Koule válčící na nebi (1)

Novinový leták z roku 1561, který se nachází ve Wickianově sbírce švýcarské Ústřední knihovny v Curychu, popisuje strašlivou podívanou, jež se naskytla 14. dubna toho roku v německém Norimberku. 

Při svítání si lidé povšimli v blízkosti Slunce velkého počtu krvavě červených, modravých a černých „koulí“ a „talířů“, které byly „někdy tři v řadě za sebou, tu a tam čtyři uskupené do čtverce, jiné každý zvlášť. A mezi těmito koulemi bylo místy vidět krvavě rudé kříže.“ Dokument mluví i o dvou velkých rourách, „v nichž byly tři, čtyři a více koulí. A pak se to vše spolu dalo do boje.“

Zápas trval asi hodinu, až „…všechny ty věci spadly … ze Slunce a z nebe na zem, jakoby v plamenech, a pak se na zemi pomalu vypařily, z čehož vzešlo mnoho páry“. Pod koulemi bylo vidět dlouhý předmět připomínající velké černé kopí.

Jiný leták z téže sbírky popisuje neuvěřitelně podobnou událost, která byla pozorována roku 1566 ve Švýcarsku. V Basileji 7. srpna za svítání „bylo v povětří vidět množství velkých černých koulí, které se velkou rychlostí pohybovaly před Sluncem a obracely se proti sobě navzájem, jako by spolu bojovaly. Některé z nich byly rudé a ohnivé a nakonec se vypařily a zmizely.“

Obě tyto zprávy ze 16. století se od dřívějších líčení obdobných jevů liší svou podrobností, jež dává moderním badatelům alespoň zahlédnout, jak podivně mohly tyto události působit.

Obr.1 Koule nad Basilejí

Tajemství ruské ohnivé koule

Dne 1. srpna 1663 v robozerském kraji v Rusku vyděsila věřící během polední bohoslužby hromová rána. Když vyběhli ven a podívali se k nebi, ke svému úžasu spatřili ohromnou ohnivou kouli asi 45 metrů v průměru, která před sebe vysílala dva paprsky. Před jejich zraky přeletěla kostel a zamířila k jezeru.

Nad jezerem jim najednou zmizela z očí. O hodinu později se však objevila na témže místě a pohnula se asi na vzdálenost 500 metrů od kostela, kde se ztratila. Zpráva, kterou o tom jevu napsal Ivaško Rjevskoj, je obsažena v Historických archivech, sestavených roku 1842 Petrohradskou archeologickou komisí, a jejím základem je výpověď jednoho ze svědků, Levky Fjodorova.  Zápis udává, že ohnivá koule se ještě jednou vrátila a naplnila hrůzou všechny, kdo ji spatřili. Nad krajem se zdržela asi jeden a půl hodiny. Rybáře, kteří pluli na loďce po jezeře, vzdáleném přibližně 1,5 km, popálil oheň. Vodou v jezeře bylo vidět až na dno 9 metrů hluboké a ryby se rozprchly ke břehům.

Tento podivuhodný jev byl vysvětlován jako meteor či kulový blesk, ani jeden z těchto výkladů však není příliš přesvědčivý. Pravá povaha robozerského úkazu zůstává ve skutečnosti nevysvětlena.

Hořící koule u Alenconu

Dne 12. června 1790 spatřilo pár rolníků nedaleko francouzského města Alencon obrovskou kouli obklopenou plameny. Nejprve si mysleli, že to je nějaký balon, který začal hořet, ale mátla je veliká rychlost, jakou se ten předmět pohyboval, a zvláštní hvízdavý zvuk, který ho doprovázel. Koule postupně zpomalovala, nakonec dosedla na vrchol jednoho kopce a v porostu na svahu za ní zůstala hluboká rýha. Sálal z ní tak intenzivní žár, že tráva a malé stromky kolem ní brzy začaly hořet. Místní správa vyslala na místo policejního inspektora jménem Liabeuf, aby vyšetřil, co se děje.

Do večera k sobě horká koule přilákala zástup místních zvědavců včetně dvou starostů a tří dalších místních představitelů, které zaujalo Liabeufovo hlášení. „V kouli se najednou otevřela jakási dvířka,“ psal v něm inspektor, „a pak došlo k něčemu velmi zajímavému; vyšla z nich osoba nám velmi podobná, avšak oblečena ve velice podivném přiléhavém oděvu, a když spatřila ten dav lidí, pronesla několik slov, kterým nikdo z nás nerozuměl a zmizela v lese.“ Téměř vzápětí koule tiše vybuchla a její zbytky shořely na prach.

„Po té záhadné osobě jsme ihned začaly pátrat,“ uzavírá svou zprávu policejní inspektor, „ale jakoby se vypařila.“

Záhadná světla ve Walesu

V roce 1905, během krátkého období náboženského oživení způsobil ve Walesu senzaci jev nazývaný Egrynská světla. Úkaz byl spojován s paní Mery Jonesovou, jež byla kazatelkou v nevelké kapli v Egrynu na pobřeží Gwyneddu mezi města Barmouth a Harlech. Kdekoliv měla kázání, ať už uvnitř nebo venku desítky svědků překvapeně pozorovali velkolepé světelné jevy. Reportér Daily Mailu v Egrynu popsal ohnivou kouli vznášející se ve výši 15 m nad střechou kaple.

„Vydávala stálý intenzivní žlutý jas a nepohybovala se… Zhruba po minutě a půl pojednou zmizela… Potom se na obou stranách kaple zableskla dvě světla… Jasně a klidně zářila po dobu půl minuty. Další svědek, lékař, si vybavil ohnivou kouli o velikosti talíře na moučník nad kaplí v Libanusu poblíž Bredsonu, daleko na jih od Egrynu, právě v době, kdy tam vystupovala tatáž kazatelka. Tři kněží viděli, jak se od země nedaleko od místa, kde kázala Mary Jonesová, vystupují ohnivé koule a vzápětí vybuchují. Při jiné příležitosti spatřila posádka vlaku míjejícího kapli u Pensarnu nedaleko Egrynu podivné světlo…, které vyšlehávaloí z deseti různých směrů a vzápětí se s hlasitým třeskem spojilo do jednoho proudu. Uznávaný žurnalista z dalšího celostátního listu Daily Mirror zaznamenal, že po té, co po jednom modlitebním shromáždění absolvoval s M. Jonnesovou a dalšími třemi kazateli cestu v železničním vagónu, „zaplavilo zem u našich nohou měkké chvějící se záření… a byla vidět každá větvička a kámen v okruhu bezmála 20 m… Vypadalo to, jakoby se najednou mezi nebem a zemí otevřelo nějaké ohromné těleso a začalo ze svého nitra vyzařovat světlo… Viděl jsem jakousi šedavou oválnou masu napůl otevřenou, z jejíhož jádra vycházelo bělavé světlo. Po chvíli se zavřela a všechno se opět pohroužilo do tmy.“

Dotklo se M. Jonesové něco nadpřirozeného? Někteří lidé tvrdí, že obyvatelé oné oblasti vídali světla i mnohem dříve než pobývala v Egrynu. Kaplička stojí v blízkosti bažinatého území, které je známé svými bludičkovitými fosforeskujícími světly, které se za noci trhaně vznášejí nebo visí nad močálovitou půdou. Jejich příčinou je spontánní spalování metanu a dalších plynů vznikajících zahníváním vegetace. Avšak záhada egrynských světel nebyla nikdy vysvětlena.

Tance fantastických světel

Lidé, kteří žijí na pláních mezi městem Marfa v západním Texasu a Chinatiskými horami na mexických hranicích, bývají čas od času uváděni v úžas záhadnými světelnými koulemi, které poskakují nad obzorem jako neposedné zářivé fazolky. První písemný záznam o nich pochází z roku 1883. Šestnáctiletý Robert Ellison pomáhal hnát stádo dobytka Paisanským průsmykem k osadě Mitchell Flat na východ od Marfy. Ellison a jeho kamarádi pokládali ty světelné koule za apačské táborové ohně. Apačové sami v nich viděli duše svých zemřelých bojovníků nebo milence, kteří se jeden druhému ztratili a stihlo je prokletí, jež jim ukládá, aby se teď věčně hledali.

Většina pozorovatelů hlásí, že spatřili jasnou kouli světla, zeleně až oranžově zbarvenou, jak tančí nad pouštní krajinou. Koule může prudce barevně zjasnit nebo na jednom místě najednou zmizet, aby se pak stejně náhle objevila někde o kus dál. Občas se taková žhnoucí koule znenadání rozpadne a vzniknou z ní dvě nebo tři části.

Příznačný je zážitek, o kterém psal počátkem osmdesátých let našeho století již zemřelý sloupkař dallaského deníku Morning News Frank Tolbert. Bylo kolem šesté hodiny ráno a Tolbert jel v autě, které mělo namířeno do Marfy. „To světlo bylo těsně nad obzorem.“ psal Tolbert, „takže trochu připomínalo přistávací reflektory tryskového letadla.“ Jeden z jeho společníků ho přirovnal ke světlům lokomotivy. Zvláštní bylo, že světlo jako by registrovalo, že ho někdo pozoruje. Tolbert dvakrát zastavil, aby si ho vyfotografoval, ale pokaždé okamžitě zmizelo.

Dne 19. března 1973 dva geologové, Pat Kenney a Elwood Wright, pronásledovali taková světla v autě, avšak nepodařilo se jim je dostihnout – stále se držela před nimi.

Pokusy tyto úkazy vysvětlit jsou stejně různorodé jako osoby, které je pozorovaly, od odrazu měsíčního světla v slídových horninách k přistání UFO. Jako řešení problému se uváděly i spontánní vzněty metanového plynu unikajícího z bažin. Potíž je pouze v tom, že v západním Texasu žádné bažiny nejsou.

Vědci připisují tento jev fyzikálním faktorům. Mohutné vrstvy pouštního vzduchu v oblasti Marfy mohou snadno generovat rozmanité optické přeludy. A na rozdíl od časů Ellisonových spojuje teď Marfu s městem Presidio na hranicích s Mexikem dálnice, takže se oprávněně předpokládá, že ony záhadné světelné úkazy nejsou v naší době už nic jiného než světla automobilů.

Pokračovaní