Vědecké zkoumání paranormálních jevů
Uplynulo již více než tři sta let od doby, kdy byla založena English Royal Society“,
tj. organizace zabývající se zkoumáním takzvaných zázraků. Mezitím vědeckotechnický rozvoj zásadním způsobem změnil náš život. Věda dokázala tolik, že lidé mají tendenci věřit, že je všemocná a schopna všeho. Řada vědecky vzdělaných lidí dokonce tvrdí, že věci, jež stávající věda není s to vysvětlit, prostě neexistují.
Tento předpoklad, v kombinaci s arogancí, vyústil v kruté a stupidní chování přinejmenším údajně racionálně uvažujících vědců. Dovolte, abych citoval následující případ.
Jednou jsem na vysoké škole, známé výbornými žáky, uspořádal seanci pro zhruba třicet lidí. Vše, co se během ní událo, bylo pečlivě zaznamenáno. Následuje zápis jednoho z účastníků:
„Prostřednictvím Arthura Forda Feltcher předal zprávy, jež pro řadu přítomných byly smysluplné. V jednom okamžiku řekl: Brazil – Ne, země, ale jméno jako Brazil. Někdo z vás ví o čem hovořím.“ Nikdo se nepřihlásil. Fletcher pokračoval: „Mám zde jméno Brazil či Brazilia.“ Přihlásili se dva návštěvníci z jiné vysoké školy; za několik měsíců měli odjet do Jižní Ameriky – do Kolumbie.
Fletcher si nemyslel, že je zpráva určena pro ně. Poté se jich zeptal, zda dostanou stipendium. Odpověděli záporně a sdělili, že to má cosi do činění se stipendiem
jménem Brazila. Nikdo jiný se již nepřihlásil. Po několika dalších pokusech se Fletcher touto věcí přestal zabývat. Po seanci jeden z profesorů svému kolegovi přiznal: „Víte, když Arthur Ford hovořil o Brazila, věděl jsem o čem hovoří. Vysoká škola poskytovala stipendium jménem Brazila. Těmto věcem však nevěřím a tak jsem se k tomu odmítl vyjádřit.“
Podívejme se, k čemu zde došlo. Fletcher se jako obvykle pomocí zpráv od duší zemřelých, jež je možné potvrdit, lidstvu pokoušel dokázat, že lidská bytost se všemi svými schopnostmi přežívá biologickou smrt. Předal zprávu konkrétní osobě, která jí jako jediná porozuměla. Jaká však byla reakce onoho vzdělaného člověka?
Nepřihlásil se k ní. Důvod? „Těmto věcem nevěřím.“ Je to snad vědecký přístup? Je
to upřímné a čestné? A přesto tento muž na univerzitě zastává velmi odpovědné a
uznávané místo.
K těmto příhodám dochází tak často, že mám chuť se zeptat, zda nenadešel čas, aby vedle médií byli prověřováni i akademikové. Někdy jsou tito výzkumní pracovníci natolik nepříjemní, že pouze ti, jimž jde o to, aby se svět o smrti dozvěděl pravdu, jsou ochotni snášet jejich podezíravé postoje.
Když se Edgar Cayce díky svým výkladům stal známým, navštívil ho jeden profesor z
prestižní univerzity z Nové Anglie. Požadoval přístup do všech místností jeho domu.
Bez svolení se začal hrabat v jeho knihovničce a o jeho rodině a o něm samém se
vyjadřoval velmi pohrdavě. Sousedé nad jeho počínáním potřásali hlavami a ptali se,
kde se takovému chování naučil.
Tento muž, přestože byl nevychovaný, nebyl krutý. Zlí jsou ti výzkumní pracovníci, kteří při zkoumání paranormálních jevů senzibily vystavují tak vysokému nebezpečí, že se tomu nechce věřit. Sherwood Eddy strávil mnoho času pozorováním média paní L. R. G. Crandonové, která byla manželkou známého profesora chirurgie na Harvardské univerzitě. Tato vzdělaná a šarmantní dáma dělala vše, aby svými pozoruhodnými schopnostmi přispěla k vědeckému porozumění paranormálních jevů.
Při řadě příležitostí se díky způsobům vědeckého bádání výzkumných pracovníků ocitla ve velmi nebezpečných situacích. Obzvláště když jim umožnila, aby zkoumali ektoplazmu. Tato substance vzniká z těl fyzických médií, nacházejících se v transu.
Po seanci zmizí. Údajně je vtažena zpět do těla média, jehož byla původně součástí. Eddy uvedl: „Jak si vzpomínám, řada mých kolegů se mi přiznala, že si, když pracovali s ektoplazmou, ruce natřeli lepidlem. Tak médiu mohli způsobit značné škody. Musím přiznat, že paní Crandonová se chovala daleko lépe, než takzvaní výzkumní pracovníci. Mohl bych jmenovat několik, jejichž cílem nebylo objektivní bádání, nýbrž diskreditace médií.“
Každé zodpovědné médium si je vědomo potřeby objektivního zkoumání jevů, které
způsobuje. Je stále řada otázek, na něž neznáme odpovědi. Vědomý podvod není tím
největším problémem. Daleko větší představují média, jež se ho dopouštějí nevědomky.
Velké médium Palladino byl například schopen neobyčejných věcí a to pod přísným
dohledem výzkumných pracovníků. Jakmile však měl možnost, podváděl. Vadilo mu to,
neboť se to dělo, když byl v transu a neměl tak možnost průběh seance vědomě ovlivňovat. Další otázkou čekající na vyjasnění je fenomén podobající se médiumismu, takzvaná mnohonásobná osobnost. Podle jedné teze jsou duchovní rádci médií ve skutečnosti projevy jejich vlastního podvědomí.
Otázkou je, jak by část našeho podvědomí informace získávala. Skeptici tvrdí, že jednou z možností je telepatie mezi biologicky žijícími lidmi. Jestliže je informace uložena v nějaké mysli na zemi, pak je médium schopno se na ni naladit a prezentovat ji jako informaci pocházející z astrálního světa. Neuvědomují si však, že takováto věc by byla daleko obtížnější, než kontaktovat duši zemřelého. Kromě toho neexistuje koherentní teorie vysvětlující existenci aur a astrálních těl.
Je zřejmé, že nás čeká ještě hodně práce, abychom na tyto a další otázky našli uspokojivé odpovědi. Osobně jsem s významnými výzkumnými pracovníky spolupracoval několik desítek let. Znal jsem velkého Angličana sira Olivera Lodgeho. Byl jsem připojen na tatáž elektronická zařízení, monitorující duševní a tělesné funkce, která jsou používána při výcviku astronautů. V jistém smyslu je můj život otevřený laboratorní pořadač.
Patrně nejpříjemnější „experimenty“, jichž jsem se stal spoluúčastníkem, prováděl
sir Arthur Conan Doyle. Byl to velmi dobrosrdečný muž se smyslem pro humor. Když
jsem ho poznal osobně, bylo mu šedesát pět let a byl na vrcholu slávy. V té době pracoval jako lékař, avšak velmi ho zajímaly paranormální jevy. Plných pětadvacet let mu trvalo, než dospěl k názoru, že smrt duše neexistuje.
Jeho příběhy o Sherlockovi Holmesovi z něho učinily světově známou celebritu. Postavu Sherlocka Holmése vytvořil na základě skutečného člověka, jednoho lékaře. Doyle se o parapsychologii zajímal do té míry, že se časem stal jedním z vedoucích představitelů Společnosti pro paranormální výzkum. Za první světové války pracoval jako vojenský lékař a byl členem olympijského výboru. Krátce před jejím vypuknutím jej postihla tragédie. Zemřel mu syn Kingsley.
Když jsem cestu do Anglie podnikl poprvé, přátelé mi pro Doyleho dali dopis. Předal jsem mu ho během jedné z jeho přednášek. Po krátkém rozhovoru mne pozval na
pódium. Doyle byl výborným vypravěčem a já neméně dobrým posluchačem. Na konci
přednášky k mému překvapení posluchačům řekl: „Dnes večer je s námi velmi známé
americké médium Arthur Ford. Požádám ho, zda by nám nepředvedl své umění.“
Necítil jsem se nejlépe. Nikdy jsem o sobě neprohlásil, že jsem v tomto oboru profesionálem. Do té doby jsem svoji činnost pokládal za cosi, co je hodno zkoumání. Brzy však nervozita zmizela a mým prostřednictvím byly řadě přítomných předány zprávy z onoho světa. Z jejich reakcí bylo zřejmé, že se dozvěděli informace, jež jsem normálními prostředky nemohl získat.
Příští den deník London Express otiskl článek s podtitulem „Jednou z nejúžasnějších událostí, jíž jsem byl v životě svědkem, byla seance s Arthurem Fordem – podepsán C. Doyle“. S účastníky přednášky zkontroloval přesnost Fletcherových údajů: „Prošli“ jsme. Od té doby, kdykoliv jsem přijel do Anglie, jsem navštívil také sira Arthura a jeho přátele.
Mezi výzkumné pracovníky, které jsem osobně poznal, nejvýznamnějším z hlediska vědeckých poct, jichž se jim dostalo, patří sir Oliver Lodge. Byl jedním ze světově
uznávaných fyziků a prezidentem řady vědeckých společností. Byl uctivý a zdvořilý.
Jeho životním cílem bylo usmíření vědy a náboženství. Stejně jako Conan Doyle ztratil syna (Raymonda, který byl zabit v 1. světové válce). Jelikož před jeho smrtí věřil v nesmrtelnost duše, snažil se s ním pomocí médií navázat kontakt.
Tyto dialogy byly v roce 1916 publikovány v jeho knize „Raymond“. Mezi jeho další
knížky patří „Přežití člověka“ a „Rozum a víra“. Jako jeden z největších vědců byl schopen svoji práci vykonávat důkladně a současně nebyl nepříjemný či nerudný. Svůj
pobyt v domě známého bostonského média paní Piperové, která nikdy nebyla obviněna z
podvodu, popisuje těmito slovy:
- „Korespondence paní Piperové byla malá, sotva tři dopisy týdně, dokonce i když
děti byly mimo domov. Dovolila mi, abych si většinu z nich přečetl. V její knihovničce chyběly biografie, slovníky. Jejímu nejstaršímu dítěti bylo devět let. S množstvím informací, jimiž disponovala, jsme byli seznámeni. Klienti přicházeli v jedenáct hodin. Uváděl jsem je přímo do pokoje, kde se seance konaly. Krátce nato se pod nějakým jménem představili paní Piperové. Ta na mne působila velmi klidným dojmem.“
Mezi nejznámější vědce, jež se zabývali parapsychologií, nepochybně patří F. W. H. Myers, W. J. Crawford, William James, Sir William Crockes a J. B. Rhine. Myers napsal šesti set stránkové dílo „Lidská osobnost a její přežití tělesné smrti“. Profesor Belfastské univerzity W. J. Crawford naše porozumění paranormálním jevům prohloubil vážením a fotografováním médií během seancí. Objevil tak mechanismus tvorby ektoplazmy, s jejíž pomocí jsou přemísťovány předměty.
Filozof a psycholog William James, o němž se Columbia Encyclopedia zmiňuje jako
„o nejvlivnějším americkém mysliteli současnosti“, naše poznání takzvaných nevysvětlitelných jevů rozšířil zkoumáním médiumistických schopností paní Piperové.
Svým kolegům doporučil, aby pokračovali tam, kde skončil. Sir William Crockes navrhl způsoby jak zjistit, zda médium podvádí či nikoliv. Doyle a Lodge svoji genialitu, prestiž a výjimečnou energii věnovali řadě důležitých projektů. Profesor Dukeovy univerzity J. B. Rhine vyvinul způsoby, s jejichž pomocí lze v laboratorních podmínkách testovat různé paranormální schopnosti.
Někteří z velkých pionýrů v činnosti pokračovali i po své biologické smrti. Na přelomu století byli všichni zakladatelé Společnosti pro paranormální výzkum mrtvi – Myers, Sidwick a Gurney. Krátce nato pomocí médií začala komunikace, jež trvala třicet let. „Odesílateli“ těchto zpráv byli již zmínění mrtví zakladatelé Společnosti a další tři duše zemřelých. Přijímány byly pěti médii a to takovým způsobem, aby žádná jednotlivá zpráva sama o sobě nedávala smysl. Ten byl zřejmý teprve když se podle jistého klíče složily dohromady. Navždy vyvrátily tvrzení, že veškeré zprávy pocházejí z podvědomí žijících osob.
- Ukázka je z knihy Arthura Forda Komunikace s duchy, vydalo nakl. Eko-konzult
2002, ISBN 80-89044-43-3
