Hold předpotopním civilizacím (1)

Na pozadí dějin této planety je časový úsek jedné lidské generace pouhé mžiknutí.

Vraťme se na chvíli k dávným historickým kořenům naší přítomnosti. Skrývá je sice nános věkovité minulosti, ale myslitelský důvtip a tvůrčí zaujetí dokáže z jejich stop vyčíst podivuhodná poselství.

Příboj budoucna

Na nehybné modři nebes soupeří Sluneční pyramida v Teotihuacánu díky podivuhodnému účinku perspektivy s horou, na jejímž pozadí vyvstává. Sedmdesát metrů vysoká a postavená podle přesných matematických zákonů, nevydala ještě svá tajemství. Vybudovali ji Toltekové, Totonakové či Olmékové?

A pocházely tyto národy z Asie, jak si to myslí jedni, nebo to byli – podle tvrzení jiných – potomci nějaké předpotopní lidské rasy?

Stejně jako řada jiných historických záhad zůstává i otázka původu prvních amerických populací otevřena a je stále předmětem sporů.

„Zhruba před dvanáczi tisíci lety přišli na americký kontinent lidé. Byly to nepochybně malé skupinky kočovníků, přecházejících Beringovu úžinu, tehdy zamrzlou. A nijak nepřeháníme, řekneme-li, že severoamerický a jihoamerické kultury byly takřka úplně odříznuty od ostatního světa po dobu deseti až dvaceti tisíc let,“ píše Claude Lévi-Strauss (1) v knize „Rasa a dějiny.“

Z teorií osídlení Ameriky je nejrozšířenější tato. Předpokládá, že zde byl pevninský kontinent, kam pronikli lidé mladší doby kamenné, vyzbrojeni jen elementární technikou, ke které patřilo opracovávání pazourku, kostí a slonoviny. Za dvacet či pětadvacet tisíc let vybudovali však tito primitivové, oddělení od ostatního světa oceány, civilizace, které snesou porovnání s oněmi civilizacemi Starého světa, jejichž dějiny – poměrně nedávné – začínají ve 4. tisíciletí před naším letopočtem Sumery. Jak ale potom vysvětlit podobnost architektury, náboženství a někdy i jazyků Starého a Nového světa, onu příbuznost, jež brzo udivila cestovatele, etnology i dějepisce?

Nemusím ostatně zacházet tak daleko. Většina známého prehistorického nářadí – pěstní klíny, mlaty a hroty k šípům – je v podstatě stejná v různých značně od sebe vzdálených oblastech zeměkoule, aniž si dovedeme vysvětlit, jak by jeho tvůrci mohli být ve styku.

Evolucionistická škola spatřuje v těchto shodách příbuznost vyvolanou tím, že na stejnou techniku přicházeli lidé na různých místech paralelně a vysvětluje problém vyvolaný podobností určitých obecně rozšířených mýtů obdobným rozvojem skupinové psychologie.

Difúzní škola vysvětluje zase tyto jevy šířením kulturních vlivů.

S mýtem o potopě se shledáváme na celém světě

V protikladu k těmto obecně uznávaným teoriím dostává se k nám dnes neobvyklý pohled na dějiny ze Sovětského svazu. Nevznikly nakonec velké kultury Starého i Nového světa oddělené oceány, jež byly dlouho nepřekročitelnou přehradou, součástí určitého společného zdroje, pozůstatků náhle zaniklých světových civilizací?

Takovou hypotézu vyslovil sovětský autor A. Gorbovskij (2) a svou předmluvou ji poctil doktor historických věd profesor J. B. Fjodorov, napůl inklinující ke skepticismu a napůl podléhající svůdnosti odvážných dedukcí.

Píše:

• „Věda potřebuje právě tak básníky jako skeptiky. Toto spojení je nezbytné. Kniha Alexandra Gorbovského je důležitá tím, že vytyčuje významný problém světových dějin. Má-li autor s těmi, kdo smýšlejí jako on, pravdu, budou vysvětlena nevysvětlitelná fakta. Je to kniha psaná s ušlechtilým záměrem. Autor chtěl přiblížit široké veřejnosti velkou, vznešenou myšlenku, nový pohled na dějiny.
  Zdařilo se mu to. Mnozí čtenáři budou číst tuto knihu s vášnivým zaujetím – jako já.“

Ze všech dávných posvátných textů, jež se dochovaly do našich dnů, zná Evropan určitě nejlépe Bibli. V Evropě zná každý – ať už je toho či onoho vyznání – mýty o stromu dobra a zla, o babylónské věži a Noemově arše. Méně známá je skutečnost, že tytéž mýty kolovaly mezi prvními obyvateli Mexika. Podle jedné toltécké legendy se „ti, kdo přežili potopu, rychle rozmnožili a postavili převysokou věž… avšak začali pojednou mluvit různými jazyky, takže nebyli s to se dorozumět. Museli se rozejít a odešli tedy do různých světa krajů, aby se tam usadili.“

I aztécké legendy se zmiňují o potopě, kterou prý přežil jedině člověk jménem Nata. Stejně jako se o tom píše v Bibli, byl Nata varován před blížící se katastrofou Bohem – Titlacahuanem – postavil si archu, kam zavedl svou rodinu. Mýtus o potopě překročil vody moře stejně jako velká řada tradic, jež nás dodnes vzrušují.

Odkazy

(1) Claude Lévi-Strauss. Wikipedia. Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Claude_L%C3%A9vi-Strauss
(2) Горбовский, Александр Альфредович. . Wikipedia. Internet: https://ru.wikipedia.org/

Pokračování