Problematika „blízkých setkání“

Vědecký vedoucí projektu Blue Book astronom českého původu dr. Allen Hynek rozdělil pro snažší rozlišení UFO-případy do několika kategorií, které byly všeobecně přijaty a později i doplněny ostatními ufology. Toto rozdělení jsme převzali a dodnes používáme i v projektu Záře.

Největší počet případů pozorování obvykle spadá do kategorie NL – nighlight, čili nočních světel. Je to přirozené protože na noční obloze je každý cizí či „nepatřičný“ objekt na první pohled nápadný a všimne si ho mnoho lidí. Další kategorií jsou DD – daylight disc, objekty pozorované za dne. Tady už se dá předpokládat, že jde o pozorování hmotných konkrétních objektů, nikoliv např. optických efektů, jak se může stát v noci.

Další, velmi cennou kategorií je tzv radar-visual, čili pozorování potvrzená radarem. Je zřejmé, že objekt pozorovaný opticky a zároveň registrovaný radiolokátorem nelze brát jinak než konkrétní hmotnou věc. Že takových pozorování máme několik i v naší republice je známo, vadí nám pouze jediná věc – všechna pochází z vojenských míst a vojáci se přirozeně velmi neradi o nich vyjadřují  veřejně. Pak následuje kategorie tzv. blízkých setkání rozdělená dříve do tří skupin k nimž později přibyly další dvě kategorie:

CE-1, blízká setkání 1.druhu byla původně stanovena jako pozorování ve vzdálenosti menší než 200 metrů. Jelikož však při pozorování neznámého objektu na obloze nikdy nelze spolehlivě určit vzdálenost, stalo se určitým identifikačním znakem to, že svědek pozoroval nějaké detaily na objektu. Takových případů je docela dost a pochopitelně jsou považovány za velmi cenné.

Za blízké setkání 2.druhu bylo dřív považováno pozorování objektu, který po sobě zanechal nějakou měřitelnou stopu nebo otisk. V našich podmínkách jsme si určili jako kritérium kontakt se zemí, tedy přistání. V těchto případech už lze leccos dokázat, na místě přistání lze totiž odebrat vzorky provést různá měření, hledat anomálie. Vystupuje zde ovšem stejný problém jako v případě kruhů v obilí – musíme se o případu dozvědět včas.

Blízká setkání 3.druhu daly název nejenom Spielbergově světoznámému filmu. Jde o kategorii pozorování bytostí v souvislosti s UFO. Tady bych rád zdůraznil právě onu souvislost, protože jak se ukazuje, celá řada pozorování bytostí vůbec nijak zřejmě s UFO nesouvisí, pokud za UFO nepovažujeme třeba nějaký ten světelný efekt jako průvodní jev.

V projektu Záře jsme si z praktických důvodu zvykli některé typické a vzájemně podobné případy pojmenovávat pracovními názvy. A tak vzniklo i dnes už dosti známé pojmenování „stříbrňáků“. Zjistili jsme totiž, že mnoho lidí, kteří nám hlásili své zážitky ze setkání s podivnými bytostmi a kteří se evidentně vzájemně mezi sebou neznají, nám popisovali v hrubých rysech charakteristický zážitek.  Ten začínal obvykle v nočních hodinách v jejich domově pozorováním prudkého záblesku nebo pruhu světla po kterém se v místnosti zjevila neznámá bytost. Tato bytost zhruba lidských proporcí se zdála být průsvitná, stříbřitě se lesknoucí, nebo jakoby z nějaké „mlhy“. Bytost si přítomných nikdy nevšímá, nereaguje, nemluví „netelepatí“ ani neposunkuje. Pohybuje se po místnosti, nebo jen tak stojí, přičemž přítomní lidé mají pocit, že jsou znehybněni neznámou silou, jako by jim tělem probíhal elektrický proud. Po několika minutách se stejným efektem jako na počátku obvykle bytost mizí. Pro tato charakteristická setkání jsme tedy vymysleli pracovní název „stříbrňáci“. Postupem času se však ukázalo, že vlastně není rozeznatelná hranice mezi tímto typem pozorování z hlediska ufologie řazených mezi blízká setkání a některými popisy událostí spojovaných s duchy. Dokonce se ukázalo, že je zde velmi nápadná podobnost s některými aspekty známých mariánských zjevení.

A tak zde máme hned tři původně zcela odlišné fenomény z oblasti paranormálních jevů, které ukazují nečekané souvislosti. Obdobné paralely nacházíme i při zkoumání dalšího fenoménu, zahrnovaného do problematiky zkoumání UFO.

Jde o tzv. „únosy do UFO“, čili v ufologické hantýrce „blízká setkání 4. druhu“. Fenomén únosů je zcela nepopiratelnou realitou a to jak podle našich dosud skromných poznatků, tak i podle ostatních průzkumů prováděných ve světě. Podle celkem seriózního průzkumu společnosti ROPER konaném na reprezentativním vzorku obyvatel USA se odhaduje počet lidí se zážitkem „únosu“ na několik set tisíc až tři milióny. To je příliš velký počet lidí než abychom nad tím mohli mávnout rukou. Fenomén únosů se dosti ostře odlišuje od zážitků tzv. kontaktérů, tj. lidí kteří tvrdí, že komunikují s mimozemšťany. Lidé se zážitkem „únosu do UFO“ tento zážitek prožívají v naprosté většině proti své vůli, nevystupují jako zprostředkovatelé báječných kontaktů s vesmířany a spíše mají pocit, že jsou obětí něčeho neznámého, tedy nikoli jako hrdinové svých příběhů. Jak vlastně vypadají typické zážitky lidí „unesených do UFO“? Tyto osoby si v naprosté většině nepamatují celý zážitek, nýbrž jen jeho útržky. Charakteristický je často i opakovaný pocit náhlé ztráty určitého časového úseku, kdy si postižení nedokáží vzpomenou kde byli a co se s nimi dělo po dobu desítek minut až několika hodin. Pokud si částečně dokáží své vzpomínky uspořádat, vybavují si nevysvětlitelný přesun na neznámé místo za účasti podivných bytostí. Tyto bytosti potom unesenou osobu podrobují neznámým zřejmě lékařským experimentům se zjevným zaměřením na zkoumání lidské rozplozovací funkce, ale také na problematiku lidských emocí. Chování cizích bytostí je chladné a nezúčastněné. Bytosti mají zpravidla zjev malých šedavých tvorů se zhruba lidskými proporcemi, velikosti něco málo přes jeden metr. Bytosti mají neúměrně velkou hlavu a tmavé oči mandlovitého tvaru bez zřetelných zorniček, duhovky a bělma. Poté co jsou unesení navráceni na původní místo, trpí většinou ztrátou paměti, avšak tento otřesný zážitek se projevuje v jejich snech, vnitřní úzkosti a nejasných vzpomínkách. Někdy mají postižení na těle znatelné jizvy neznámého původu, hovoří se i o tajemných implantátech v tělech obětí.

Proč popisuji pro někoho již dobře známé schéma „únosu do UFO“? Jsou zde totiž další dosud velmi opomíjené souvislosti.

Za prvé: zážitky „únosů“  se zcela zřejmě neobjevují až v druhé polovině tohoto století spolu s vlnou „létajících talířů“. Můžeme objevit velmi patrné souvislosti s popisem středověkých „succubů“ a „incubů“. Např. ve starých keltských bájích (a zřejmě i v dalších, ale keltské znám nejlíp) nalezneme mnoho zmínek u unášení malých dětí tajemnými trpaslíky. Můžeme se tedy oprávněně ptát, zda je úplně jisté jestli a do jaké míry lze tento jev spojovat s UFO.

A za druhé: Zážitky popisované „unesenými“ jsou zcela zřejmě v některých rysech podobné vjemům lidí, kteří zažili klinickou smrt. Na počátku mnohých „únosů do UFO“ je taktéž vjem temného tunelu na jehož konci je světlo, stejný je i dojem přítomnosti bytostí, které „dohlížejí“, aby přesun proběhl v pořádku. Podivných souvislostí je zřejmě ještě mnohem více a odpovědi na ně může dát jen jejich systematické a – to podotýkám – nepředpojaté zkoumání.

V rámci projektu Záře jsme s ním již začali a začínáme v současné době vytvářet systém, jak jednotlivé zážitky osob zkoumat, jak je vzájemně srovnávat a v neposlední řadě jak a co konzultovat s příslušnými vědeckými odborníky. Podle toho, co dnes o této ufologické kategorii víme a známe, nemyslím si, že by sem létali mimozemšťané z nějakého hvězdného systému a unášeli lidi proto aby je mohli zkoumat. Takhle jednoduché to určitě není. Problém je mnohem složitější, ale také subtilnější, více zasahuje naše podvědomé ale i nevědomé části vědomí. Na druhé straně je již dnes jasné, že nejde o výmysl několika duševně ujetých lidí, nebo že jde o davovou psychózu. Je to záhada, nevysvětlený jev a tím je třeba se zabývat – pokud nás nové a nevysvětlené jevy nebudou zajímat a budeme je odsunovat do oblasti pověr nebo pavěd, vrátíme se brzy do doby kamenné. Ani ostatní badatelé ve světě nejsou jednotní v názoru na tuto kategorii blízkých setkání. Zatímco američtí badatelé jako např. prof. John Mack nebo dr. David Jacobs se domnívají, že jde skutečně o kontakt s mimozemskou inteligencí, která se pokouší o jakousi hybridizaci své a naší rasy, evropští badatelé jako dr. Johannes Fiebag či Jenny Randlessová, nebo Jacques Vallée se domnívají, že problém je mnohem více spojen s naším společným nevědomím, existuje tady již dávno – lze jej vystopvat např. v bájích a soudí, že zážitky unesených neodrážejí skutečnou realitu. Dr. Fiebag jde ještě dále a ve své hyptéze nazvané Mimikry soudí, že jde pouze o podstrčené zážitky, či dokonce manipulaci s naší realitou, určenou ke skrytí skutečnosti, kterou bychom možná ani dnes nepochopili. V neposlední řadě je zde i názor, který zastává přední švýcarský badatel Erich von Daniken – a totiž, že tyto zážitky nejsou realitou, nýbrž programem který se teprve nedávno spustil v našich genech a který nás má připravit na setkání se skutečnými mimozemšťany, kteří stáli u našeho zrodu a tento program nám kdysi vpravili do genů.

Jiným a mnohem ožehavějším problémem české ufologie jsou již zmiňovaní kontaktéři. Kdo jen trochu sleduje ufologické dění v naší zemi, si už dávno všiml stále silnějšího, hlasitějšího a také agresivnějšího nástupu tzv. kontaktérů. Dokud šlo o jednotlivé osoby, které se svými „kontakty“ zabývaly víceméně v soukromí, bylo jasné, že jde jen o jejich víru. Jenže kontaktérství od té doby změnilo svojí tvář. Organizují se nejrůznější kontaktérské skupiny, organizace, ba dokonce školy. Ve sdělovacích prostředcích se dostávají kontaktéři do módy. Nikoli však proto, že by tolik novináři (a posléze čtenáři či diváci) tak ochotně přebírali jejich „učení“. Tito lidé se dostávají na stránky novin či do televizních pořadů jako exoti, jako neokoukaná zvláštnost. Někdy i s nepokrytým posměchem („podívejte, takového blázna jste určitě ještě neviděli!“). Proč se však s takovou nelibostí díváme na kontaktérská hnutí? Nejde nám o jejich víru. Tu máme každý svou a ta je soukromou a nedotknutelnou záležitostí každého z nás. Avšak kontaktéři jsou vesele na veřejnosti označováni jako ufologové, či se dokonce v některých případech za ně prohlašují.

Bohužel naprostá většina naší společnosti rozdíl mezi ufologem a kontaktérem nezná. Lze se pak divit, že se lidé, kteří skutečně něco zajímavého prožili či pozorovali, tak neradi svěřují jakýmsi podivínům? Že vědci, které žádáme o spolupráci a snažíme se je zapojit na řešení hádanky UFO, na nás koukají skrz prsty? Celá záležitost s kontaktéry však dostává ještě jeden rozměr. Dnes již není pochyb, že nejméně jedno z našich kontaktérských hnutí funguje na principu tvrdé náboženské sekty. Sbírání „oveček“ je jedním z hlavních poslání a je zcela jasné, že mezi ně velmi snadno spadnou lidé, kteří mají skutečnou zkušenost s některou formou blízkých setkání. Myslím, že srovnání s nechvalně známou sektou „Heaven Gate“ není až tak od věci a ukazuje na možná nebezpečí. Možná, že se přeci jenom mýlím a že se nakonec ukáže, že nejde o sektářské počínání, ale velmi chytrý podnikatelský záměr. Třebas půjde o prodej upomínkových předmětů z Plejád, možná o letenky do „evakuačních lodí“. Je to však méně nemorální?

 Teď by se však mohlo zdát, že kontaktérství odsuzujeme jako celek – a to není pravda. Kontaktérství jako jev zcela zřejmě existuje a v jednotlivých případech můžeme mluvit téměř o jistotě, že si dotyčné osoby nevymýšlí. Je však třeba rozlišovat mezi jevem samotným a dnes již organizovaným kontaktérstvím jako jevem společenským.

Vladimír Šiška

Projekt Záře – http://www.projektzare.cz/