Hold předpotopním civilizacím (2)

Na pozadí dějin této planety je časový úsek jedné lidské generace pouhé mžiknutí.

Vraťme se na chvíli k dávným historickým kořenům naší přítomnosti. Skrývá je sice nános věkovité minulosti, ale myslitelský důvtip a tvůrčí zaujetí dokáže z jejich stop vyčíst podivuhodná poselství.

100 sanskrtských kořenů v jazyce Inků

Inkové, kteří sídlili na území nynějšího Peru, balzamovali tělesné pozůstatky svých panovníků a užívali k tomu postupů značné podobných metodám starých Egypťanů. Mumie usazovali na zlatá křesla v chrámu Slunce, kde měl vládnoucí panovník před očima prázdné křeslo, na němž měl spočinout po smrti.

Nedávno měli vědci příležitost odebrat z inckých mumií vzorky svalové tkáně a rozbor pak ukázal, že praobyvatelé Peru patřili ke krevní skupině A, jež nebyla v Latinské Americe až do příchodu Evropanů známa. Kromě toho bylo složení jejich krve neobyčejně vzácné. Tím si lze možná vysvětlit přísnou endogamii inckých kmenů, obdobnou endogamii egyptských faraónů. Dnes je již zjištěno, že vyšší kasty říše Inků mluvily tajným jazykem, o němž není nic známo. Lingvisté znají lépe lidový jazyk, kečua, ve kterém našli 100 kořenů pocházejících ze sanskrtu.

Jestliže tyto sanskrtské kořeny přešly do lidového dialektu – jak se dá předpokládat z jazyka vládnoucích tříd, je možné, že inčtí panovníci byli v nějakém (dosud nevysvětleném) vztahu s praobyvateli Indie.

Podle incké tradice přišli ostatně předkové tohoto velkého národa ze země za mořem.

Lidé se však domnívali, že Atlantský a Tichý oceán vzdorovaly mořeplavbě až do roku 1492, roku Kolumbova objevu. Nanejvýše se připouštělo, že několik dobrodružných posádek Keltů, Vikingů a Irů přistálo ještě před španělským loďstvem u východních břehů nového světadílu.

V roce 1947 však přišla jedna oceánografická výprava na to, že dno Atlantiku mezi Azorskými ostrovy a Trinidadem je poseto drobnými bahnitými ostrůvky. To by znamenalo, že kdysi – pravděpodobné ještě před počátkem našich dějin – mohli nějací mořeplavci přeplout Atlantik se zastávkou na kontinentě, jehož pozůstatkem by mohly být tyto ostrůvky, nyní zatopené.

Platón (odvolávaje se na řeckého filosofa Solóna, který zase měl tyto informace od egyptských kněží) psal, že „kdysi se za Herkulovými sloupy rozkládal velký ostrov. Byl však postižen zemětřesením, které z něho učinilo bahnitý ostrov, jehož přeživší obyvatelé se nemohli zachránit ani plaváním.“

V roce 310 př. n. l. vypravuje řecký filosof Krantor, že viděl v Egyptě sloup, na němž byly zachyceny dějiny velkého ostrova, pohlceného oceánem. Hlavním důsledkem katastrofy, při níž byla zaplavena celá pevnina, muselo být určitě to, že celá staletí nebylo možné Atlantský oceán přeplout.

Podle některých mýtů z Polynésie nebyla tato katastrofa izolovaným jevem; vodami Tichého oceánu byly prý zaplaveny i jiné kontinenty. Obyvatelé Velikonočního ostrova dodnes vzpomínají na legendární, provždy ztracenou zemi.

A není konečně vyloučeno, že důsledky všeobecné změny v rozdělení pevniny na zemském povrchu pocítil i Indický oceán. Na ostrově Madagaskaru žijí velmi vzácná zvířata, poloopice lemurové, s jejichž příbuznými se setkáváme jen v Africe a Asii, aniž si dovedeme vysvětlit, jak se dostaly přes oceán. Mezi domorodci z oblasti Indického oceánu kolují přitom podivuhodné legendy o zmizelé pevnině Lemurii. V tradičních písemných památkách populací jižní Indie se shledáváme s tímto vyprávěním: „Vlast Tamilů se rozkládala na jih od velkého ostrova Jávy, jedné to z prvních zemí, jež se vynořily kolem rovníku. Tam byla Lemurie, kolébka všech civilizací.“

Pokračování

Průzkum DNA prokázal, že do příchodu Kolumba (1492), nebylo obyvatelstvo Ameriky ovlivněno jinou populací. – pozn. red.