Co se skrývá na Měsíci?
Každý astronom bez váhání odpoví, že nic převratného.
Měsíční povrch je pustý a neutěšený, jen holá skaliska a rozeklané okraje kráterů. Zdálo by se, že už tam ani snad není co zkoumat. Naposledy přistáli lidé na Měsíci v prosinci roku 1972 a od té doby jako by tento náš souputník pro kosmický výzkum snad ani neexistoval. Jako hlavní příčina se uvádí nedostatek finanční prostředků. Je to však jediný důvod: Mnohé indicie napovídají, že nikoliv.
Dobytí Měsíc přitom vlastně bylo otázkou několika málo let. Konec padesátých let byl v této oblasti obdobím plným nadějí a očekávání. Vývoj raketové techniky pokročil natolik, že bylo možné začít uvažovat o vyslání člověka do vesmíru i na Měsíc. K tomu jako první odstartovala 17. 8. 1958 americká sonda Pioneer 1, její start však nebyl úspěšný. Po několika dalších amerických i sovětských neúspěšných pokusech sovětská sonda Luna 1 začátkem ledna roku 1959 minula Měsíc ve vzdálenosti 5 – 6 tisíc km. V září téhož roku luna 2 dopadla na měsíc jako první těleso vyrobené člověkem. O měsíc později Luna 3 přinesla první fotografie odvrácené strany Měsíce, kterou do té doby ještě nikdo nespatřil, nebo´t Měsíc se k zemi otáčí stále jen jednou a toutéž polokoulí. První měkké přistání na Měsíci se však podařilo až o sedm let později Luně 9, a to 31. Ledna 1966. O čtyři měsíce později na Měsíci měkce přistál také americký Surveyor I. Dnes se zdá téměř neuvěřitelné, že 21. července 1969, pouhé tři roky a jeden a půl měsíce po této sondě na Měsíci přistáli i lidé, američtí astronauté. V rámci projektu Apollo se potom na měsíc podívali ještě pětkrát, v listopadu téhož roku, v únoru a srpnu roku 1971 a v dubnu a prosinci roku následujícího. A konec – další sondu k Měsíci, vojenskou Clementine, Američané vypustili až roku 1994.
Rusové na Měsíci dosáhli největšího úspěchu se svými dvěma Lunochody. Lunochod 1 byl na Měsíci úspěšně vysazen v listopadu 1970 a za deset a půl měsíce urazil vzdálenost 10,5 km. Lunochod 2 vysazený v lednu 1973 ujel 37 km. V roce 1980 jako třetí vyslali svou sondu k Měsíci i Japonci.
Souhrnná bilance měsíčního kosmického programu však není příliš optimistická. Celkem bylo k Měsíci, kromě projektu Apollo, v letech 1958 – 1976 vysláno 80 sond, z nichž 43 plánované úkoly zcela nebo částečně nesplnily. Kromě toho je více než pravděpodobné, že ani dnes o některých sondách vůbec nevíme, protože vůbec nebyly ohlášeny. U jiných zase nemáme jistotu, co vlastně bylo jejich skutečným cílem.
V americkém projektu Apollo odstartovalo celkem 11 výprav, z toho dvakrát to byl zkušební let kolem Země, dvakrát bylo dosaženo oběžné dráhy kolem měsíce bez přistání, šestkrát se podařilo na Měsíci přistát a jednou došlo k havárii (Apollo 13).
Po tomto obrovském vypětí následuje nepochopitelný útlum, jak na americké, tak na ruské straně. Vysvětlení je na první pohled logické, v souboji velmocí začaly pomalu vítězit Spojené státy a už nebylo třeba se s Ruskem předhánět. Jsou i jiné problém, hladomory ve třetím světě, sociální nepokoje v USA, rozpad SSSR, ekologie.
Najednou se zdá, že je škoda vyhazovat miliardy dolarů jen tak do vesmíru a tento trend, přes jisté oživení, vlastně přetrvává dosud. Odborníci z NASA přitom tvrdí, že jsou samozřejmě schopni přistát znovu na měsíci a dopravit i lidi na Mars – pokud na to ovšem kongres dá peníze. O tom, že tato myšlenka byla v USA svého času velmi reálná, svěří i již napůl schválená marťanská mise, podle níž měly dvě kosmické lodi s šestičlennou posádkou přistát na Marsu 12. listopadu roku 1981. Je tedy otázka dalších výprav na Měsíc skutečně jen otázkou peněz?
Možná, že ne. Možná, že na Měsíci se nachází něco, co by lidé zatím vědět neměli. Třeba důkazy o existenci jiných inteligentních bytostí, než jsou lidé. I ze Země totiž byly na Měsíci pozorovány dalekohledem některé podivné jevy a objekty. V roce 1915 si tak astronomové povšimli na různých místech měsíce rovných i různě zakřivených zdí, které později zase zmizely. Dr. H. P. Wilkins 30. Března 1950 pozoroval, jak nad povrchem Měsíce letí svítící oválný objekt. Vědecký redaktor New York Heraldu John O´Neill spatřil 29. července 1953 na dně Moře neklidu stín mostu. Je třeba podotknout, že O´Neill pozoroval Měsíc pravidelně, protože to byl jeho oblíbený koníček. Moře neklidu tak naposledy pozoroval před pěti týdny a tehdy tam nic podobného neviděl. podle odhadu musela být celá konstrukce dlouhá asi 18 km. I když se to O´Neillovi zdálo neuvěřitelné, napsal o svém pozorování do Společnosti pozorovatelů planet a Měsíce a další dva astronomové, H. P. Wilkins a Patrick More jeho pozorování potvrdili. Jiní astronomové jsou však přesvědčeni o tom, že tento most je jen optickým klamem. Náš známý astronom,, odborník na Měsíc, Josef Sadil, tak na udaném místě pozoroval jen dva menší krátery. Jejich stíny mohly za určitých okolností vytvářet iluzi mostní konstrukce.
O rok později přišel s dalším pozorováním dr. Frazer Thompson, který 6. Května 1954 oznámil objev „úplně nové trhliny“ v kráteru Piccolominiho. V roce 1955 pozoroval amatérský astronom K. E. MacCorkle v zastíněné části Měsíce světlo, které po 35 vteřinách zhaslo, ne však najednou, ale postupně. Mexický astronom Robert E. Curtis 26. Listopadu 1965 vyfotografoval na Měsíci v blízkosti kráteru Parryho světelný kříž. Jeho ramena byla všechna stejně dlouhá a křížila se v pravém úhlu. Většina vědců, kterým své fotografie zaslal, je přešla mlčením.
Není divu, že se na první fotografie Měsíce, zvláště pak jeho odvrácené strany, čekalo s napětím. Přesto fotografie měsíčního povrchu na první pohled nepřinesly nic překvapujícího. Americký spisovatel George Leonard se přesto pustil do systematického průzkumu 140. 000 fotografií Měsíce a upozornil, že na nich lze rozeznat útvary, které připomínají důlní díla. Z kráterů potom na různých místech vedou ven bílé stopy. Vypadají, jako by je tvořil usazený prach předtím zvířený startem nějakých neznámých těles. Na jiných fotografiích se rýsuje obrovský obelisk, který je jasně patrný proti měsíčnímu obzoru. Fotografie ze sondy Lunar Orbiter z roku 1966 ukazují osm jehlancovitých útvarů, z nichž nejvyšší by měl být asi 100 metrů vysoký. Luna 9 přinesla fotografie útvarů podobných hradbám. Trojboké pyramidy pozorovala také posádka Apolla 11. Že by přece jen pozůstatky nějakého pradávného města, které rozhodne nepostavili lidé?
Navíc dnes existuje několik desítek, možná i stovek hlášení, týkajících se pozorování UFO, tedy neidentifikovatelných létajících předmětů, v kosmu, a pochopitelně i na Měsíci. Máme k dispozici poměrně nedávné záběry podivného útvaru doprovázejícího raketoplán Discovery, jiné, starší snímky však byly NASDA dlouho tajeny. O svědectví amerických astronautů se příliš nemluvilo, pozorování ruských kosmonautů jsou zase shazována jako nevěrohodná. Jejich účelem je prý získat jen tučná honorář. Nicméně porovnáním různých pramenů lze dojít k závěru, že „létající talíře“ sledovaly všechny lodě Apollo mířící k Měsíci i tamější první kroky Pozemšťanů.
Ani tím vak není problematika „záhadného Měsíce“ vyčerpána. Podle jedné teorie je celý Měsíc umělým tělesem, obrovskou kosmickou lodí. A navíc prý neexistuje déle než 250. 000 let. Pro tato odvážná tvrzení existuje několik indicií. Tak například na Měsíc i na Zemi dopadá kosmický prach. Zatímco na Zemi se ničí v atmosféře, na Měsíci bez vzduchu se ukládá na povrchu. Pokud by stáří Měsíce bylo 4,6 mld. let, jak předpokládají vědci, musela by na něm ležet vrstva prachu vysoká 56 metrů. Tak tomu ovšem není.
A další indicie. Měření rezonancí na povrchu Měsíce naznačuje, že by Měsíc mohl být dutý. Také krátery na jeho povrchu jsou mělčí, než by měly teoreticky být – dosahují hloubky jen 2-3 km. „Správně“ by však měly být hluboké až 40 km. Oproti Zemi má Měsíc také výrazně menší hustotu. Jeden krychlový metr Měsíce váží jen 3300 kg oproti 5500 kg krychlového metru průměrné země. Teoreticky tedy nic nevylučuje domněnku, že na povrchu Měsíce je 4 km silná pružná ochranná vrstva a pod ní asi 30 km silný krunýř. Prázdný prostor či systém dutin uvnitř by potom měl průměr úctyhodných 2370 km. Taková „kosmická loď“ by mohla cestovat vesmírem nekonečně dlouho a přitom být regulérním domovem pro celé tisíce a generace mimozemšťanů.
Je však také docela dobře možné, že na Měsíci nesídlí mimozemšťané, ale – lidé! Podle této teorie už na Měsíci dávno stojí společné americko – ruské základny, výchozí body pro budoucí kolonizaci Marsu. Existence takových měsíčních základen by byla docela reálná, kdyby na Měsíci byla voda, a to je v poslední době považováno za velmi pravděpodobné. „Oficiálně“ se však přepokládá, že první stálou měsíční základnu se nepodaří vybudovat dříve než za padesát let.
Dr. Jitka Lenková a kol. aut.
Ukázka z knihy Velká kniha záhad (vydání v listopadu 2001).
