Záhadná šachta

Následující ukázka je z Bergierovy Knihy nevysvětlitelného.

Jedná o překlad z češtiny do angličtiny, z angličtiny do francouzštiny a z ní zase do češtiny, přičemž český originál se nám nepodařilo objevit. 

 ZÁHADNÁ ŠACHTA NA SLOVENSKU

Kdyby Pražské jaro pokračovalo a kdyby se cesty do Československa nestaly obtížnými, ba nebezpečnými, jel bych si tento příběh ověřit přímo na místo. Jedná se o objev jeskyně z neznámého kovu, k němuž došlo v říjnu 1944. Tento příběh mám od přátel z Československa, kteří se o něm dověděli v březnu 1965. Teď mají bohužel jíně problémy a já je chápu.

Je to podivná a zároveň strhující záhada. Skutečně nás napadá, zda se nejedná o dílo mimozemšťanů, a já osobně bych této eventualitě dával přednost.

Lze však uvažovat i o přirozeném vysvětlení. Československo je země bohatá na uran a radium; radium bylo ostatně objeveno právě v českých rudách. Snad intenzívní působeni radioaktivity, trvající několik milionů let, přeměnilo běžný nerost v cosi, co připomíná slitinu, jakou věda nezná. Ve slitinu, která by mohla mít zajímavě použití… Přál bych si, aby jednoho dne podrobnější výzkumy za použiti moderních prostředků přinesly pravdu o záhadě, která patří mezi nejpodivuhodnější v této knize a na celé naší planetě. Následující příběh se stal jednomu účastníku Slovenského národního povstání v říjnu 1944.

Doktor Antonín T. Horák – dnes lingvista – se po léta snažil přesvědčit speleology, aby prozkoumali to, co považuje za jedno z nejpodivuhodnějších tajemství podzemí – jakousi šachtu velmi starého dolu, kterou objevil v jedné jeskyni na Slovensku. S autorovým svolením uveřejňujeme úryvky z deníku psaného na místě samém a uveřejněné v březnovém čísle bulletinu Národní speleologické společnosti USA. Jeskyně se nachází v Nízkých Tatrách mezi Plavnicí a Starou Lubovňou zhruba na 49,2° severní délky a 20,2 východní šířky.

23. října 1944

Včera časně ráno nás našel Slávek a ukryl v této jeskyni. Dnes za soumraku se vrátil s dcerou Hankou, přinesl potraviny a léky. Od pátku jsme nejedli a předtím, při posledních dvou bojích, jsme měli jen kukuřičný chléb, ale i toho bylo málo.

V sobotu po poledni ustupovaly zbytky našeho praporu (184 vojáků a důstojníků, z nichž čtvrtina byla raněných a z toho šestnáct na nosítkách) sněhem po severním svahu. Moje rota tvořila zadní odřad. V neděli za úsvitu na nás ze tří set metrů zahájila palbu dvě 70 mm děla. Postavení jsme drželi 12 hodin, potom jsem nařídil postupné stahování, ale někdo v našem levém zákopu nebyl dost opatrný a stálo nás to dva přímé zásahy a dva raněné. Když jsem se tam dostal, střetl jsem se s nepřítelem, dostal jsem ránu bajonetem, kulku do levé dlaně a ránu do hlavy, která mé vyřadila z boje. Nebýt kožešinové čepice, měl jsem roztříštěnou lebku. Probral jsem se, když mě někdo tahal ze zákopu. Jakýsi vysoký venkovan. Třel mi ruce a hlavu sněhem, usmíval se. Potom ten rázný samaritán popadl Jurka. Svlékl ho z kalhot, vytáhl mu ze stehna střepinu a sténajícího a s holýma nohama ho položil do sněhu. Martinovi opatrně obvázal hlubokou ránu, která se mu táhla přes celé břicho. Když zhotovil provizorní nosítka, představil se nám jako bača Slávek, kterému patří okolní pastviny. Do tohoto úkrytu jsme se s jeho pomocí dostali za čtyři hodiny. Odvalil pár balvanů a odkryl úzký otvor, vchod do prostorné jeskyně. Uložil Martina do kouta, pak se k našemu překvapení pokřižoval, všechny nás přežehnal křížem, i jeskyni, a s úklonou učinil znamení kříže na zadní stěnu, kde jsem si všiml jakéhosi otvoru.

Když odcházel, provedl tentýž rituál a prosil mě, abych nechodil hlouběji do jeskyně. Šel jsem kousek s ním, že nasbírám jedlové větve. Říkal mi, že v jeskyni byl pouze jednou s otcem a dědečkem, že je to rozsáhlé bludiště, plné propastí, které nikdy neměli ani chuť prozkou­mat, že jsou tam špatné větry a určitě tam straší. Do jeskyně jsem se vrátil někdy kolem půlnoci naprosto vyčerpán; bolesti hlavy jsem mírnil sněhem. Martin byl v bezvědomí a Jurek měl horečku. K večeři, která byla zároveň obědem, jsme si dali vlažnou vodu a já měl bohudík svou dýmku. Obložil jsem Martina nahřátými kameny a na Jurka připadla první hlídka.

Mizerná noc. Martin občas nabyl vědomí, dal jsem mu tři aspiriny a po malých doušcích vlažnou vodu s trochou slivovice. Hladový Jurek se belhal kolem dvou německých příleb, v nichž k snídani vařil vodu, do níž jsem přidal deset kapek slivovice. Za takové vánice a lavinového nebezpečí se k nám Slávek možná několik dní nedostane. S dvěma bezmocnými muži na krku se ani nemohu pokoušet o lov, protože bych venku zanechal stopy. Máme však tuto jeskyni, kterou Slávek zná pouze částečně: může do ní být ještě jiný přístup a možná zde p režim u je nějaká zvěř. Probíral jsem nahlas tyto možnosti, zatímco Jurek žvýkal jedlovou kůru, a jak jsem předpokládal, prosil mě, abych šel lovit do Slavkovy jeskyně. Sliboval, že mu to nepoví. Neměl jsem jen hlad, také mě zajímalo, co mohlo jinak tak sebejistého Slávka vystrašit natolik, že vzýval Boha. S sebou jsem si vzal pušku, svítilnu, pochodeň a špičák. Asi po hodině a půl nepříliš namáhavé a celkem bezpečné chůze jsem se dostal do dlouhé horizontální chodby, jež končila sudovitým otvorem. Vklouzl jsem do něj a úžasem ztuhl na kolenou… bylo tam něco jako velké černé silo, zapuštěné do bílého okolí. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že je to bizarní přírodní stěna z černé soli, ledu nebo lávy. Ale naprosto mě vyvedlo z míry a pocítil jsem i jakýsi podivný strach, když jsem si všiml, že je to naprosto hladký útvar připomínající sklo a že jeho struktura nasvědčuje tomu, že se jedná o dílo lidských rukou. Bylo to zakřivené, dalo se tušit, že je to jakýsi ohromný válec o průměru zhruba dvaceti pěti metrů. V místech dotyku s okolní horninou se vytvořily obrovské zářivě bílé stalaktity a stalagmity. Stěna je černomodrá, z materiálu, který jako by spojoval vlastnosti oceli, pazourku a kaučuku. Špičák od stěny prudce odskočil a nezanechal na ní ani škrábnutí. Při pomyšlení, že by se v divoké krajině, kde ani pověsti nevyprávějí o nějaké zřícenině, dolech nebo průmyslu, mohl vyskytovat artefakt vysoký jako věž, jevící známky značného stáří, zapuštěný do skály a pokrytý krápníky, mi běhal mráz po zádech.

Ve stěně se táhne trhlina, které si člověk na první pohled nevšimne, dole je široká asi 20-25 centimetrů a u stropu jeskyně se zužuje na pouhých 2-5 cm. Vnitřek je napravo i nalevo úplně černý, s rýhami a ostrými výčnělky velkými asi jako pěst. Dno trhliny má tvar mělkého koryta ve žlutém pískovci a svažuje se pod úhlem asi šedesáti stupňů.   Hodil jsem tam zapálenou pochodeň; dopadla a s prskáním a syčením zhasla jako do bělá rozpálené uhlí ve džberu vody. Chtěl jsem pokračovat v průzkumu a domníval jsem se, že jsem dost štíhlý, abych se otvorem protáhl. Zkroutil jsem se, až jsem měl hlavu skoro u země, a snažil jsem se tam protáhnout nejdřív pravou ruku. Ruka se svítilnou sice měla prostoru dost, ale trhlina se začala zužovat a musel jsem z ní zase rychle ven. Dalo mi to zabrat Když jsem konečně vylezl a znovu nabral dech, byl jsem tou záhadou naprosto fascinován a rozhodl jsem se, že jí přijdu na kloub. Pro tuto chvíli jsem toho měl dost a musel jsem přemýšlet jak dál. Do naší jeskyně jsem se vrátil kolem čtvrté odpoledne. Jurek umyl Martina a položil ho mezi teplé kameny. Dal jsem mu tři aspiriny a teplou vodu se slivovicí. Vysvětlil jsem Jurkovi, že na lov v jeskyni bude zapotřebí hodně loučí, tyče a provaz. Naštěstí přišli Slávkovi se zásobami. Potom jsem šel s nimi, abych si donesl větve na pochodně. Polomrtvý únavou jsem se vrátil kolem druhé hodiny ráno, ale konečně jsme se najedli – Jurek až příliš -, a vzal jsem si hlídku jako druhý.

24. října 1944

Noc proběhla v klidu. Martin vypil bylinkový odvar s medem proti horečce.   Doufám, že se z toho dostane. Jurek už nemá zadek tak napuchlý, ale já mám hlavu oteklou dál. Nařezal jsem naše opasky a řemení a zhotovil si osm metrů pevného lana. V deset ráno jsem byl u stěny, položil jsem přes štěrbinu tyč, na ni uvázal lano a s lanem přes rameno jsem znovu vlezl do temného jícnu. Stejně jako včera jsem před sebou držel na tyči svítilnu, tentokrát karbidku. Když prošla otvorem, kymácela se v prázdnu. Neviděl jsem nic a slyšel zvuk, jako by tam burácela voda. Nemohl jsem se ani pootočit a bál jsem se, že pode mnou je propast a že do ní spadnu po hlavě. Začal jsem lézt ven. Oděv se mi zachycoval o nerovnosti a přehrnul se mi přes ramena a přes hlavu, až jsem se do něj zamotal. Zoufale jsem se snažil osvobodit a div jsem se při tom neupálil. Když jsem byl konečně venku, třásl jsem se únavou a měl jsem hrozné vidiny.

Ve stěně nebyly uvolněné kameny, a tak jsem si nalámal stalagmity a pouštěl je do štěrbiny. Chvíli se kutálely a nakonec na něco narazily, z čehož jsem usoudil, že je tam pevná zem. Za kameny jsem naházel nezapálené louče, svlékl se do košile a vydal se za nimi. Protože jsem už znal nejhorší nerovnosti v štěrbině, obešlo se to jen několika škrábanci. Chvíli jsem padal, pak jsem se kutálel a nakonec se zastavil o stěnu, která mi už připadala známá, byla stejně hladká jako ta nahoře. Svítilna ještě vedle mě hořela, ale slyšel jsem jakési podivné zvuky. Když jsem zapálil několik pochodní, zjistil jsem, že se nacházím v prostorné zakřivené černé šachtě, tvořené strmými stěnami, které se lomí a vytvářejí téměř vertikální tunel, nebo spíš komín, se srpkovitým půdorysem. Nejsem schopen popsat onu tmu ani šumění, hučení a dunění – děsivé ozvěny vlastního dechu a pohybů. Dno, tedy svah, po němž jsem se skutálel, bylo „vydlážděno“ solidním vápencem. Ani všechna světla dohromady nedosvítila na strop, kde stěny končí nebo se stýkají. Horizontální vzdálenost mezi vrcholem konkávní křivky přední stěny a konvexní křivkou zadní stěny je asi 8 metrů; křivka u paty zadní stěny měří asi 25 metrů. K dalšímu průzkumu jsem potřeboval více světla a špičák, který budu muset sundat z násady, protože jinak by štěrbinou neprošel. Vracel jsem se okouzlený a pln nadšení a roz­hodl jsem se, že prozkoumám tuto ohromnou strukturu, kterou považuji za jedinečnou a neobyčejnou. Tentokrát jsem lezl hlavou napřed a svlečený, abych se opět nezamotal a neriskoval popálení. Ke svým věcem jsem se dostal bez jediného škrábance. Oblékl jsem se, vykouřil si dýmku a vrátil se k druhům. Pokoušel jsem se chytit nějakého netopýra, ale mamě. Jurek vařil brambory se s kopovým, byl mi tudíž ochoten prominout loveckou neobratnost, a když mi natíral odřeniny na zádech tukem a zašíval mi košili, dokonce mě politoval, co všechno jsem zkusil. Martin snědl kousek chleba a zapil ho bylinkovým odvarem s medem. Po šesté večer jsem se vypravil pro novou zásobu větví na louče a vrátil jsem se kolem desáté. Jurek si vzal obě hlídky.

25. řijna1944

Noc jsme přečkali v pořádku. Martin se zotavuje. Jsem docela rád, že Jurkova hýždě není ještě v pořádku, protože by chtěl jít určitě se mnou. Lépe když o tajemství jeskyně neví.    Šel jsem přímo ke stěně, svlékl se jako včera, natřel jsem se tukem ze skopového, všechny potřeby jsem spustil dolů a vklouzl jsem za nimi nohama napřed. Vršek stěn zůstával ve tmě, i když jsem si svítil karbidkou na dvou nastavených tyčích a pomáhal si ještě čtyřmi pochodněmi. Dvakrát jsem vystřelil nahoru podél stěny. Zaburácelo to jako hrom, připomínalo to dunění rychlíku, ale to bylo všechno. Vystřelil jsem tedy do každé stěny po jedné kulce a mířil přitom asi patnáct metrů nad sebe; zasršely velké modrozelené jiskry a ozval se takový rámus, že jsem si musel zacpat uši. Když jsem špičák narážel na násadu, vyvolal jsem další dunění. Sondoval jsem „dlažbu“ a začal jsem kopat v rozích půlměsíce tam, kde vrstva vápence není příliš silná. Vpravo byl suchý jíl, vlevo jsem asi po padesáti centimetrech narazil na zuby nějakého velkého zvířete. Vzal jsem si špičák a stoličku, zbytek jsem tam nechal. Když jsem kopal o kousek dál, ukázalo se na zadní stěně v hloubce asi 150 cm jemné žlábkování, jakoby vertikálně zvlněné. Tato část se zdála teplejší než hladký povrch. Zkoušel jsem ji rty a ušima a myslím, že se nemýlím. Uprostřed bylo dno pro zákopnický špičák příliš tvrdé. Když pochodně dohořely, cítil jsem na sobě studený pot; opustil jsem „šachtu ve tvaru půlměsíce“, oblékl se, šel k místu, kde se vyskytovali netopýři, a dostal jsem jich sedm. Jurek udělal nádivku z chleba a bylinek a byla z nich výtečná „holoubátka“. K večeru přišel Slávek s druhou dcerou Ol­gou a přinesli seno, slámu, ovčí kůži a léčivé rostliny. Doprovodil jsem je, nasbíral borové větve na pochodně a vrátil se kolem půlnoci. Martin si vzal dva poslední aspiriny a vodu s medem a Jurek měl obě hlídky.

26. října 1944

Noc proběhla v pořádku. Vrátil jsem se do šachty pokračovat v pokusech. l když jsem tyče nastavoval, jak to jen šlo, stejně jsem nedosvítil až nahoru. Vystřelil jsem nad osvětlenou část, kulky způsobily velké jiskry a ohlušující ozvěnu. Opakoval jsem to na zadní stěně o něco níž a s podobným výsledkem – jiskry, dunění, neodštípl se ani kousek, střela však vyznačila svou dráhu v délce asi půl prstu a vydávala štiplavý pach. Znovu jsem začal kopat v levém rohu a zjistil jsem, že rýhování pokračuje ještě hlouběji, ale v pravém rohu jsem nic podobného neobjevil. Vylezl jsem ze šachty a prohlížel si vnější stěnu a její okolí. U stalaktitů bylo několik teček, podobných sklovině. Když jsem je seškrabal, byl z nich tak jemný prášek, že bez lepu nešel sebrat. Povanm nožky „holoubátek“ a pokusím se z nich získat klih. Chtěl jsem vzorek toho zvláštního materiálu, z něhož byly vytvořeny stěny, ale i když jsem vystřelil do rány na hrbolky a zasáhl je, střela se opět odrazila, zaduněla a vydala týž štiplavý zápach. Na zpáteční cestě jsem ulovil několik netopýrů a znovu jsme měli „holoubátka“. Řekl jsem Jurkovi, aby po nich zahladil všechny stopy, ale nožičky jsem dal stranou. Slávek s dcerou přišel jako obvykle za soumraku a tentokrát přinesl čtvrt jelena, půl kila soli a krabici karbidu. Jurek si vzal obě hlídky.

27. října 1944

Martin zemřel ve spánku. Jurek, který zná jeho rodinu, si vzal na starost jeho věci včetně peněženky s 643 korunami, hodinek s řetízkem a úmrtního listu, který jsem vystavil. Teď můžeme odejít a připojit se k našemu praporu, který je někde na východ od Košic. O holi může Jurek ujít za den aspoň deset kilometrů, ale musíme se přesunovat opatrně. Zítra vyrážíme. V deset ráno jsem byl v jeskyni; hledal jsem možnost, jestli bych se nějak nedostal k šachtě zezadu; na led a na špatné větry, o nichž mluvil Slávek, jsem nenarazil, i když tam být mohly. Pak jsem vlezl do šachty, dělal jsem si náčrty, chvíli kopal a přemýšlel. Vrátil jsem se kolem čtvrté odpoledne. Přikázal jsem Jurkovi, aby sbalil věci, vyčistil zbraně, připravil jídlo na sedm dní a nachystal vše, co nebude třeba vrátit Slávkovi. Slávek přišel s oběma dcerami, jako by vytušili, že Martin zemřel. Přenesli jsme ho do zákopu mezi kleč, kde byl zasažen. Střídali jsme se v kopání hrobu. Pomodlili jsme se a pochovali ho zabaleného do pokrývky.

28. října 1944

Klidná noc, dobrá snídaně. Vyryl jsem své jméno atd. do řemene, pak jsem ho ovinul kolem zlatého zadního pláště svých hodinek a vložil do láhve, kterou jsem uzavřel kamínkem a hroudou hlíny smíchanou s dřevěným uhlím. Tento důkaz jsem pak položil do „šachty ve tvaru půlměsíce“ na popel z pochodní. Třeba tam zůstane dlouho, snad až do doby, kdy ona struktura úplně zmizí za stalaktitovou a stalagmitovou oponou. Slávek nemá syna, jemuž by svěřil tajemství jeskyně; jeho dcery je neznají a dcery se stejně vdávají do jiných vesnic. Jestliže se nevrátím jeskyni prozkoumat, za pár desetiletí už nebude o ní nikdo vědět. Seděl jsem tam u ohně a říkal si, co může znamenat tato struktura se stěnami širokými dva metry a tvarem, u něhož mě nenapadá, k čemu by mohl být dobrý? Jak hluboko vede do skály? Je tam ještě něco jiného kromě té šachty? Jaká náhoda nebo kdo ji umístil do této hory? Je to výtvor lidských rukou? Je něco pravdy na Platonových legendách o dávno zaniklých civilizacích s magickou technikou, jakou ani nedokážeme pochopit? Jsem střízlivě uvažující člověk s univerzitním vzděláním, ale musím připustit, že tam mezi těmi vysokými kolmými stěnami s matematickým zakřivením, černými, hladkými jako atlas, jsem měl dojem, že se mě zmocňuje jakási nesmíme zvláštní a hrozivá moc. Teď už chápu, že prostí, ale inteligentní lidé se zdravým rozumem jako Slávek a jeho předkové se domnívají, že se jedná o jakési čáry. Šachtu tají i z obavy, že by mohla přivábit zástupy turistů a všechno, co s nimi souvisí, ražení chodeb, trhací práce, komercionalizaci, hotely atd., což by pravděpodobně znamenalo konec jejich prostého života v lůně přírody.

Alan Hynek a Antonín Horák (vlevo)

Na zpáteční cestě jsem ucpal a zamaskoval díry vedoucí ke stěně; jeskyně má možná ještě přístupy, které Slávek nezná, a nějaký náhodný objevitel by mohl všechno vyhodit do vzduchu ve snaze najít „poklad“, ještě než by se sem dostali vědci. Vrátil jsem se po třetí hodině odpoledne. Kolem páté přišli Slávkovi a přinesli několik vajec natvrdo. Po Slovensku jsme si pevně stiskli ruce, vzali zbraně a batohy a šli jsme. Když jsme vcházeli do lesa, ohlédli jsme se a viděli Slávka, jak zakrývá vchod do jeskyně a jeho dcery smazávají naše stopy. Sníh se jiskřil v měsíčním svitu. V posledních dnech II. světové války jsem cestou do Čech toto místo navštívil znovu. Slávkovi bydleli provizorně ve Ždiaru. Navštívil jsem Martinův hrob a prohlédl jsem si vchod do jeskyně. Zuby, které jsem tam tenkrát našel, jsem dal konzervátorovi z paleontologického oddělení v Užhorodu. Určil je jako zuby dospělého medvěda jeskynního (Ursus spelaeus). A znovu jsem si začal klást otázky: štěrbina je příliš malá, blok vápence a stalagmitů, které jsou před ní, nedovolují, aby do ní něco propadlo; když medvěd spadl do šachty, měla zřejmě ještě styk s povrchem. Při své poslední návštěvě jsem zkoumal úbočí hory nad jeskyní a nenašel jsem žádný otvor, který by mohl být předpokládaným spojením s „šachtou ve tvaru půlměsíce“. Ale na těchto příkrých tatranských svazích mohlo přístup zatarasit sesutí horniny.

Bergier, J.: Le livre dé l’inexplicable (Kniha nevysvětleného). Albin Michel, Paris 1972, s.61-75 Translation © Stanislava Káňová, 1994

Zdroj:   Rodokaps, 1994, archiv KPUFO (CZ)