Lidé jako pokusní králíci

„Nejsou ničím jiným než pokusnými králíky v zájmu naší národní bezpečnosti.“

Takto označil americký demokratický senátor Edward Markey cosi až nepochopitelně zrůdného.

V listopadu 1994 bylo oficiálně odhaleno, že američtí lékaři od konce války až do nejnovější doby prováděli radioaktivní testy na lidech, aniž by o tom postižení věděli. Co se nedávno dostalo v USA na veřejnost, silně připomíná hrůzné pokusy na lidech z temné éry nacismu:

Těžce nemocným pacientům bylo bez jejich vědomí vstřikováno plutonium, aby se zjistilo, jak rychle je organismus schopen tento vysoce nebezpečný prvek znovu vyloučit.  Osmi stovkám těhotných žen byla podávána radioaktivně obohacená strava a zkoumalo se, jak ji jejich těla absorbují. Následná studie prokázala, že studie prokázala, že děti těchto žen měly podstatně výraznější sklony k onemocnění rakovinou. Vybraní členové Harvardské univerzity podávali dětem po měsíce radioaktivně  kontaminovanou ovesnou kaši kvůli výzkumu látkové výměny. Mimořádně vysoký počet radioaktivitou poškozených lidí byl zaznamenán ve státech Nevada, Utah a Arizona, kde US-Army po desetiletí prováděla jaderné zkoušky. Nejméně ve dvou věznicích byla vězňům ozařována varlata. Po skončení pokusů byli postižení sterilizováni, aby se předešlo vzniku “ atomových mutantů“. Prokazatelně existovaly experimenty s radioaktivními mraky, aniž by o tom obyvatelé dotyčných oblastí byli informováni nebo před nimi chráněni. Ministryně energetiky v Clintonově vládě Hazel O’Learyová nařídila další zkoumání takových případů a mluvila o „32 miliónech spisů, označených za ,tajné‘ „, které souvisejí s pokusy na lidech. “ S úžasem a později úděsem jsem zjistila, že ministerstvo sedí na hoře hanebných tajemství.“ Objednavatelem pokusů byly nejrůznější organizace, tajné služby, Pentagon i CIA.

S testy na lidech nedělali ani Rusové nějaké zvláštní okolky a výzkumným účelům se museli podrobit nespočetní lidé. Tak např. když sovětská armáda odpálila r. 1954 mezi Samarou a Orenburgem v blízkosti 45 000 vojáků jadernou bombu, aby se zjistilo, zda v radioaktivitou ozářené oblasti lze bezprostředně po explozi nadále vykonát bojové operace. Je prokázano, že i Anglie až dodnes provádí právně i morálně nanejvýš pochybné experimenty s radioaktivním materiálem. Nedávno zveřejněný dokument prokazuje, že si Britové jsou dobře vědomi nebezpečnosti svých testů. Jeden jaderný vědec  se tam ptá: „Jaký je nejhorší možný následek pro naše testované osoby?“ Odpověď je stejně stručná jako srozumitelná: „Smrt.“ Experimenty s lidmi se ovšem neomezují jen na radioaktivní pokusy. Nové dokumenty dokazují, že armáda je zapletena i do oblasti únosů UFO. Krátce po zveřejnění případu únosu lidí ufonauty zavlekly zvláštní jednotky tyto nic netušící osoby do podzemní vojenské základny, kde pak byly podrobeny vyšetření a implantovali jim tajně vyvinuté biočipy, které sloužily k eyperimentům s kontrolováním chování.

Vědec pak poukazuje na pokusy v USA, Kanadě a v Anglii. Prezidentem Clintonem r. 1994 ustavená vyšetřovací komise tehdy zjistila, že americké ministerstvo obrany, Central Intelligence Agency (CIA), vojenské námořnictvo, ministerstvo energetiky i další úřady provedly v letech 1944 až 1975 asi 400 biomedicinských pokusů na neinformovaných amerických občanech. Pokusné objekty se rekrutovaly z vězňů, vojáků, psychicky chorých, těhotných žen i osob z vojenských kruhů. Lammer o takových zvrhlých experimentech s lidskými pokusnými králíky říká: „Bylo zjištěno, že tisíce Američanů byly nevědomky vystaveny radioaktivnímu záření, nervovým plynům, LSD i dalším biologickým bojovým látkám. Z uvolněných dokumentů není účel těchto experimentů zcela zřetelný. Členové komise rovněž nezjistili, kdy byly tyto experimenty zastaveny. S jistotou se však ví, že probíhaly ještě v polovině sedmdesátých let.“ Znepokojující je také samotný okruh pachatelů: „Mnohé experimenty byly uskutečněny v renomovaných vědeckých institutech, na univerzitách, v nemocnicích a soukromých klinikách.

Profesoři, vědci, asistenti i pomocný personál byli zavázáni k mlčení a vylepšovali si své příjmy za peníze armády, CIA, námořnictva i dalších organizací,“ zdůrazňuje Lammer. Jak byly tak zrůdné experimenty pod heslem „národní bezpečnost“ vůbec možné ve svobodném světě? A jak se podařilo tyto hrůzné pokusy provádět nepozorovaně? Lammer k tomu říká: „Mnozí politologové a historici soudí, že vinu na těchto státem trpěných zločinech nese ‚studená válka‘ mezi západními spojenci a tehdejším Sovětským svazem. Protože bylo známo, že se v komunistických zemích takové experimenty provádějí, nechtěl Západ zůstat pozadu.“ Kde však máme záruku, že takové nebo podobné experimenty byly v polovině sedmdesátých let skutečně zastaveny? Dělají se dodnes skryté pokusy na nic netušícím obyvatelstvu? Nebyla by na místě otázka, kdo jsou osoby, které nedbají na kongres ani na prezidenta a tajně takové výzkumy provádějí? Jak a kým jsou placeni vědci, pracující na těchto projektech? Manželé Marion a Helmut Lammerovi zjistili, že od začátku osmdesátých let předstupuje před veřejnost stále více lidí, kteří udělali traumatickou zkušenost nejen s údajnými posádkami UFO, nýbrž i se zcela pozemským vojenským personálem.

Takové osoby prohlašují, že prožily traumatickou clonu, po níž se probraly v nemocnici nebo byly armádou eskortovány do podzemních laboratoří a tam podrobeny lékařskému zkoumání. Helmut Lammer tvrdí, že mnoho vědců, zabývajících se touto problematikou, příslušné informace buď vědomě tají a nepublikuje, nebo je neberou vážně: „Teprve když někteří z postižených sami našli odvahu psát a mluvit o svých neuvěřitelných zážitcích, vyšly věci najevo.“ Důvodem pro utajování fenoménu UFO by mohlo být i samotné zapletení některých vojenských seskupení do věci. Pod krycím pláštíkem únosů ufonauty zkouší armáda exotické zbraně, vojenské implantáty, drogy, scénáře virtuální reality pro psychologické vedení války, strojům UFO podobné zbraňové základy i technologie ke kontrole myšlení. Na druhé straně však expert na UFO nemůže vyloučit, že speciální jednotky za pomoci nejmodernějších technologií chtějí zjistit, zda a jak probíhají takové únosy ufonauty v naší realitě.

Sám k tomu říká: „Důvodem, proč se k takovým informacím lze dostat jen obtížně nebo vůbec ne, je tzv. oprávnění Need-to-Know. Tato bezpečnostní klasifikace je zbudována na způsob pyramidy a umožňuje přístup jen určitým osobám k jistým tajemstvím, do zkušebních zařízení i do tajných laboratoří. Takové osoby nemusejí být politiky. Je docela dobře možné, že na přísně tajných projektech pracující vědci mají vyšší oprávnění Need-to-Know, než třeba sám prezident.“ Lammer kromě toho má za mimořádně naivní věřit bez přezkoumání – jako to dělá mnoho novinářů – sdělením armádních tiskových mluvčích. Tyto osoby nemají požadované pověření ani nezbytné vědomosti, aby mohly poskytovat informace o skrytě prováděných operacích, tajných technologiích, případných utajovaných UFO a podobných činnostech.

„Právě pomocí zmíněného systému kompetencí,“ vysvětluje vědec, „je možné skrývat před veřejností i volenými politiky vojenská tajemství a ilegálně prováděné experimenty.“

Úryvok z knihy

• Reinharda Habecka: 10 000 let UFO. Chvojkovo nakladatelství, Praha 2001, by Tosa Verlag, Wien