Létající muž?

Tento příběh se odehrál v kolchoze Říjen v Kazachstánu, v Pavlodarském kraji.

Tehdy mi bylo patnáct let. Ráno jsem šla do školy liduprázdnou polní cestou. Bylo už dost světlo, i když slunce ještě nevyšlo. Byl mráz, jasná obloha.

Najednou jsem spatřila na obloze, po mé levé straně, prudce se pohybující černý bod. Rychle se blížil, rozměry byly stále větší, a po chvíli bylo vidět, že je to nějaká lidská postava, celá v černém. Směr jejího letu svíral s cestou úhel asi šedesát stupňů.

Připadalo mi, že je to člověk střední postavy, tělo mu obepínal černý oblek podobný kombinéze.

Zřetelně bylo možno rozeznat hlavu (nebo spíše něco jako přilbu) a silné ruce, pevně přitisknuté k tělu. Větší podrobnosti nebyly vidět. Za zády měl nějaký předmět oválného tvaru, podobající se torně.

Celá vystrašená jsem pozorovala letícího člověka, až jsem si najednou uvědomila, že změnil směr letu – přibližoval se ke mně. Když zatáčel, jeho pravá ruka se nepatrně ohnula v lokti. Přestože jsem ho viděla zpředu, neviděla jsem mu do tváře, neboť místo ní tam měl jenom černou plochu.

V té chvíli ke mně dolehl stále sílící hluk, jako kdyby to byl nějaký stroj a ne člověk. Vzdálenost mezi námi se zkrátila asi na čtyřicet metrů. Rychle jsem se vzpamatovala a rozhlédla se po nějakém místě, kde bych se mohla schovat. Ale v zasněžené stepi žádný úkryt nebyl.

Znovu jsem pohlédla v obavách nahoru, ale najednou zmizel. Snad změnil směr letu, nebo se zabořil do závěje. Po tom jsem již dále nepátrala. Rychle jsem se rozběhla po cestě, která vedla směrem ke škole.

Tento úkaz trval nejvýše minutu, ale mně se to vrylo do paměti na dlouhá léta. Mohu k tomu ještě říci, že před tím ani po tom jsem nic podobného už nespatřila.

J. J. Loznaja, Kislovodsk, SSSR

Obr. Mothman (člověk – můra“)

Umění pozorovat

• Slovo má kandidát technických věd VALERIJ RODIKOV:

Ve vyprávění J. Lozné z Kislovodska je překvapující právě sdělení týkající se fantastických rysů a zvláštností „černého člověka“, které je vlastní bezpochyby různým mechanismům, strojům, dokonce i robotům. „Při zatáčení se jeho pravá ruka nepatrně ohnula v lokti…“ Místo tváře měl „člověk v černém“ tmavou plochu… „K mým uším doletěl stále sílící hluk…“

Snad tyto všechny charakteristické znaky nutí člověka myslet na záhadný stroj, vyvolávají představy, rozbouřená fantazie nabízí bytost z cizí planety.

K čemu pak byl ale dobrý „člověku v černém“ zvláštní motor, který vydával tento mechanický hluk?

Pro odborníky je právě takový ukazatel známkou nedokonalosti stroje.

Zůstaňme u zvyku vysvětlovat sebesložitější jevy nejprostšími způsoby a aplikovat hned tento zvyk na velkou skupinu rostlin, která se nazývá šáter latnatý (Gypsophila paniculata). Americký astrofyzik Donald Menzel spojuje tyto suché rostliny, přenášené větrem, s výskytem „létajících talířů“ v pouštích a stepních oblastech. Koule šáteru latnatého s sebou strhnou různá stébla, slámu, seno, prosté takové lehké předměty, které s nimi mohou cestovat dlouhé kilometry. Mohou stoupat do značné výše. „Vědci z observatoře v Sacramentu viděli takové koule ve výšce několika tisíc stop nad horami, jejichž vrcholky se tyčí téměř míli nad hladinou řeky, kde šáter latnatý roste,“ píše Donald Menzel ve své knize „O létajících talířích“.

Podle Menzelova názoru mohou nárazy působit prudké změny i výšky letu u „létajících talířů“. A nehovoří se také u „člověka v černém“ rovněž o prudkém manévru, po kterém vzápětí zmizel?

„Vzrůstající hluk“ tím zůstává zdánlivě vysvětlen, přijmeme-li domněnku o  šáteru latnatém. Hluk je však možno vysvětlit docela jiným způsobem – třeba celá tato událost proběhla současně v době, kdy poblíž letělo letadlo. Vždyť vypravěč sám říká, že ve chvíli pozorování „slunce ještě nevyšlo“, proto mohl klidně letící letadlo přehlédnout.