá.

Proto moderní šlechtitel si pomáhá a zásahy zvnějška vyrobí. Běžně je to radioaktivní gama záření (nejčastěji z izotopu kobaltu 60) nebo rentgenovo záření. Záření je proud fotonů, jakýchsi „balíků“ energie. Ta je u rentgenu i gama dostatečně velká, aby porušila chemické vazby. Zasáhne-li foton DNA, poruší její strukturu. V organismech je hodně vody, a proto častým potrefeným je molekula vody. Z té vznikne radikál, který je vysoce reaktivní a porušuje dále molekuly okolo. Včetně DNA. Organismy sice dovedou takovéto defekty opravovat, ale ne zcela dokonale, objevují se při tom chyby – to jsou právě změny vlastností, mutace. Mutanti vyrobení zářením se nazývají radiomutanti.

Původně se přenos genů vyzkoušel na bakteriích. Mají kromě hlavní molekuly DNA, která slouží jako jejich základní genetický zápis, ještě menší molekuly DNA uzavřené do kružnice, takže nemají volný konec. Nazývají se plasmidy a poměrně snadno se mezi bakteriemi předávají. Zvláštními enzymy se dá kružnice plasmidové DNA otevřít, vložit do ní upravený kousek a zase zavřít. Když se takto „nastavený“ plasmid přenese do bakterie, vnáší do ní vložený gen. Při vhodné úpravě povelu „exprimovat“ začne bakterie-příjemce vyrábět bílkovinu podle vloženého genu.

Vznikly obavy, že vložením lidského genu by se mohly probudit k němu případně připojené genetické instrukce pro choroboplodné viry, protože člověk má ve své DNA takových spících virových instrukcí dost. Proto objevitelé této techniky (vznikla v Kalifornii) vyzvali kolegy na celém světě ve vědeckých časopisech a na známé konferenci v Asilomaru, aby posečkali s takovými pokusy, dokud se neověří jejich bezpečnost. Ta se brzo prokázala a nadešel zlatý věk pro výroby různých krátkých bílkovin (peptidů) na základě přenosu genů.

Už nebylo nutné zabíjet telata, aby se získalo sýřidlo, vyrobila ho bakterie podle přeneseného genu stejně jako lidský inzulín, takže si lidé nemusí dávkovat prasečí, pokud jim vadí. Také růstový hormon se nemusí získávat z nebožtíků – i to vše dovedou vyrábět bakterie z vložených genů. Léky jsou dostupné, levnější a bezpečnější. Koagulační faktor pro hemofi liky nemůže přenášet AIDS, pokud je z bakterie, ale může – a přenášel – pokud je z dárců krve. Víme, že při nástupu AIDS byli hemofilici hlavní rizikovou skupinou.

Jelikož se v USA přenos genů v praxi osvědčil bez jakýchkoli problémů, nevznikly žádné zvláštní zákony týkající se a regulující použití transgenose a tato technika se po bakteriích začala používat i jinde. Třeba u rostlin. Tam situaci zjednodušil objev vědců z belgického Ghentu. Zjistili, že jedna bakterie zvaná Agrobacterium tumefaciens, dokáže prostřednictvím své kratší DNA (plasmidu) vnést geny do rostliny. Dodá rostlinné buňce takové, které ji přimějí, aby se množila. Vytváří se pak na rostlině známá zduřenina podobná nádoru – odtud získala ona bakterie své jméno. Jestliže na jejím plasmidu vyměníme původní geny za jiné, které chceme do rostlinné buňky vložit, máme požadovaného Trojského koně.

Šlechtitelé dostali do rukou metodu, jak zcela přesně získat odrůdu právě s požadovanou vlastností, aniž se současně vyrobí hromada dalších neznámých a třeba nežádoucích mutací. V prvé řadě mysleli na spotřebitele. Jim také nechutnala rajčata, která se musí podtrhnout zelená, aby do doby něž se dostanou na pult a stůl, nezměkla a neshnila. Proto metodou transgenose zablokovali enzym způsobující měknutí. Vznikla rajčata, která se mohla sklízet vyzrálá a dostala se na pult voňavá. Tuto transgenní odrůdu proto firma, která její konstrukci a uvedení na trh fi nancovala, nazvala FlavrSavr, což v anglické výslovnosti zní „flejvr sejvr“ a znamená to „uchovávač vůně“. Jenže známí agitátoři spustili pokřik: FlavrSavr „má geny“, kdežto normální rajče žádné nemá.

Podařilo se vystrašit neinformované občany (též vinou prohřešku vědců – viz dále) a transgenní rajče, ač voňavé, nešlo na odbyt. Peníze investované do něj se nevrátily. Pokud měla transgenní technologie přežít, nezbylo než opustit lákání spotřebitele na vůni a chuť a s dalším vylepšením plodin se obrátit na jiného odběratele – zemědělce. Ten na transgenních plodinách ušetří peníze i práci a navíc může mít větší výnos. To se skutečně potvrdilo, takže transgenní plodiny ve světě získaly velkou oblibu. V roce 2009 se ve světě pěstovaly na 134 milionech hektarů (obrázek 2).

Obr. 2) Světová plocha transgenních plodin ve srovnání s celkovou plochou evropských států. Plocha transgenních plodin (pouze Bt kukuřice) v roce 2009 v EU činila 94 750 ha, tj. 0,0707 % světové.

Jenže v Evropě bylo všechno jinak. V době velkého rozvoje pěstování transgenních plodin, nutno přiznat, vědci ztratili reputaci. Mohla za to nemoc šílených krav – tedy známá BSE. Vypukla v Anglii a politici, aby zabránili velkým škodám případného hromadného vybíjení krav, tvrdili, že tato dobytčí nemoc je pro lidi neškodná. Vědci si nebyli jisti a udělali osudnou chybu. Místo, aby přiznali „my nevíme“, podpořili – snad z útrpnosti se zemědělci – tvrzení politiků o neškodnosti. Jenže se ukázalo, že toto tvrzení je mylné. Nemoc způsobují zvláštní bílkoviny zvané priony, které vzdorují trávení i vaření. Dostanou-li se do těla, mohou nastartovat podobnou mozkovou chorobu i u člověka. Tohoto prohřešku se ihned chopili „aktivisté“ a začali tvrdit, že vnesený gen – transgen – je něco jako prion; dostane-li se do těla, může způsobit pěknou šlamastiku.

A lidé nevěřili vědcům, kteří zklamali, ale aktivistům bojujícím proti přenosu genů. Jejich odborní poradci v propagandě jim hned doporučili využít situace a tlačit vědce, aby transgenní odrůdy prohlásili za stoprocentně bezpečné.

Používá se k tomu fráze : „Nelze vyloučit, že…..“ a za to se dá nějaký strašidelný scénář. Dnes se však na to žádný vědec nechytí, protože nelze vyloučit nic, tedy nelze mít stoprocentní jistotu bezpečnosti. Například nikdo nemůže stoprocentně vyloučit, že mne na chodníku nezabije opilý řidič, že zítra pod mým bytem neexploduje unikající plyn, nebo že do Česka nenarazí za rok asteroid. Všechno má jen určitou pravděpodobnost, třebas nepatrnou, ale ne nulovou.

Po BSE se tedy věřilo spíše aktivistům a situace se stala horší a horší, jelikož se přidal konkurenční boj, dokonce na úrovni kontinentů. Evropa má, jak víme, silně dotované zemědělství a cítila se (po právu) ohrožena dotovaným americkým vývozem zemědělských produktů. Politici, když viděli, jak strach z transgenů funguje na poptávku, utužili soustavu povinných kontrol a zavedli důsledné značení produktů, které byly z transgenních plodin vyrobeny. A takové plodiny se vyskytovaly právě v americkém dovozu. Nebyl o ně tudíž zájem, tak proč je dovážet.

Pro takové opatření proti dovozu se jako právní podklad zavedl „princip předběžné opatrnosti“, umožňující vymyslet jakoukoli fantasii a kvůli ní zakázat dovoz. Protože více státům vadil americký dotovaný vývoz, podařilo se politikům EU prosadit tento princip na mezinárodní úrovni v podobě tzv. Cartagenského protokolu k Úmluvě o biologické rozmanitosti.

Tento dokument přímo říká, že není třeba dokazovat výmysl sloužící jako důvod zákazu dovozu.

Utužení pravidel mělo další neblahé důsledky. Pro zacházení s transgenními organismy Evropské zákony stanovují stejná pravidla jako zákony regulující nakládání s prudkými jedy a výbušninami. To samozřejmě působilo na Evropany a plodin s přenesenými geny se báli. Na to reagovali politici ještě dalším utužením pravidel a dočasným blokování jakýchkoli GM plodin, aby demonstrovali svou péči o zdraví voličů. Opatření nazývají „vědecká“, ale jde o původně ekonomické, později čistě populistické kroky. Na zcela zřejmé popření vědecky ověřených skutečností evropskou politikou navíc ignorující posudky Evropského úřadu pro bezpečnost potravin poukázalo 64 českých vědců v Bílé knize, kterou vydali jako příspěvek k našemu předsednictví v prvé polovině roku 2009.

Systém kontrol požadovaný pro povolení transgenní odrůdy k pěstování měl také zásadní ekonomický důsledek: vyhnal náklady na její vývoj a zavedení na trh do desítek až stovky milionů dolarů. Navíc neúnosně prodloužil schvalovací proceduru (5 let, když všechno jde hladce) a učinil ji závislou na politických hrátkách, jak předvedli nedávno někteří evropští politici. Tím od této technologie odřízl malé a střední fi rmy a ta se stala doménou velkých globálních společností, které si mohou dovolit riskovat investici do GM odrůdy. Pochopitelně musí pro své akcionáře zajistit návratnost pečlivým patentováním.

Mezinárodní kapitál a patentování je voda na mlýn bojovníků proti kapitalismu, kteří transgenní plodiny používají jako kord, kterým ve svém boji šermují.

I tato špatná situace má pro spotřebitele světlou stránku. Transgenní odrůdy jsou tak kontrolované na všemožná hlediska bezpečnosti, jako dosud nebyly a nepochybně nebudou žádné jiné zdroje naší potravy. Několikráte se ukázalo, že analýzy běžných odrůd do takových detailů neexistují a musely se kvůli srovnání dělat dodatečně. Dále se dělají krmné zkoušky. To znamená, že zvířatům – obvykle laboratorním potkanům – se do krmení přidává transgenní odrůda a pak se jejich různé zdravotní a fyziologické ukazatele srovnávají s kontrolou. Právě kontrolní krmivo je možnost, jak výsledky zmanipulovat tak, aby „prokázaly“ zdravotní riziko transgenose. Odrůda, která se bere jako kontrola, nemůže být ve svém složení zcela stejná jako odrůda transgenní, takže fyziologické ukazatelé jsou nutně jiné v pokuse než v kontrole. Jde pouze o to, zda při vyhodnocení výsledků se na rozdíly v krmivech bere ohled. Pokud ne, neseriosní autor studie fyziologické rozdíly uvádí jako „důkaz“ neblahého působení transgenní odrůdy.

Taková je situace s transgenními plodinami, čili geneticky modifikovanými, čili GM plodinami, jak se vyvinula v Evropě. Nutno uznat, že je velmi nepřehledná, je to propletenec ekonomických a politických zájmů komplikovaný profesionálně vedenou propagandou a jakousi pseudonáboženskou vírou některých organizací ve škodlivost GMO. Není divu, že veřejnost si nemůže utvořit vlastní názor a Evropan jako spotřebitel je zmítán různými pochybnostmi a obavami.

Uklidnit nás může historie mnohých technologií, které to při zavádění neměly snazší. Ne nevhodně se dnešní povinné značení produktů z GMO přirovnává k historickému požadavku, aby před automobilem běžel muž s červeným praporkem. Vida, jak už tehdy se vyznávala předběžná opatrnost.

Publikace České technologické platformy pro potraviny
MODERNÍ ŠLECHTĚNÍ A POTRAVINY (Co potřebujeme vědět o potravinách z geneticky modifi kovaných plodin) Svazek I, 1. vydání. Vydalo © Sdružení českých spotřebitelů, o.s., Praha, červenec 2010, © Prof. Jaroslav Drobník, Obálka a grafická úprava Pep–in s.r.o., Hradec Králové, Vytiskla tiskárna Garamon s.r.o., Hradec Králové, ISBN 978–80–903930–8–0

http://www.socr.cz/assets/aktivity/publikace/brozura-gmo.pdf

error: Kopírování zakázáno!