Koule válčící na nebi (2)

Pokus římského císaře Juliána znovu postavit velký chrám v Jeruzalémě selhal roku 363 n. l. za tajuplných okolností. Julián sám byl ostatně téhož roku zabit v boji proti Peršanům.

 Ohnivé koule v Jeruzalémě

Původní chrám byl zničen za Vespasiánova a Titova obléhání Jeruzaléma. Římská říše se mezitím za Konstantinovy vlády stala křesťanskou. Julán se však obrátil zpět k pohanství. Chtěl znovu postavit chrám, aby tak prospěl Židům a zmařil Ježíšovo proroctví, že v něm nezůstane kámen na kameni.

Dozor nad stavbou svěřil Julián svému příteli Alypiovi. Dějepisec Ammianus Marcellinus říká, že „ačkoli tento Alypius práci silou mocí poháněl, u základu chrámu bez ustání vybuchovaly hrozivé koule plamenů a znemožňovaly tam dělníkům přístup… a protože se tak od té doby dělo stále znovu a znovu, Julián od svého pokusu upustil“.

Ačkoli toto líčení vypadá, jako by pocházelo z pera nějakého křesťana, svolávajícího na pohany boží hněv, Ammianus Juliána obdivoval. Jediné dochované křesťanské líčení pokusu o znovupostavení chrámu pochází od Řehoře z Nazianzu a mluví se v něm o „plameni [který] vycházel z posvátného místa a zastavil je.  Některé spálil a sežehl… jiným zohavil důležité části těla.“ I když to zní jako scéna z filmu Stevena Spielberga, nejpravděpodobnějším vysvětlením je zemětřesení. Ta nejsou v této oblasti výjimkou a jedno z nich bylo zaznamenáno právě v květnu roku 363. Někteří historikové vyslovili názor, že zázrak mohl být nastrojen těmi, kdo nechtěli, aby byl chrám znovu postaven.

V lázni nebeského světla

„Ohnivé koule“ chvějivého nebeského světla byly v průběhu věků pozorovány mnohokrát. Říká se, že zpřítomňují božské záření vycházející z člověka.

Svatá Gertruda z Nivelles (625-659), pocházející z Landenu nedaleko Bruselu v dnešní Belgii, se už ve svých dvaceti letech stala abatyší. Přinejmenším dvakrát za života ji obklopilo tajemné světlo. Svému životopisci vyprávěla, že když se jednou modlila před oltářem, sestoupila na ni zářivá koule, která osvětlila celý kostel. Asi po půl hodině se pomalu rozplynula. Podruhé Gertrudě na hlavě spočinula „ohnivá koule“, když klečela před oltářem u svatého Sixta. Tento jev byl vykládán jako známka toho, že svatý Duch naplnil její duši nebeským světlem, a viděly jej všechny přítomné sestry.

Ohnivé koule počastovaly svou přítomností řadu dalších světců. Patřila mezi ně například svatá Brigita z irského Kildare v 5. století. V 7. století se objevily u svatéhp Aldegundise, ve 12. století u svatého Jana z Mathy a ve 14. století u Jeanne Marie de Maillé. Existuje domněnka, že od těchto zářivých koulí jsou odvozeny svatozáře, spojované se svatými lidmi a zobrazované často na náboženských obrazech.

Král a jeho družina

K souboru podivných pokroucených a zakřivených Rollrightských kamenů, nacházejících se 28 km severozápadně od Oxfordu, se patrně váže víc lidových zkazek než k jakékoli jiné památce prehistorické Británie. Pověst vypráví, že se tudy kdysi ubíral se svým vojskem jakýsi bezvýznamný král; na tomto místě potkal čarodějnici, která mu řekla, že podaří-li se mu dojít sedmi kroky až na místo, odkud lze dohlédnout k vesnici Long Compton, stane se králem Anglie. Když to král zkusil, jako kouzlem se před ním vztyčil vršek a zakryl mu výhled. Čarodějnice všechny muže s chechotem zaklela v kámen a sama se proměnila v strom. Zajímavé je, že archeologové v osmdesátých letech zjistili, že pod přirozeným návrším, které brání výhledu na Long Compton, se skutečně skrývá prehistorická pohřební mohyla.

Jiná tradice zase vypravuje, že když někdo do stromu v době květu tne, začne z něj prýštit krev a Kamenný král sem otočí hlavu. další rollrightské legendy tvrdí, že kameny, jimž se říká Královská družina, se o půlnoci scházejí k blízkému potůčku napít. Povídá se také, že z otvoru v zemi vyběhnou víly a roztančí se kolem Kamenného krále. V minulých dobách býval tento kámen spojován i s tradicí plodnosti – v noci se ho sem chodily mladé dívky dotýkat prsy. Ke skupině kamenů známých jako Šeptající rytíři zase ženy chodily přikládat ucho, aby jim kámen zašeptal odpověď na jejich otázky.

Po staletí lidé tvrdili, že kameny prehistorických památek mají kouzelné vlastnosti a schopnost léčit, měnit místo, ba dokonce dávat elektrické rány. Když se roku 1919 jednoho z Rollrohgtských kamenů dotkla L. Chapmanová, „ruka a rameno ji“ – jak později uvedla – „začaly brnět a měla pocit jakoby ji někdo odstrkoval“. Roku 1980 viděl jiný návštěvník památky  „jakési jezírko bílého rozptýleného světla, které jakoby přicházelo ze země; vzneslo se postupně nad kameny a pak se postupně vytratilo.“ Místní tradice sice podobná světla připisuje vílám, Rollrightské kameny však byly podrobeny i vážnému výzkumu.

Rollrightské kameny zkoumala i skupina Britů, kteří se v rámci svých dlouhodobých výzkumů zaměřují na výskyt zvláštních energetických úkazů na místech prehistorických památek. Tato skupina nadšenců, založená roku 1977 jako Dragon Project Trust, se skládá z dobrovolníků z nejrůznějších oblastí včetně zeměměřičů, učitelů, umělců, geochemiků, fyziků a elektroinženýrů. V Rollrightu výzkumníci z Dragon Project Trustu zjistili, že některé kameny vyzařují slabý magnetismus, který lze odhalit jen s pomocí speciálních přístrojů. Prováděli i měření ultrazvuku – zvuku tak vysokých frekvencí, že jsou pro člověka neslyšitelné. V lednu 1989 skupina zjistila, že pás, který asi v metrové hloubce obepínal jeden z kamenů, vydává sihnál o frekvenci 37 kilohertzů, ten však mizí stejně záhadně jako se objevil.

Stejně tak badatelé zjistili nevysvětlitelný rádiový signál, vycházející na úrovni země z pohřebních mohyl v irském pohoří Wicklow Mountains. V jiné pohřební komoře v irských vrších Loughcrew Hills byly zachyceny strašidelné hlasy. Měly tyto jevy vliv na to, kde si prehistoričtí lidé vybírali svá posvátná místa? Staré kamenné stavby se po celém světě často nacházejí v blízkosti poruch zemského povrchu, kde se mohou objevovat elektrické, magnetické a gravitační anomálie. Na takových místech se mnohdy vyskytují tajemné světelné koule a kotouče.

Tým lidí z britského týmu záhadologů Dragon Project Trust se pustil i do zkoumání terénu ve velšském Carn Ingli na Preseli Hills, kde došlo k bizarní události. Když touto oblastí roku 1987 projížděl pár mladých lidí, žena při průjezdu kolem rozeklaných úbočí obklopených zbytky starých kamenných zdí Carn Igli téměř ztratila vědomí. Jakmile auto z této oblasti vyjedlo, všechny příznaky nevolnosti pominuly.

Když tým Dragon Project Trustu incident z roku 1987 zkoumal, vyšla najevo magnetická anomálie, která na vrcholu kopce dokázala roztočit ručičku kompasu. Je známo, že magnetismus má vliv na mozek. Mohlo být toto příčinou podivných pocitů, které zažila mladá žena? Je možné, že stejné vysvětlení je třeba hledat za andělským viděním, které prý měl na vrchu Carn Ingli,  jehož jméno ostatně znamená „Andělský pahorek“, svatý Brynach, světec ze 6. století.

Hessdalenská světla

Dne 24. září 1982 jel norský horník Bjarne Lillevold se svým kolegou na mopedu domů, když tu najednou spatřili světlo, které sestupovalo z horských výšin k lesu poblíž malého městečka Alen. V době, kdy dojeli k Alenu, se předmět vznášel těsně nad stromy. Pak připlula ze stejného směru další světelná koule a zastavila se kousek pod prvním světlem.

Když se oba muži přiblížili k domovu, spatřili jedno stavení zalité tak jasným světlem, až se zdálo, že hoří.  Vedle něj stál nějaký předmět, větší než samotná budova. Vypadal jako vánoční stromek obrácený špičkou dolů. Blikala na něm červená světélka. Asi dvacet minut sledovali, jak se pohybuje nahoru a dolů jako jojo. U země se světlo ztrácelo a Lillevold se skrze ně mohl dívat jako přes čiré sklo, směrem nahoru však byla světla tak jasná, že na ně sotva mohl pohlédnout.

Tento fenomén známý jako hessdalenská světla, dostal název od norského údolí jižně od Trondheimu, kde je možné je nejčastěji vidět. Poprvé je zpozorovali farmáři a horníci, ale později zde ufologové vybudovali pozorovací stanoviště vybavené složitým zařízením. Navzdory stovkám fotografií a velice hodnotným vědeckým údajům získaným v rámci projektu zaměřeného na zkoumání hessdalenských světel, se nepodařilo fenomén vysvětlit.

Fotografie potvrzují, že světla měří v průměru 2-3 m, jsou mimořádně jadná a nemají dále členěný tvar. Jejich projevy a skutečnost, že jsou úplně tichá, vylučují možnost, že by mohlo jít o helikoptéry nebo letadla. Světla byla pozorována hodinu i déle, a buď se vznášela na jednom místě nebo se pomalu posunovala do vzdálenosti asi 20 kilometrů, což žádnýá dosud známý podobný jev, jako například feux follet (bludičky nebo bahenní světla) nepředvedl. Nejsou to ani hvězdy, satelity nebo jiné nebeské úkazy, protože světla byla vyfotografována v údolí s horami v pozadí.

Snad nejzvláštnějším rysem hessdalenských světel jsou jejich reakce na laserové paprsky. Vedoucí výzkumného projektu Erling Strand jedné noci namířil na blikající světlo paprsek. Objekt okamžitě zdvojnásobil úroveň záření. Bez laseru intenzita světla opět poklesla. Tato změna nastala osmkrát z deseti pokusů. Žádný známý předmět – přirozený nebo vyrobený – nereaguje na laserové paprsky takovým způsobem. Není proto divu, že hessdalenská světla rozvířila pozornost vědců po celém světě.

Podivné světelné koule

V padesátých letech se stávalo téměř každou zimu, že Lanahanovu farmu pro chov ovcí a hovězího dobytka v australském Queenslandu opakovaně navštěvovalo podivné světlo o průměru asi 4,5 m, které kroužilo asi metr nad dvorem. Když na ně Lanahan vystřelil, smrsklo se do malého terčíku mlhavě červené záře, poté se však znovu rozjasnilo a zvětšilo. Asi po hodině se světlo opět zmenšilo, vzdálilo se, znovu se v dálce objevilo a pak rychle zmizelo z dohledu.

Tato historka je jedním ze zhruba pěti set podobných příběhů, které nashromáždil Fred Silock v roce 1993, když zkoumal záhadná australská světla zvaná min min.  Někteří lidé věří, že tyto jevy a další druhy světelných koulí jsou příkladem exotických, dosud nevysvětlených přírodních úkazů. Dostávají i jiná pojmenování, jako například feux follet, bludičky, bahenní světla nebo strašidelné lucerny. Zdá se, že se vesměs objevují v oblastech vystavených nepatrným otřesům půdy, pro něž jsou význačné geologické zlomy, seizmická aktivita, zásoby nerostných surovin nebo vodní plochy.

Ve středověku spatřovali Evropané ve světelných koulích ohnivé draky, jaké dodnes uznává řada kultur. V západní Africe dostaly jméno aku – „ďábel“. Malajci mají své pennangaly, přízračné hlavy žen zemřelých při porodu. V okolí indického Dárdžilingu jsou považovány za lucerny mužíčků zvaných chata admis. V některých společnostech lidé ve světelných koulích spatřovali náboženské symboly.  K úkazům podobného druhu zřejmě patří i „světelné stíhačky“ hlášené během druhé světové války, jakož i řada pozorování UFO.

Vědci přišli s domněnkou, že kouli světla může vytvořit samovolné vznícení metanu nebo jiného plynu, který přijde do styku se vzduchem. Avšak takový jev by byl časově omezen, nepohyboval by se a nebyl by schopen řízeného přemisťování – velmi by se tedy lišil od toho, co zažil Franklin Ward jedné říjnové noci v roce 1938, když se byl se svým otcem podívat u jednoho starého mlýnského rybníka v odlehlých končinách Georgie v USA. Uviděli tam modravou světelnou skvrnu asi ve výši kolen, jež z velikosti tenisáku narostla do rozměru fotbalového míče. Sledovali ji asi půl kilometru až k budově vesnické školy. Světlo pokračovalo nad silnicí dalšího půl kilometru, pak přeskočilo bránu a obletělo opuštěný srub. Jedinými dveřmi proniklo dovnitř, mihlo se za okny, znovu se vynořilo, vrátilo se k silnici a vydalo se stejnou cestou zpátky. Když se světlo přiblížilo k Wardovi, zaslechl tlumený bzukot připomínající zvuk elektrického transformátoru. Světlo se vrátilo přesně na stejné místo, kde se ukázalo poprvé, zmenšilo se a potemnělo, kleslo do písku a zmizelo.

Světelné koule někdy působí dokonce i hravě či dotěrně, jak zjistil policejní seržant Tony Dodd během noční hlídky na yorkshirských vřesovištích v Anglii v březnu 1983. Když zapnul světlomety svého policejního vozu, podivná světla z vřesovišť se k němu přiblížila a začala kroužit kolem auta. Někteří vědci se domnívají, že pokud je energie dostatečně složitě strukturovaná, může nabývat určité formy uvědomělého jednání. Jeden americký tým připravuje testy, jejichž cílem je určit, zda pozemská světla vykazují prvky skutečně interaktivního chování. Ať už tyto pokusy povedou k pozitivnímu výsledku či nikoli, světelné koule zlstanou pro vědu otazníkem. Jejich představení svědčí o výkyvech energie, které by se daly čekat spíše na subatomární, kvantové úrovni.

Z knihy vyd. Reader’s Digest Výběr: Almanach tajemna. 1998. 464 s.