Podivné úkazy na hradu Sklabyňa

Původní hrad byl vybudován v raně gotickém stylu, roku 1630 zde vyrostl opevněný renesanční zámek. 

Ten se dochoval až do druhé světové války, kdy se stal základnou partyzánského odboje a byl fašisty vypálen. Legendy ale vyprávějí o podzemních prostorách, v nichž jsou prý ukryta četná tajemství.

V pověstech o hradu jsou prý ukryty symbolické obrazy, které prý vypovídají o orgiích a obřadech černé magie, které se tu odehrály:

Podle pověstí v hradních sklepeních žil obrovský had, napájený z gigantických sudů vínem a krví. Had je jedním ze symbolů satana, víno s krví je rekvizitou černých mší k uctívání ďábla.

Je možné, aby se tato minulost ozvala i nynějším návštěvníkům? Jeden z nicch o tom říká:

„Sklabyňa je pro mě dodnes velkým otazníkem. To, co jsem tam prožil, zcela zviklalo mé přesvědčení o normálním toku času a vyvolalo pochyby o ryze materialistickém pojetí světa,“ přiznává Ivo Adámek z Ostravy. Osiřelý hrádek, ztracený mezi výběžky hor, poprvé navštívil s kamarádem Bohoušem.

„Bylo to počátkem srpna. Počasí jasné, suché a teplé. Rozbili jsme tábor na hlavním nádvoří, pojedli a podrobili ruiny prvnímu průzkumu. Navzdory stísněnému pocitu odlehlostí a samoty se nám trosky líbily. Rozhodli jsme se pár dnů zůstat.

Chtěli jsme prohledat čeledníky, v nichž měl být ukryt vchod do sklepení. Průzkum naznačoval, že pod námi jsou duté prostory, ale poklop ani jiný vstup do podzemí jsme nenašli.

V podvečer dorazil tehdejší předseda MNV, který se spolu s partou nadšenců se ho pokoušel renovovat. Výměnou za pomoc při výkopech odvodnění nám nabídl ubytování ve strážní věži. Ta již byla zčásti opravena. Měla dřevěný strop a podlahu, krb, v němž se dalo topit i připravit jídlo, dlouhý dubový stůl s několika židlemi a nahoře v podkroví pár slamníků k přespání. Vstup tvořily těžké masivní dveře, výhled zajišťovaly úzké střílny. Připadali jsme si jako v pětihvězdičkovém hotelu.

Jenže idyla netrvala dlouho. Po několika dnech se navečer obloha zatáhla těžkými mraky a hromy – v duchu tradice – divo bily. Šli jsme spát sužováni stále rostoucím pocitem tísně.

A pak to vypuklo. Zatímco venku zuřila bouře a blesky křižovaly oblohu, hrad ožil. Dole, přímo pod námi, se ozývaly zcela zřetelné těžké kroky, které duněly, jako kdyby boty byly okovány. Slyšeli jsme řinčení řetězů. Kov narážel na kov jako při šermu. Zaslechl jsme tlumené hlasy, jimž nebylo rozumět, a další podivné zvuky, které se ozývaly jak z podzemí, tak z nádvoří!“

I další svědkové slyšeli tajemné zvuky a zahlédli podivné stíny.

Zdroj:   Vašíček, A.: Děsiví strážci hradu. Květy, č. 34, roč. 1995