Záhadná bytost v kysuckých lesích?

Současná doba přináší obrovské množství zpráv, které není možné analyzovat.

Nejsme totiž připraveni přijmout a zpracovat informace, které v nás narušují vědomosti, jež jsme po dlouhé roky vkládali do našeho vědomí.

Proto se podvědomě bráníme všemu, co se nám jeví jako něco nemožného. Nemůžeme pochopit, že nejsme pány tvorstva ve vesmíru. Pociťujeme však, že tomu tak nejspíš není. Poznatky, se kterými se každodenně setkáváme, nám do podvědomí zanášejí nová, dosud nepoznaná fakta. Také duchovní svět začínáme vnímat z takového zorného úhlu, až nám to vyráží dech. Uvědomujeme si, že naše existence není založena na náhodě. Jsme tady nyní proto, že zde máme být. Takto začíná svojí knihu UFO NA SLOVENSKU můj dlouholetý kamarád a přítel Miro Karlík ze slovenské Trnavy, který se už desítky let zajímá o problematiku a výskyt  UFO a dalších záhadných jevů. Od roku 1992 je členem skupiny slovenských nadšenců – UFO klubu, který se zaměřil především  na nevysvětlitelné nebeské úkazy. Do konce roku 2008 skupina prověřila a zdokumentovala 383 hlášení o výskytu UFO a taktéž prozkoumala 18 piktogramů v obilí, objevených na území Slovenské republiky. Jeho kniha obsahuje nejzajímavější zdokumentované události, včetně nákresů, originálních fotografií i vyýpovědi očitých svědků.

Je zde také popsán zajímavý případ setkání s velice podivuhodnou bytostí v kysuckých lesích.

V letech 2005 a 2006 uspořádal UFO klub Trnava výstavu, na níž byly na panelech zobrazeny všechny lokality na lovensku, v nichž se objevily piktogramy. Výstava byla putovní a vždy spojena s besedou. Při těchto diskuzích se mi účastníci často svěřili s osobními zážitky z pozorování UFO nebo záhadných bytostí, byli i takoví, kteří se později ozvali písemně. Jeden z dopisů byl z Kysuc. Začínal takto: „Popíši vám zážitek, s nímž se mi svěřila moje přítelkyně. Často a nejraději sama se prochází v lesích. Jediným jejím průvodcem na těchto potulkách bývá pes. Její oblíbenou lokalitou jsou kysucké lesy, kam jezdívá s rodinou na chatu. V létě přibližně před dvěma lety, kráčela sama hustým lesem, daleko od lidí. Její obvyklý společník pes totiž z nějakého jí neznámého důvodu odmítal vstoupit do této části lesního porostu. Jen chvíli větřil, potom stáhl uši a ocas a pádil pryč. V poslední době se to stávalo častěji, proto se tentokrát rozhodla, že jeho doprovod oželí. Najednou ji přepadl silný pocit, že je někým pozorována. Ten pocit nezaznamenala poprvé. Kmeny stromů však nebyly natolik silné, aby se za ně mohl někdo ukrýt. Protože však nikoho neviděla, pokusila se na tento dojem nemyslet. Bočním zozným úhlem však zachytila pohyb, jako by někdo rychle přebíhal od stromu ke stromu. Pokaždé se tím směrem prudce otočila, ale nikoho nezahlédla. Vtom si uvědomila, že v lese je jakási zvláštní atmosféra, jako by v něm neproudil vzduch. Zpěvaví ptáci a veverky zmizeli, větve stromů se ani nepohnuly. Připadalo jí, že přestal ubíhat čas, jako byste zastavili obraz na videu.

Nepříjemný pocit se stupňoval. Posadila se pod vysoký smrk a zapálila si cigaretu. Třebaže není typická kuřačka, občas si kvůli uklidnění nervů zapálí. I tehdy měla u sebe jen jednu cigaretu. Plamínek na zapalovači nebyl správně seřízen a při škrtnutí vyšlehl tak vysoko, že si téměř připálila obočí. Tehdy se „to něco“ objevilo nad její hlavou, přeletělo vzduchem a vydávalo, podle jejího popisu, zvláštní, téměř neslyšné a jakoby rozrušené šustění, jakoby vítr rychle obracel stránky knihy, šustění přešlo do šumu připomínající šepot několika hlasů, které se slévají do neidentifikovatelného halasu. Zvedla hlavu, rozhlédla se a uviděla „průsvitného člověka“. Vypadal rozmazaně, jakoby stál v rozpáleném vzdduchu nad asfaltkou v rozpáleném létě, ale dosahoval velikosti dvou a půl až třímetrového člověka. Vyskočil na strom rostoucí zhruba deset metrů před ní a při dopadu se bleskově otočil obličejem k ní. Odvrátila zrak, protože se domnívala, že se jedná o optický klam. Když se tam podívala znovu, neviděla nic. Jen ty větve, na které doskočil, se stále prohýbaly, jakoby na nich sedělo něco pořádně těžkého. Za chvíli se přestaly hýbat i ty, ale ne postupně. jejich houpání se nezmenšovalo plynule, nýbrž ustalo najednou. Pohledem zkoumala místo, na něž viděla toho záhadného tvora dopadnout. Vtom se mezi větvemi prodralo několik slunečních paprsků a „neviditelný člověk“ začal nabírat zrnité kontury jako na pokaženém televizoru, kdy se výjev na obrazovce rozloží na nepatrné body. Zviditelňování průsvitného člověka trvalo jenom sekundu nebo dvě, protože téměř okamžitě po dopadu slunečních paprsků na jeho tělo se vymrštil do vzduchu a obrovskými skoky se závratnou rychlostí vyšplhal po kmeni a ztratil se v hsuté koruně čtyřicetimetrového smrku.

Pomalu se zvedla. „Hlavou mi probleskla myšlenka o filmu Predátor, přesně tak <to> totiž vypadalo. Neběžela jsem. Nevěděla jsem, jaké <to> má úmysly. Pomyslela jsem si, že pokud je to dravec, rozběhl by se za mnou,“ vzpomínala. Narážela na to, že v kysuckých lesích se ztrácí vysoká zvěř. Zmínila se o tom, že někdy v lese narazila na mrtvé zvíře, ale když se stejným místem vracela, nebylo po něm už ani památky. Žádná stopa v rozměklé půdě, žádné úlomky kostí, žádná krev, ani zbytka. Srna prostě zmizela. Občas objevila mezi větvemi v hustém lese asi tři čtyři metry nad zemí zakleslou zadní nohu srny, vybílenou na kost, ačkoliv den předtím a ani  potom neobjevila zbylou část těla uhynutého zvířete. Vysvětlovala si to jako kořist, kterou si ptáci přisvojili a vynesli na strom. To všechno jí přišlo na mysl, když kráčela pod větvemi a ustavičně se dívala nahoru. Vtom se jí opět zmocnil nepříjemný pocit, totožný s předcházejícím. Otočila hlavu. Tvor visel hlavou dolů, přichycený ke kmeni necelé dva metry nad její tváří a upřeně si jí prohlížel. Nevydržela toa rozeběhla se s hořící cigaretou v ruce. Tehdy by prý předběhla i jelena.

Bleskově přemýšlela. Když se „to“ lekloohně (poprvé ocenila, že si občas zapálí) a vyhýbá se z nějakého důvodu slunečním paprskům, musí se dostat na otevřené prostranství. A skutečně, jen co vyběhla na louku, nepříjemné napětí v oblasti krku a mrazení přestaly. Protože jí tento zážitek nedával pokoje, zeptala se jedné místní osmdesátileté ženy na její názor. Ta prý nejdříve zbledla a potom jí oznámila, že se se stoprocentní jistotou setkala se Stínem. Prý „průsvitného“ vidělo více lidí, ale většin a z nich už zemřela. Moje informátorka je určitě první, kdo ho viděl tak zřetelně za bílého dne po více  než čtyřiceti letech. Ostatní se s ním setkali v noci, když museli o samotě absolvovat několikakilometrovou cestu od poslední autobusové zastávky do kopců a téměř zešedivěli hrůzou, když ve tmě slyšeli podivný šepot a sem tam zahlédli dlouhý stín, ale po člověku nebylo nikde ani stopy. Stařenka mé známé ještě řekla, že když byla malá, často vídávali svítící kouli kopírovat obrysy vrcholů hor. Nazývali jisvětlonoš a považovali ji za strašidlo. Také přítelkyni poradila, aby už radějido lesa nechodila sama. Moje známá ji poslechla. Avšak vůně lesa ji lákala, a tak se alespoň někdy procházela v jeho blízkosti. Tehdy podivného tvora spatřila ještě jednou, vypadalo to, že ji vyhledává. Seděl ve větvích y vysílal vzduchem jakési energetické krhy. Takové, jaké vznikají po vhození kamene do vody, jen s tím rozdílem, že tyto se šířily éterem a v půlkruzích rozšiřujících se směrem k ní. Zdálo se jí, že ji tímto způsobem oslovuje. Zmocnilo se jí jemné omámení, její tělo se postupně uvolňovalo, doku všechny její smysly nebyly maximálně vybuzené. V myšlenkách „kontakt“ odmítla a snažila se vlnění ignorovat. Trvalo to jenom chvilku a vzdušné víření ustalo.

Zakončila svoje vyprávění úvahou, že kdyby byl „průsvitný“ zlý, už dávno by někomu ublížil. „Tolikrát mě pozoroval, chodil okolo mne, a ani jednou mi nic neudělal. Jakoby mě zkoumal, vnímal moje myšlenky. Něco ho na nich zaujalo, ale netuším co. Zřejmě proto mě vyhledává. Když jsem na chalupě déle než tři dny a on tam od počátku není, objeví se nejpozději třetího dne. Poznám to podle psa. Ten jeho přítomnost vycítí dříve než já,“ tvrdí přítelkyně. I přes výše uvedený závěr se lesu vyhýbá. Občas sice své oblíbené potulce neodolá, avšak dovnitř nechodí sama. Pokud se prochází ve dvojici nebo dokonce ve skupině, drží se „průsvitný“ stranou. Má na svědomí záhadné mizení kysuckých srn právě on? Nebo jejich mizení souvisí jen s pytláky a volně pobíhajícími psy? Je to snad duch? Něco jako lesní energie zformovaná do tvaru člověka, která se takto transformuje kvůli naší nešetrné těžbě dřeva, aby zabránila krvácení kysuckých lesů? Anebo jde o kohosi či cosi, co nepochází ze Země? Připojím ještě jednu informaci. Výskyt záhadné bytosti na jednom místě je dost udivující záležitost, ale existence dvou odlišných neznámých tvorů, to už je příliš. Ve stejné lokalitě, nedaleko od svého obydlí, objevila moje známá na přelomu léta a podzimu něco, co ji znepokojilo víc než „průsvitný“.

Byly to tříprsté stopy dlouhé 13 centimetrů od konce paty až po koneček každého prstu a v nejširší části široké 17 centimetrů, vtisknuté jeden centimetr do půdy. Nalámala si stejně dlouhé větvičky, které potom přeměřila doma pravítkem. Jistě víte, jak se chová mech? Postupně se vyrovná, i kdyby na něho dolehla sebevětší hmotnost. Kolik však muselo vážit to, co zanechalo tyto tříprsté stopy jeden centimetr vtlačené do mechu, který byl našlápnutím zcela slisovaný? Moje známá je nedává do souvislosti s „průsvitným“. Pes prý tentokrát reagoval jinak. Kromě toho, takové malé stopy nemohou náležet něčemu tak obrovskému, jako je „průsvitný“. Jde snad o někoho, kdo se tímto způsobem v lese baví a vyrábí zvláštní tříprsté otisky? Nebo se jedná o něco vzniklého v laboratoři, co uteklo někomu, kdo dělá nezákonné pokusy někde na zapomenutých a opuštěných lazích vysoko na kopcích, kam se málokdi dostane? Nebo snad patří tyto stopy mimozemšťanům.

S pozdravem C H.

Miroslav Karlík, Medium červen 2009