Existuješ, sněžný člověče?

Kolikrát se už o něm psalo. Kolik lidí jej prý vidělo.

Stále však mnozí z nás nevěříme. Proč? Já třeba nechápu, jak je možné, že se jej doposud nepodařilo vyfotografovat tak, abychom mohli uvěřit. Nějaké snímky se sice v tisku objevily, ale vždy byly dosti nepovedené…

Říkají mu různě, ale všude jej nazývají člověkem. Lesní člověk, divoký člověk, sněžný člověk, člověk zjevující se při východu slunce. Vědci jej nazvali reliktním hominoidem.

Výmysl? Záhada? Skutečnost?

Existuje či nikoliv? Na tyto otázky vám dnes zřejmě neodpovím. Budu se vám však snažit přiblížit názory lidí, zejména vědců, nadšenců, ale i prostých sovětských občanů, kteří se s „ním“ údajně setkali, hledají jej, či studují možnosti jeho existence …

O koho jde? O bytost opředenou mnoha záhadami a nezodpovězenými otázkami.

O sněžného člověka.

„Byl celý hnědý, vysoký snad tři metry, stál vedle stromu a dosahoval téměř jeho výšky. Šel velmi lehce a neobyčejně rychle …“ – tak popisuje obyvatelka Fergany Táňa Galkinová příběh, který se stal loni v rokli Izbasar. Její svědectví není ojedinělé. Zprávy o podobných „setkáních“ jsou ze Spojených států, z Mongolska, z Rakouska, z Pamíru. Nejde o nic nového, čas od času rozvíří i hladinu tisku. A člověk se záhadnou existencí či neexistencí této podivuhodné bytosti zabýval už dávno. Například v roce 1921 objevila expedice na Mount Everest ve sněhu obrovské stopy tajemného neznámého — tak se ujal název „sněžný člověk“. Místa jeho údajného výskytu nelze přesně charakterizovat. Například v Sovětském svazu jej prý viděli v poslední době na Kolském poloostrově a v Zakavkazí, ale stopy nacházeli i na Ukrajině a na Čukotce …

JDE O MÍRUMILOVNÉ STVOŘENÍ

Už v roce 1958 vytvořila AV SSSR komisi, která se měla zabývat problematikou sněžného člověka. S její pomocí byla organizována expedice na Pamir, ta však nikoho neobjevila. Zde tenkrát oficiální výzkumy skončily, ale entuziasté pokračovali v hledání dál, nyní již v rámci stálého semináře o problémech hominoida při Darwinově muzeu v Moskvě.

Věda potřebuje důkazy. Svědectví o setkáni se sněžným člověkem existují — někdo jej viděl, jiný se s ním přímo setkal, existuji desítky sádrových odlitků stop, vlasy… Snad prý v roce 1963 byl dvěma Američany natočen v lesích severní Kalifornie i film… To vše jsou ale nepřímé důkazy, dávající prostor dohadům.

Pro uspokojivou odpověď zatím důkazy nejsou. Entuziasté si jej chtějí vyfotografovat, nalézt jej a navázat s ním kontakt. A co pak? Chytit jej?

„To rozhodně ne,“ říká člen semináře, kandidát historických věd Igor Burcev.

„Chceme hominoida studovat v jeho přírodních podmínkách.“

Je tento úkol nereálný? Zřejmě nikoliv, vždyť například podle mínění amerického antropologa G. Kranze může dosahovat počet hominoidů pouze na severozápadě tichooceánského pobřeží Ameriky od 200 až do 2 000 kusů. Sovětští vědci se domnívají, že na území SSSR jich může žít zhruba stejné množství.

Proč však do této doby například nikdo nenašel byť jen „jeho“ kosti? Vědci odpovídají: není čemu se divit. Ne proto, že by „jej“ život v sousedství člověka naučil ostražitosti, ale hominidi žijí v lesích plných zvěře, a tady se málokomu podaří najít třeba lebku mrtvého medvěda. Divoká zvířata obvykle nekončí svůj život před očima ostatních.

Téměř všechna setkání člověka s „ním“ se uskutečnila z „jeho“ iniciativy. Sněžný člověk se vždy při takových setkáních choval mírumilovně, nikoho neohrožoval, pokud nebyl sám v nebezpečí. V archívech semináře se nacházejí například svědectví maršála Rybalka, který jej údajně vozil ve svém autě dokonce několik dní (bylo to v Mongolsku v období bojů na Chalchyn Golu)… Basmači, kteří se ukrývali před pronásledováním, našli úkryt v „jeho“ jeskyni. Vyprávěl o tom přímý účastník generál M. Topilskij.

V roce 1942 se na poloostrově Kola ztratil chlapec z jedné vesnice v lovozerském okrese Murmanské oblasti. Dlouho jej hledali v tajze, ale marně. Uplynul týden a lidé již ztratili naději na záchranu dítěte, vždyť se to stalo v zimě. Až se chlapec najednou objevil. Vyprávěl, že jej odnesl nějaký velký vlasatý „člověk“ do jeskyně, kde prožil několik dní. Teprve, když chlapec onemocněl v důsledku nezvyklé stravy, donesl jej tento „člověk“ zpět…

EXPEDICE PŘÍRODA

Skupina charkovských studentů odjela do Saratovské oblasti chránit ovocné sady před různými nenechavci: už skončili běžnou obhlídku, když se mezi stromy objevil „zloděj“. Jeden ze studentů se za ním vydal a byl ohromen — z očí do očí mu prý hledělo od nohou až po hlavu zarostlé stvoření, pokryté nikoliv chlupy, ale vlasy. Vysoké bylo přes dva metry, stálo na dvou nohou. Několik sekund tak oba klidně stáli, až přiběhli další spolužáci. Chytili tuto bytost, ta jim však brzy utekla…

Je tato příhoda pravdivá, či vymyšlená?…

Sovětští nadšenci pátrají po sněžném muži již dlouhá léta. Dejme slovo vedoucímu ukrajinské republikové společensko-ekologické expedice Příroda Igoru Tachovi: „Již od roku 1974 připravujeme každoročně expedice za tajemným hominoidem. O dovolené se scházejí zájemci i se svými rodinami, odjíždějí do Dušanbe a odtud do oblasti Gussarského hřebene. Obvykle připravujeme dva takové výjezdy — v srpnu a v záři vždy na 20 dní. Přihlásit se může kdokoliv.

Máme však zkušené vedoucí skupin, kteří zodpovídají za zdraví a bezpečnost účastníků expedice.

Skupiny pracuji podle jednotného programu. Naším hlavním úkolem není chytit hominoida, ale vejít s ním do kontaktu. Myslím si, že nemáme právo pořádat na něj hon, chytit jej a zavřít do klece. Chceme se s ním spřátelit, sejít se s ním v pro něj přijatelných podmínkách, tedy v místech, kde žije.

Potíže jsou v tom, že ,on‘ žije nočním životem. Dobře vidí v noci. Za tmy sbírá pouze zralé ostružiny — a nikdy se nesplete. Říká se také, že rozpozná lidi dobré od méně dobrých …

Náš dočasný tábor se rozkládá na jižních svazích Gussarského hřebene v Tádžikistánu. Přesnou adresu neuvádíme, aby se k nám nepřihrnuly davy, které všechny stopy jen zadupou. Lidé jsou různí.

V srpnu 1989 jsme ,jej‘ nejednou sledovali. Protože jsme však měli špatný fotoaparát, nepodařilo se nám ,jej‘ vyfotografovat. Například Táňa Neupokojevová, inženýrka z Kurganu, jej prý několikrát viděla na území tábora. Přicházel k jejímu stanu. Vyhlédla ven a ,on‘ jako by se předváděl — asi dva metry od vchodu.

Tmavá hromada s nízko položenou hlavou, v horní části zaostřenou …

Chtěli jsme přejít od nočních kontaktů k denním. Letos se hominoid ukázal expedici i ve dne. První jej spatřil Rašid Muchtaror, pak jej viděli všichni.

Stál na úpatí hory zhruba 300 metrů od nás: výška asi 2,5 metru, možná více, hnědé barvy. Sledovali jsme jej půl hodiny. Naše optika opět zklamala…

Lidé se často ptají, nakolik je sněžný člověk rozumným tvorem. Uvedu příklad: jednou jsme ve dne sbírali klestí na oheň. Jeden z nás našel silnou větev, zkoušel ji zlomit, ale ne podařilo se mu to. Vyhodil ji tedy a šel dál. Když se vracel, uviděl tu samou větev přelomenou a položenou ve směru, kterým jsme odcházeli.“

Zajímavou věc mohou vyprávět Valerij Čepurenko z Čerkas a Anatolij Blaško z Kyjeva. Vydali se na dvoudenní obchůzku okolím tábora. Večer se rozhodli postavit si stan. Překážel jim velký balvan, chtěli jej odstranit, držel však příliš hluboko v zemi. Odešli, ale za pár minut se vrátili. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že balvan už nepřekáží; kdosi jej vyrval ze země a odhodil stranou.

Valerij Čepurenko může nabídnout i další příběh. Vydal se se čtyřmi kamarády na průzkum, večer hledali místo pro stanování, nenašli vhodnou plošinku, tak si chtěli upravit stanoviště pod skalami. Najednou začaly odkudsi zeshora padat kamínky — snad jako znamení… Chlapci přenocovali na jiném místě. V noci přišel silný déšť a bouřka. Místo, na kterém chtěli původně přenocovat, bylo doslova valícím se blátem smeteno … Z toho lze odvodit podle Igora Tacha, že hominoidi chtějí sami ukázat svou mírumilovnost a dobrotu a bylo by nečestné zneužívat jejich vlastnosti.

Existuje či neexistuje? Jsou to všechno jen výmysly? Vidiny? Představy?

Fantazie? Věřím, že se jednou od vědců dočkáme přesné odpovědi a především konkrétních, přesvědčivých důkazů …

Neznámý zdroj, asi 1989

Čitajte ďalej:

• Album kryptozoologických případů. Stránky sekce Hoplodactylus Delacourti KLUBU PSYCHOTRONIKY A UFO, o.s.  http://www.kpufo.cz/oblasti/kry/wzoo/index.htm

Archiv KPUFO