Zobrazení člověka v různých kulturách
Skoro by se zdálo, že si nevíme rady s postavením neobvyklých zobrazení člověka nebo jeho tváře v dějinách lidské společnosti, zvláště pak těch zpodobení, která svými rozměry se zdají být na hranici nadrozměrnosti v pravém slova smyslu.
Co chtěl – nebo musel – říci dávnověký výtvarník, když tvořil svá díla, z nichž mnohá přetrvala věky a uchovala se až po dnešní dny? Proč jim věnoval své produkční síly a svůj čas? Snad nejpověstnější v tomto ohledu jsou slavné kamenné sochy (obr. 1) Velikonočního ostrova, o kterých bylo již tolik a tolik napsáno. Desítky a desítky jich kdysi stály, hrdě vztyčeny, a dívaly se upřeně do daleka, někam za obzor Tichého oceánu. Kolik práce kolika generací „přírodních umělců“ i jejich prostých pomocníků se skrývalo v jejich minulé slávě, kdy je zdobily ryšavé čapky. Smetl je čas i zúčtování, které s nimi i s jejich tvůrci uspořádali potlačení spoluobyvatelé tohoto miniaturního kousku pevniny uprostřed mořských pustin.
Také Indiáni Střední Ameriky nám zanechali četná zobrazení člověka nebo jeho tváře v nadživotních velikostech. Pověstná je kolosální hlava, svým provedením i pojetím se značně lišící od běžných výrobků pravěku středoamerického sochařství (obr. 2). Téměř dvoumetrová výška ukazuje na význam, jaký tvůrci – nebo inspirátoři námětu – přikládali tváři, kterou nám zachoval čedič, odolnější než paměť a tradiční podání.
Zvláštností svého druhu i přes nikoliv kolosální rozměry jsou dvojsochy z panamského městečka Barriles v provincii Chiriquí; nejzachovalejší z nich (obr. 3) je vlastně zobrazením podřízeného vztahu nosiče, oděného pouze jednoduchou zástěrkou, k nesenému, který je vystrojen až přepychově, jak dokazuje pokrývka hlavy i přívěsek na hrdle. Jaký vztah představovaly ve své době, o tom svědčí výmluvná maličkost: větší část nálezu těchto plastik byla objevena zakopaná na jednom místě a – rozbitá; podrobný rozbor ukázal, že je nezničil zub času, ale nářadí a síla těch, kdo je skáceli z jejich stanovišť na významných místech.
Středozemí po této stránce bylo také proslulé – kolos na ostrově Rhódu je jenom nejznámější, ale nikoliv poslední „nadživotní“ sochou, tyčící se před jihoevropskými břehy. I taková maličká a po archeologické stránce málo známá Korsika má ve svém dávnověku několik obohacení této stránky výtvarného umění: někdy ve druhém tisíciletí před naším letopočtem vztyčili nositelé dosud přesně neurčeného původu i společenské organizace na ostrově neobvyklé množství víceméně dokonalých zkratkovitých zobrazení člověka, z nichž některá (obr. 4) působí i svou snahou po výrazném vyjádření tvaru lidské tváře.
Nejen kámen, ale i jiné materiály sloužily k zobrazení i ve střední Evropě. Kultovní socha někdy z 4. až 1. stol. před n. I. (obr. 5) je jedním z exponátů Muzea pravěku ve Weimaru (SRN); za svůj zachovalý zjev a nepoškozenost vděčí konzervačním vlastnostem rašeliny possendorfského vřesoviště, které ji potopenou uchovalo až do našich dob.
O významu a postavení zobrazení člověka v nadživotní velikosti nejsme si v podrobnostech ani v jednotlivých případech jisti; určitě však hráli oni kolosální „nadlidé“ určitou úlohu v lidské společnosti na úsvitě její společenské organizace nebo alespoň při pokusu o prvky společenské organizace, jak tomu rozumíme dnes. Přes všechnu neužitečnost a nepraktičnost pro běžný život víme, že většinou symbolizovali ve své výtvarné tvářnosti předměty zbožnění, které vyžadovalo obětiny. Obětiny lidské, peněžní, hmotné, pracovní. Musíme se tedy ve chvílích obdivu nad jejich uměleckým ztvárněním pozastavit nad tím, zda člověk minulosti nepostihl „nepraktičnost“ zbožnění. Mnohé svědčí o tom, že naši předkové – a tím myslíme předkové celé lidské společnosti – nebrali své bohy a pánbíčky příliš vážně. Neboť co si myslet o vážnosti a úctě k idolu, který se musel náhradou za tučného, vypaseného vepříka spokojit nápojem nebo hrstí zrní z drzé napodobeniny skutečné a požadované obětiny, jako byly například miniaturní votivní předmět nebo třebas i nádoba (obr. 6), skutečnost „hospodárně“ napodobující.
Archiv KPUFO
