Obrat Evropy ku geneticky modifikovaným potravinám

Zdroje pavědy jsou různé: individuální, institucionální, náboženské a ideologické obecně, sociologické, tradice a další.

Přístup Evropské unie ke geneticky modifikovaným čili transgenním organismů je příkladem politicko-ekonomického zdroje, který je hnací silou rozkvětu pavědy v této oblasti.

Technika GMO je poměrně složitá a nákladná a tím si vynucuje patentování. Zároveň však zvyšuje efektivnost, což ovlivňuje ceny v nejcitlivějším sektoru světové ekonomiky – v zemědělství. Vyvolává ostrý konkurenční boj nejenom na úrovni firem, ale na úrovni států a státních uskupení. Kdo si ji včas osvojil a ochránil patenty, získal velkou komparativní výhodu a zvýšil produktivitu, tedy i zlevnil zemědělskou výrobu.

Důsledkem byla obava ostatních a ti se začali bránit. Bohužel, se to nejvíce týká nás, protože žijeme v Evropě. Její málo výkonné zemědělství návykově závislé na dotacích, navíc působící při regionálním nadbytku potravin, se cítilo a cítí ohroženo dovozem levných zemědělských produktů. Jako reakce se zrodila politická objednávka bránit se dovozu, zejména z amerického kontinentu a evropští politici zvolili strategii asijských bojových umění – využít sílu útoku protivníka k jeho porážce. Antiimportní bariéra se začala budovat ze strachu před právě onou technologií, která za oceánem pomohla zlevnit zemědělskou výrobu – před technikou transgenose.

Velkou podporu dostaly všechny organizace, které jakýmkoli způsobem takový strach ve veřejnosti šířily. Jen v ČR má jedna NGO na šíření strachu z GMO rozpočet 3 miliony Kč ročně. Není překvapením, že soustředěnému náporu se ohlupování veřejnosti daří a to se obratem používá jako pozitivní zpětná vazba: vhodně volené průzkumy veřejného mínění „dokazují oprávněnost“ obav z GMO. Hlasy těch, kteří věří, že normální rajče geny nemá, ty obsahuje pouze to modifikované, jsou „důkazem“ rizikovosti GMO. Takového názoru je 44% našich německy mluvících sousedů. Bohužel, tuto „zpětnou vazbu“ používají nejen nátlakové organizace, ale i komisaři EU. Komisařka pro zemědělství Dánka Marianne Fischer-Boel ukazuje, podle čeho dělá evropskou politiku: „Naše předpisy nejsou v žádném případě myšleny jako překážka obchodu, ale pouze odrážejí reakci politiků na postoje veřejnosti v unii.“

Šíření strachu z GMO je také výborným obchodem pro ekologické zemědělce. Nechali si schválit směrnici – a od ní je odvozen český zákon -, že nesmějí GMO používat. To účelově interpretují, že jejich produkty mají zákonem garantovaný „nulový obsah GMO“. Nulový obsah čehokoli je samozřejmě nesmysl. Jednak „nula“ je závislá na současném stavu analytické techniky, jednak zákonný požadavek „nulového obsahu“ průkazně škodlivých prvků jako arsenu nebo kadmia (které nesmí používat žádný zemědělec) by „ekologickým“ zemědělcům znemožnil prodat i ředkvičky. Pomocí atomové absorpce případně neutronové aktivační analýzy je možno tyto prvky prokázat prakticky v každé půdě. Tato nevědecká demagogie však umožňuje „ekologickým“ zemědělcům propagaci jejich dražších produktů a vytváří mezi nimi a nátlakovými organizacemi šířícími strach z GMO vzájemně se podporující tandem.

Spojeným úsilím politiků a těchto populistických kampaní se vytvořila společenská nálada umožňující legislativní výstavbu příslušné antiimportní bariéry. Základním počinem byly směrnice 90/219/EEC a 90/220/EEC. Proti veškerým vědeckým poznatkům nastavily účelově zákonnou hranici toho, co je bezpečné a co je nebezpečné. Jako bezpečné definovaly způsoby selekce provozované a využívané evropskými zemědělci (a v postatě nepatentovatelné) a jako rizikové produkty transgenose, používané zejména v USA, Kanadě, Argentině a dalších zemí amerického kontinentu, které nabízely levnější zemědělskou produkci. Na ně se aplikovalo v evropském a posléze v celosvětovém měřítku „kladivo na vědce“ – princip předběžné opatrnosti.

Podle evropských ochranářů neefektivního zemědělství se bezpečnou stala samozřejmě spontánní mutagenese a na ní založení „klasické“ šlechtění. To, že už v roce 1960 byla s trhu stažena „klasicky“ vyšlechtěná odrůda bramboru Lenepe pro vysoký obsah toxických solaninových glykosidů, se považuje za normální, ale zastavení vývoje krmné (!) sóji, kam byl transgenosí přenesen alergen para ořechů, vyvolalo celosvětový pokřik nátlakových organizací, žádající zákaz transgenose.

Vzdálenou hybridizací, která je podle směrnice EU bez problémů, vytvořil člověk zcela umělé organismy, třeba obilninu triticale. Pěstuje se i u nás na tisících hektarů, ale žádný ochránce životního prostředí ohánějící se vědou, nevyžadoval v rámci principu předběžné opatrnosti posouzení ekologických dopadů a žádná organizace ekologických zemědělců nevydala nařízení, že jako „nepřirozená“ se v režimu ekologického zemědělství nesmí pěstovat a ekologická drůbež ji nesmí zobat. Zato kukuřice vybavená pomocí transgenose odolností proti zavlečenému (z Ameriky) škůdci bázlivci kukuřičnému (Diabrotica), je podle ministrů zemědělství EU nepřijatelná.

Evropská legislativa také deklaruje jako bezpečné použití mitotických jedů a zejména selekci pomocí ozařování. To je vědecký podvod, protože právě radiační mutagenese má největší pravděpodobnost bodových mutací měnících aminokyseliny v bílkovinách a tím jejich štěpitelnost a glykosylaci, což se může projevit alergií. Recentní případ transgenního hrachu se změněnou antigenní strukturou vyvolal „aféru“, ale nikdo si nevšímá, že radiační mutanty, kterých je v praxi přes 2000, takovou aféru vyvolat nemohou, neboť testované nejsou.

Přímo sabatem šamanů byly provázeny výsledky nákladných polních pokusů provedené v Anglii s řepou, řepkou a kukuřicí necitlivými na totální herbicid glufosinát. Transgenní plodiny umožnily na poli důkladněji než obvykle omezit plevely a tím prokázaly naprostou samozřejmost, že žádná monokultura přírodě nesvědčí. To u nás demonstruje už dávno dědictví od našich pradědů, kteří nám odkázali stejnověké smrkové monokultury – třeba i na Šumavě. Jenže toto byly vědecké pokusy, ve kterých figurovaly geneticky modifikované plodiny, takže neblahý vliv herbicidem vyrobených čistých monokultur na skřivánky a chocholouše živící se semeny plevelů, byl samozřejmě „důkazem“ zhoubného vlivu transgenose na biologickou rozmanitost.

Tvůrčím způsobem výsledky zpracovala řecká vláda, která dovoz transgenní řepky jenom pro zpracování odmítla následující argumentací: „během dopravy se semeno může vytrousit a vyrůst podél cest. Tím by ohrozilo řeckou přírodu, neboť anglické pokusy dokázaly, že GMO ohrožují biologickou rozmanitost.“ To podepsali vysocí vládní činitelé.

Mezitím však technika transgenose opustila svou americkou kolébku a začíná se šířit do světa, včetně největších asijských zemí Číny a Indie. Zejména Čína věnuje rozvoji biotechnologie velké prostředky. Přidávají se i africké státy. Výhodnost této techniky dokazovalo v Brazílii pašování osiva přes zákaz vlády natolik zarputile, že vláda nakonec pěstování transgenní sóji přes pokřik různých „aktivistů“ povolila.

Plocha osetá GM plodinami každý rok vzrůstá. U sóji zabírá již přes polovinu celkové. Evropě s její „předběžnou opatrností“ hrozí stát se zemědělským skanzenem, kde se však dobytek stejně krmí transgenní sójou.

Ekologisté vedou zoufalý boj. Už Prodiho Komise prohlásila, že schválené GM plodiny jsou bezpečné, takže strašení zdravotními riziky se stalo úředně nepoužitelným a zůstalo jako odpad k využití nátlakovými organizacemi nejnižší úrovně. Je tu však ekologie. Na internetových stránkách i našich „ochránců“ najdeme vylíčení hrůzy přechodu transgenů do půdních bakterií. Že právě z nich tyto geny pocházejí, používali „aktivisté“ jako zdravotního bubáka, dnes však o tom mlčí. Zato nasazují „přímé akce“ a ničí pokusná pole. Mají „morální“ oprávnění – hojně medializovanou akcí chtějí burcovat veřejnost proti nepravosti znásilňování přírody. Jenže tato politika, která má, bohužel, i obhájce u nás mezi doktorandy Karlovy univerzity, má logickou evoluční linii: vytrhat pokusné rostliny – zapálit auta na předměstí – něco trhaviny do Londýnského metra – letadlo do Světového obchodního centra. Malá nepravost – malá akce, velká nepravost – velká akce. Stejné „morální“ zdůvodnění.

Do úzkých se dostává Evropská komise. Často se zdůrazňuje tlak (zejména na základě stížností USA) Světové obchodní organizace (WTO) na evropský postup. Ten úředníci (paradoxně i dnešní předseda WTO) odráželi vybudovanou konstrukcí bariéry: „my se dovozu nebráníme, ale spotřebitelé to nechtějí“. Ostatně výše citovaný výrok současné komisařky pro zemědělství to dokazuje. Hlavní hrozby se však objevují uvnitř. Ekonomické studie – včetně Světové banky – ukazují, že skanzen je stále dražší a dražší. Výzkum velkých firem se přesouvá mimo Evropu, odcházejí odborníci a sen o konkurenceschopnosti Evropy s obláčkem Lisabonských cílů mizí v dáli. Třetí svět tlačí na snížení exportních subvencí a evropské idylické rodinné zemědělství není schopno jít na nesubvencované ceny. S efektivitou se musí něco udělat. Navíc se začali šířit škůdci, proti kterým by musela nastoupit tvrdá chemie – a ta je drahá a spotřebitel ji také nemá rád.

Realita přinutila racionálně uvažující Komisi revidovat svou strategii a zvolila velice spornou taktiku: přehlédnout zemědělce a opřít se o průmysl. Projevuje se tím, že prosazuje povolování GM plodin „pro dovoz a zpracování“. To má výhodu, že průmysl by získal levné suroviny a tudíž tuto politiku podporuje s nadějí, že levnější potraviny by otupily podezíravost spotřebitelů.

To by otevřelo zemědělcům možnost využívat levnější a přírodu šetřící technologie založené na GMO. Z této cesty se snaží Komise odvalit i balvan ekologických zemědělců. Už minulý komisař pro zemědělství Fischler prosazoval, že pro certifikát „Bio“ by měla také platit hranice 0,9% transgenů jako pro běžné zemědělce. Že následuje pokřik těch, kterým se bere komparativní výhoda na trhu, je zcela logické.

Další výhodou je, že ekologisté – kromě výše uvedené směšné argumentace řeckého typu –, nemohou proti „dovozu a zpracování“ racionálně protestovat. Nevýhoda padá na zemědělce: ekonomický přínos, který se projevuje při pěstování, zůstává za oceánem a v Evropě jim hrozí potenciálně levnější konkurence. Komise doufá, že i přes protesty WTO se jí podaří subvencemi a dalšími protekcionářskými nástroji zemědělce uspokojit. Zatím se to někde daří.

Méně už se daří pro tuto politiku získat vlády členských zemí s mocnou farmářskou lobby. O Řecku jsme se už zmínili, podobnou politiku hlásá Lucembursko a Itálie, které si zachovávají více důstojnosti a argumentují pouze „nedostatkem informací“. Rakousko stále chce vyhlašovat „regiony bez GMO“ a podobnou tendenci mají i naši sousedé – Slovensko a Maďarsko a snad i Polsko. Z jejich postoje však nezakrytě vylézá šídlo marketingu stejného jako u ekologických zemědělců. Kalkulují, že předsudky spotřebitelů ještě nějakou dobu vydrží, a plodiny „zaručeně bez GMO“ budou na vyšší cenové úrovni než ty obyčejné s možným obsahem transgenů do 0,9%, natož ty s deklarovaným jejich vyšším obsahem. Statut „regionu bez GMO“ by proto byl výnosným nástrojem reklamy. Samozřejmě se tento obchodní záměr podobně jako u ekologických zemědělců halí do kouřové clony bombastické „zelené“ rétoriky.

Rozporný je postoj Německa a Francie. V Německu ještě nevykrystalizovala taktika nové vládní koalice v kauze diskusí o „genetickém zákonu“, ale začínají se pěstovat transgenní odrůdy. Ve Francii se pěstují také, ale guru odpůrců José Bové ničí pokusy s GMO a je za to odsouzen, kdežto jiní jeho následovníci jsou v ostudném soudním procesu osvobozeni. Veřejnost je naopak šokována, že francouzští vinaři transgenosi rozšiřují i na národní zlato – vinnou révu.

Za zónu bez GMO se v národním referendu vyslovili také Švýcaři, ovšem v tomto případě nelze hledat ekonomické motivy, protože Švýcarsko nevyniká jako zemědělská země.

Předsudky, jsou-li zalévány, občas vykvetou.

Ve své podstatě se evropská situace již dávno dostala z oblasti vědy do sféry ryzí ekonomie a stala se zajatcem zemědělské politiky. Posledním závanem vědeckého ovzduší byly výše zmíněné anglické polní pokusy, za jejichž správnou interpretaci se s veškerou autoritou postavila Royal Society. Ve sféře politicko-ekonomických nátlakových skupin přežívají již jen reliktní vědci typu Arpada Pusztaie, profesorky Mae-Wan Ho a profesora Terje Traavika působící spíše jako zajímavé oživení evropské vědecké krajiny.

Podíváme-li se na celou záležitost GMO z nadhledu, nejde o vědu, ekologii, natož o zdraví lidí.

Je to imunitní reakce Evropy na globalizaci vyvolaná důkladnou vakcinací. Evropský zemědělec by se svou rodinnou farmou dokázal idylickou technologií „Na Bílé hoře sedláček oře“ uživit všechny Evropany, kterých je stále méně. Většině by to vyhovovalo. I evropského piva a vína by byl dostatek. Jenže infekce globalizace se šíří, supermarkety nabízejí levné potraviny z dovozních surovin. Australský Shiraz je levnější než valtická Frankovka. Odpor proti GMO je jedna z protilátek spolupracující s chemoterapií dotací proti této infekci.

Jenže infekce je masivní, okolní svět má značnou virulenci a tak nezbude než vyvinout imunologickou toleranci. Když ministr Ambrozek podepisoval pěstování Bt kukuřice v Česku, zaměstnanci regionální kanceláře Greenpeace připravili pro televizi šou: instalovali před ministerstvo rakev, prý ekologického zemědělství. Ve skutečnosti v ní však ležela pavěda úředně šířená orgány Evropské unie. Ať odpočívá v pokoji.

prof. RNDr. Jaroslav Drobník, DrSc. (1929-2012) 

Čtěte dále:

• 7 zásadních zajímavostí o geneticky modifikovaných potravinách http://www.g.cz/7-zasadnich-zajimavosti-o-geneticky-modifikovanych-potravinach-gm
• Jak vypadalo těchto 5 potravin předtím, než je lidé geneticky zmodifikovali? http://g.cz/jak-vypadalo-techto-x-potravin-predtim-nez-je-lide-geneticky-zmodifikovali#utm_source=facebook.com&utm_medium=odkaz&utm_campaign=FBVOJ