Hitlerova A-bomba?

Tři týdny před koncem války Hitler připravoval svržení atomové bomby na Paříž a Londýn, a chtěl „zázračnou zbraní“ zastavit Rudou armádu, postupující k Berlínu.

Známý německý historik Reiner Karlsch v knize „Hitlerova bomba“ dokazuje, že 3. března 1945 nacističtí odborníci za dozoru SS provedli u Ordrufu na ostrově Rügen (Rujana) tajný výbuch atomové bomby, obsahující 5 kg plutonia. Za „pokusné králíky“ esesákům sloužilo 700 sovětských vojenských zajatců, přivezených z nejbližšího koncentráku. Všichni zahynuli.

První centrifugu (zařízení pro obohacení uranu, jímž se plní atomové bomby) postavil Hitlerovi již v r. 1942 Erich Bagge. Ale potom se mu nedařilo – v r. 1943 norský závod na výrobu „těžké vody“ (nutné pro jaderný výzkum) zneškodnili partyzáni, příštím rokem byli tři jaderní fyzikové zatčeni a projekt „Zázračná zbraň“ byl svěřen Himmlerovi.

„Předložil jsem dokumenty, které jasně ukazují, že se dostala Třetí říše k výrobě atomové bomby mnohem dřív, než bylo donedávna známo,“ sdělil v tiskovém rozhovoru R. Karlsch. „Skupina vědců dosáhla v podstatě výsledků, které Hitler potřeboval.

Ovšem tehdejší atomová bomba nedosahovala síly současných. Pouze uvnitř bylo plutonium, kolem byla obyčejná výbušnina. Německo chtělo svržením dvou bomb zastavit postup sovětských vojsk na Berlín. První zkouška atomové bomby byla provedena na podzim r. 1944 na ostrově Rügen, druhá v Durinsku.“

„V roce 1942 bylo Německo považováno za vlastníka nejdokonalejší atomové techniky na světě,“ říká Karlsch. „Získávalo uran z dolů okupované Francie. Naštěstí Hitler zpočátku nepřidával atomové bombě velký význam. Až koncem r. 1943 dal příkaz zvýšit finanční částku na projekt .Zázračná zbraň‘, když už bylo pozdě, nebyl čas na obohacení potřebného množství uranové nálože do bomby. Hitler, zdrcený neúspěchy na frontě, začal štědře rozdávat peníze na výrobu nových zbraní. Proto se objevily na konci války balistické střely V 2 a reaktivní letadla.“

Karlsch je přesvědčen, že se podařilo rozvědce SSSR získat výsledky nacistických atomových výzkumů. Právě tato skutečnost, podle jeho mínění, vysvětluje, že v Ordrufu byla vybudována vojenská základna s tajnými laboratořemi, která se udržela do r. 1944. Karlsch soudí, že sovětský průzkumník vnikl do prostoru výzkumu a díky tomu Kreml získal zprávu o německých jaderných zkouškách v březnu 1945. Po kapitulaci Německa byl do Ordrufu vyslán zástupce akademika Kurčatova, fyzik Georgij Fljorov.

V archivech Zvláštní služby NDR našel Karlsch protokol z roku 1960 o výslechu G. Ründhagela, který v minulosti pracoval v obsluze vědecké skupiny SS. Vyslýchaný sdělil, že esesáci byli v povznesené náladě a netajili před obsluhou, že v trezoru SS jsou schované dvě „zázračné zbraně“, které pomohou Německu vyhrát válku. „Dnes už nejsou naživu svědci, kteří by mohli vypovídat,“ lituje anglický odborník, autor knihy Třetí říše ve vědě J. Laffner. „Kurt Dübner, který řídil výzkum, zemřel v r. 1964, ostatní fyzikové a jaderní odborníci odjeli do USA. Zachovaly se pouze záznamy Goebbelsových dubnových rozhlasových vystoupení. Goebbels opakuje, že Německo nemá daleko k výrobě „zázračné bomby“, kterou zničí Sovětský svaz.“

Většina odborníků v oboru jaderné fyziky se shoduje v tom, že z dnešního hlediska se podařilo Hitlerovým vědcům vyrobit spíš „špinavou“ bombu než skutečnou atomovou. Náboj byl schopen zabít všechno živé v okruhu 500 metrů a zamořit okolní území, ale účinku amerického výbuchu v Hirošimě nedosahoval.

Jak stoupenci, tak odpůrci verze „Hitlerovy atomové bomby“ se shodují v jednom: Německo mohlo vyrobit atomovou bombu. Naštěstí ji na konci války nestačilo použít.

Georgij Zotor (ruský týdeník Argumenty i fakty, kráceno) Slovanská vzájemnost č. 133, červen 2010

Pozn. red.: Problém tejto hypotézy je len v niekoľko maličkostiach – predovšetkým nieje známo zariadení, kde by nacistické Nemecko toľko plutónia ziskalo. Atómový reaktor, schopný výroby takého množstva Pu Nemecko nemalo.

Ďalej – pokial by došlo k atómovej explózii, štěpením plutónia by zostali pozostatky – radioaktivné a nestabilné prvky zo stredu Mendelejevovy tabulky prvkov – stroncium, xenon, baryum, apod. Len rozptýlením 5 kg plutónia by sa stala oblast dlhodobo neobývatelnou. Už len 2 molekuly Pu sú smrtelné. Naviac by po plutóniu zostala dlhodobá stopa v prírode. A ta tu nieje. Celá hypotéza stojí tak na vode.