Spodnia čelusť človečia s dvama zámkami

Asi na pol ceste od Prenčova ku Sitnu, nad dolinou Bardínovou, na východnej časti Bohojo vršku, nosiacej meno Ptáčnik,

našli traja hospodári prenčovskí 8. Okt. 1901. v hrobli medzi kamením, spodniu čelusť čili sánku človečiu, na nejž na jej pravej strane zavesené a zamknuté sú dve zámky, ako na pripojenom obraze pri č. 1., 2. a 3. z rozličných strán vidíme.

Obr.: Spodnia čelusť človečí a s dvama zámkami. Fotogr. A. Baker. Maloval J. Zsitvay.

I zámky vidíme z predu i z boku. Lebka je len přimalovaná, lebo nebola nájdená, ako vôbec všetky ostatnie kosti istotne pri naberaní kamenia na vozy pomrvily sa a zahynuly. Z hroble odvozili kamenia od dvoch — troch rokov na cesty vraj i vyšo sto vozov. Keď takmer poslední voz nakladali, vtedy prišli na čelusť, ktorá je i trochu nalomená. Dal som i kopať, ale mimo kusa kosti veími zvetralej, a mimo nekoľko čriepkov čiernych, negliedených z hrnca nenašlo sa ničoho. Hrobel leží na čistinke medzi horou, súvisiacej s panskou lúkou, a pred tým kosila sa tiež ; teraz slúži len za pasienok. Hrobel má alebo radnej mala v priemere 6 m. šírky a 9 m. zdlžky; krajom je ako ovenčená dosť starým stromovím, menovite jedna lipa bola vel’mi tlstá, ako svedčí peň z nej.

Od hory v trích smeroch leží hrobel na západ 52 m., na juh 44 m., na sever 20 m. Spodok jej záležal z hrubých balvanov, vrch však i z drobného kamenia, ktoré pomocou opálok bolo nakladané na vozy. Povstala-Ii ona následkom tým, že dávni obyvatelia posnášali kamenie na hromadu, aby získali lúku, alebo iným spôsobom: kto že nám to povie? Zámky na ôelusti, jedna druhej skoro rovné, nachodia sa, ako už řečené, obe na jednej a tejže pravej strane, jedným črenovým zubom od seba oddelené. Na lavej strane sánky, ako na vyobrazení videť, stoja tri črenové zuby; předních dávno niet, lebo ich hniezda vypĺňa čierna pieseň. Zámky sú tak tesno opásané, že ešte ani teraz nedajú sa okolo kosti zvrtnúť, z čoho je patrné, že človeku museli zuby vybiť, kožu odrezať alebo preklať, a tak veľkou silou zAmky založiť a zamknúť. KIúčové dierky hladia na von. Dľa podoby a zachovalosti zámok mohol by sa ich vek udať snáď nie viac, než na sto — dvesto rokov.

Bližšie dat by sa určiť ich vek len dla väčšej kollekcie zámok, čo do veku istých. Nález je nevýslovné záhadný; a veľmi podivné pri tom je, že ani názov honu, ani nejaká ludová povesť nepodáva nám svetla, dla ktorého dalo by sa zatvárať na udalosť, súvisiacu s nálezom. Susedný hon pod Ptáčnikom zovú »Cigánkou«, »Na Cigánku«. Na priek najúsilnejšiemu kutaniu nemôžem ani analogonu nájsť, ani nejakej zvesti v literatúre. Tomu k vôli dal som vyhotoviť pekný akvareli a día neho svetlopisné obrazy, ktoré rozposlal som: do Ríma, do Prahy, do Pešte, Ostrihoma, do Oravského Zámku, Lambertovi Karnerovi, šťastnému zkúmateľovi podzemných bydlísk a iným priateľom, ale dozvedeť nedozvedel som sa ničoho. Día jednej z fotografij oných vyhotovený je i obraz v článku tomto. Dosiaľ je teda pole domnienok úplne slobodné. Hľadal som ana-logon v múzeách ; márne.

Dozvedal som sa u znalcov zákonov a práva,, zdáliž zákonom za isté priestupky nebolo ustanovené kameňovanie, zostrené snáď zámkami na ústach za ťažké rúhanie sa Bohu, alebo za prezradenie tajomstva, za ťažkú pomluvu alebo za »strigônstvo?« Stopy v zákonníkoch o tom nenie. Ani v súdoch o »strigách« nieto ničoho podobného. Tak stáli by sme z oči v oči lebo so súdom ľudu (linchovanie) alebo s ukrutným trestom medzi »hôrnymi chlapci« čili zbojníkmi? Veď po Sitne a okolo Sitna máme »Zbojnícku studničku«, »zbojnícky stôl«, »zbojnícku kuchyňu«, »Zbojnícke bralce«, »Zbojíska«. atď. Susedný hon »Cigánka« zaviedol by nás snáď práve medzi Cigáňov, že azda Cigánku tam zabili a na Ptáčníku kamením zahádzali?

Doptával som sa i medzi Cigáňmi, či snáď nejaké ústne podanie netrvá; ale nevedeli mi ničoho – zvestovať, a od svojich starcov. (Sám pocloval som r. 1883. jednoho, ktorý mal sto rokov), že ničoho podobného neslýchali. A predsa, že by na »Cigánke« boli kedysi Cigáni bývali, a odtiaľ že by hon mal názov, to dľa terajších okolností neníe pravdepodobné. Tak ďaleko od: obcí neusalašievajú sa Cigáni. Vráťme sa ešte raz k hrobli. Jestli čelusť so zámkami pokladáme za dôkaz mučenia alebo trýznenia a smrti (ktorý výklad stojí zaiste najbližšie),, vtedy sama hrobeľ môže mať dvojaký pôvod : lebo nešťastníka tam ukamenovali a kamenie na jeho mrtvola nasnášali, alebo do hotovej hroble mrtvolu, od inul dovlečenú, zahádzali. Podotknul som už, že hrobeľ mohla povstať z čistenia lúky od skáľa, ako podobných hrobiel bolo všade plno, ba jesto i dosiaľ.

Tomuto pôvodu však zdá sa protirečiť len to, že na tej, malej lúčke pomerne veľkú hrobeľ nechať, nebolo celkom rozumné alebo nevyhnutné, keď kamenie do dosť blízkej hory mohlo byť odnosené, ba na západ dolu svahom i zkrbálané. Tak že natíska sa myšlienka, či kamenie práve nebrali z hory, kde ho je plno, a nenosili na mrtvolu? Len že čelusť bola nájdená na samom dne ; a keď by celá hrobeľ bola takto nanosená: to nebol by mohol vykonať jedon človek, ani málo ľudí, a tak bolo by i veľa svedkov, a i široký chýr, že by pamiatka sotva bola dosiaľ vymizla z pamäti a z úst ľudu. (Čo si dosial lud výprava, že jeho predkovia neďaleko odtiaľto v doline Bardínovej pod Bohojo vrškom vídavali kňaza bez hlavy, ba celé processie prechodiť, alebo maličkého panika vo velmi vysokom klobúku, a že pastierom stádo často rozdurilo: to sotva súvisí s naším predmetom).

Poneváč však povesti (aspoň dosiaľ) žiadnej nemáme, ostáva domněnka, že vražda stala se potajomne, a mrtvolu páchateľ skryl do hotovej dávnejšej hrobke. Teraz podám ešte to málo, čo som sa predsa dozvedel. V knihe „Magyarorszák pgyházi és politikai összeköltetesei a római Szent-székkel« (Vilhelm Fraknói ==. Cirkevné a politické poťahy Uhorska k rímskej Svätej stolici) str. 87. pripomína sa, že Mikuláš, prepošt sedmohradský, sestřenec kráľa Ladislava IV., za arcibiskupa ostrihomského vymenovaný, ale kroz biskupa a pápežského legátusa Filipa, zosadený, upadol do smrteľnej nemoce. »Keď cítil blížiť sa posledniu svoju hodinku, dal prosiť legátusa, aby jeho mŕtve telo do posvätenej zeme smelo byť pochované, čo legátus aj dovolil. Medzi tým rozniesol sa krivý chýr, ako by legatus bol nariadil, že všetci tí získajú odpustky, ktorí na jeho rakev kameň hodia. Následkom toho rútil sa ľud do hrobitova, a toľko kamenía nahádzali na rakev, že veľká hromada povstala.« (P. Podhragyay in litt.) — »V Poznansku bolo zvykom samovrahov nepochovávať, lebo by ich vraj zem nebola v sebe trpela, preto ich zahádzali kamením.« (Dr. A. Bielek in litt.) — Snáď ľud nechcel znesvätiť pochovaním samovraha »matku« zem. Pre takého mohlo byť kamenie dobré. To k ukameňovaniu; ale k zámkam nedozvedel som sa ani toľko. Jedine z Legend vieme o sv. Raymundovi Nonnatovi, že mu Mahomedáni v Afrike dali na ústa zámku, aby nemohol ohlasovať vieru Kristovu. (31. Augusta.)

A na Kolpachách, slovenskej obci u Štiavnice, rozprávajú si nasledujúcu povesť: Dvaja obyvateli, istý Brňák a iný od Pšenicov, išli s virgulou kopať poklad v hone »Slováckom«. Ako tak kopú, prinde k ném kostlivec, smrť. Jednomu položila svoju lebku na hlavu, rieknúc, ja ti vraj dám tuto moju bielu hlavu: ten hneď ošedivel; druhému založila zámku na ústa, ktorú ten za viac rokov nosil. — (Obec Kolpachy má názov po Sasíkoeh, prisťahovavších sa v XIII. stol. na naše strany, ale hon »Slovácko« svědčí, že nikdy nechybovali tam v Kolpachách Slováci). Kto kusú túto zprávu čítať bude a něco k veci vie, prosím ho, aby to lebo uverejnil, alebo mne sdělil. ( Je ferai remarquer aux spécialistes une découverte arohéologique d’un caractěre paríiculier (voir ľimage). La mächoire du cräne est munie de serrures fermées. Quel en est le sens, le motif ? S’agit-il d’un cbätiment ou d’un usage, d’une superstition. ? Ceux qui pourraient fournir ä cet égard des renseignements tire’s, soit de ľarchéologie, soit de la litte’rature, sont priés de vouloir les communiquer á M. č. Zíbrt, Prague, na Slupi, 14.) Spodnia čelusť človečia s dvama zámkami. Napsal Andrej Kmeť,  farár, predseda Musealnej Slovenskej Spoločnosti. (S 1 vyobr.)

Otázky a odpovědi.

Čelist lidská se dvěma zámky. Po přečtení a delším promyšlení článku »Spodnia čelusť člověčia s dvama zámkami« s prvopočátku se mi zdálo pravděnepodotbné, že by zmíněná operace byla provedena na člověku živém; ten by sice byl měl z toho smrt, ale zajisté ne okamžitou, že by byli mohli pachatelé mrtvolu hned zaházeti kamením. Spíše vidím v tom justifikaci posmrtnou, pochodící z pověry. Jak známo totiž, věřil lid, že mnozí zemřelí z hrobů vycházejíce lidi trápí můrou, je straší, neb i škodu působí. Vůči takovým mrtvolám různě se zacházelo. Buď vrazili do hrobu kůl, jenž mrtvolu proklál, neb, jak jsem nalezl zápisek v jednom archivu farním, dala církevní vrchnost mrtvolu ze země svěcené vyhrabat, pak i rakev a všechnu okolní zem, načež se hrob ten zaházel kamením, aby v něm nikdo více pochován býti nemohl. Mrtvola byla vydána brachio saeculari, jenž ji s rakví a se všemi při vykopání upotřebenými nástroji na hranici obecní dal spálit a popel do potoka hodit. V případě tomto, ač se udal asi před teprve 220 roky, se mezi lidem žádná zvěst nezachovala. Podobně si vysvětluji případ slovenský. Jak pan pisatel sám praví, jmenuje se sousední hon »Cigánka«, a »predsa, že by na »Cigánke« boli kedysi cigáni bývali, a odtial že by hon mal názov, to dla terajších okolností nenie pravděpodobné.« — Snad někde v poli, neb i v některé sousední dědině zemřela cigánka, kterou lid tamní pochoval. Brzo potom povstali mezi lidem pověsti, že v kraji straší! Kdo to mohl jiný býti, než cigánka, která přec podle úsudku lidu již za živa čarodějnicí byla? Tedy ven z hrobu s ní a učiniti ji neškodnou. Jakého druhu asi strašení to bylo, že k uvarování jeho na čelist mrtvoly přivěsili zámky, vysvětlit si nemohu. To snad dovede někdo jiný, obeznalepší v pověstech a strašidlech. Snad by se nalezl nějaký záznam ve farních matrikách neb farních neb obecních archivech tamního okolí; snad by bylo záhodné, prozkoumati archiv vrchností, jimž kdysi kraj ten přináležel.     (Jindřich Štoček, farář.) Český lid, XXX

Došly tři odpovědi. Dvě z nich hned otiskujeme, třetí (Popelky-Bilianové) příště.

1. Po přečtení a delším promyšlení článku „Spodnia čelust človečia s dvama zámkami“, utvořil jsem si o celé záhadě následující úsudek. Z prvopočátku zdálo se mi pravděnepodobné, že by zmíněná operace byla provedena na člověku živém ; ten by sice byl měl z toho smrt, ale zajisté ne okamžitou, že by byli mohli pachatelé mrtvolu hned zaházeti kamením. Spíše vidím v tom justifikaci posmrtnou, pochodící z pověry. Jak známo totiž, věřil lid, že mnozí zemřelí z hrobů vycházejíce lidi trápí můrou, je slraší, neb i škodu působí. Vůči takým mrtvolám různě se zacházelo. Buď vrazili do hrobu kůl, jenž mrtvolu proklál, neb jak jsem nalezl zápisek v jednom archivu farním, dala církevní vrchnost mrtvolu ze země svěcené vyhrabat, pak i rakev a všechnu okolní zem, načež se hrob ten zaházel kamením, by v něm nikdo více pochován býti nemohl. Mrtvola byla vydána brachio saeculari, jenž ji s rakví a se všemi při vykopání upotřebenými nástroji na pramici obecní dal spálit a popel do potoka hodit. O případě tomto, ač se udal asi teprv před 220 roky, se mezi lidem žádná zvěst nezachovala. Podobně si vysvětluji případ slovenský. Jak pan pisatel sám praví, jmenuje se sousední hon „cigánka“, »a predsa, že by na Cigánke boli kedysi Cigáni bývali, a odtial že by hon mal názov, to dla terajších okolností nenie pravděpodobné.« Snad někde v poli, neb i v některé sousední dědině zemřela cigánka, kterou lid tamní pochoval. Brzy potom povstaly mezi lidem pověsti, že v kraji straší! Kdo to mohl jiný být, než cigánka, která přec dle úsudku lidu již za živa čarodějnicí byla? Tedy ven z hrobu s ní a učinit ji neškodnou. Jakého druhu asi strašení to bylo, že k. uvarování jeho na čelist mrtvoly přivěsili zámky, vysvětlit si nemohu. To snad dovede někdo jiný, obeznalejší v pověstech o strašidlech. Snad by se nalezl nějaký záznam ve farních matrikách neb farních neb obecních archivech tamního okolí; snad by bylo záhodné prozkoumati archiv vrchností, jimž kdysi kraj ten přináležel. (Jindřich Štoček, farář, Dittersdorf, Breitenau, Rak. Slezsko.)

2. Nalezl jsem ve Světozoru z r. 1834 zmínky o naneseném vršku kamení. Šafaříkův Světozor (1834 roč. 1í, seš. I. str. 6—8) přinesl článek nadepsaný »Huculové, horáci tatranští«, v němž zmiňuje se o jistém 801etém starci, Haruchovi, který byl u Huculů velice oblíben, tak že vyrovnával spory a sváry a v širém kraji také i jako lidový lékař proslul. Když zemřel, »…nebylo smutnějšího a pronikavějšího divadla nad to, když po smrti jeho hlučně shromáždění Huculové poslední čest a úctu pohřební mu vykonávali. Vystavili mu i kopeček z kamení, chtíce tím zvěčniti památku šlechetného muže, posvětivšího život svůj posluhám svých bratří…« V. Hrabě, typograf. *) Román J. d´Arrasa, Mélusine (L. Č.). Historii a rozbor nejnověji podal J. Baudot, Les princesses Yolande et les ducs de Bar de la famille des Valois, 1. Mélusine, Paris, 1900 (1901), 8°, str. XII, 396. (10 franků).

Český lid XI.