Kterak „sací letouny“ změnily svět

Autorem článku je Klaus-Peter Rothkugel z Bad Nauheimu (SRN). Jedna z verzí, vysvětlujících vznik létajících talířů po 2. sv. válce, jako výsledek britských prací, na základě ukořistěných nacistických plánů. Uvádíme pro zajímavost, jde o nesmysl. 

 Kdo je Ing. Achenbach?

Jedním z hesel poválečné Anglie bylo: „Británie to dokáže!“. Ničivá 2. světová válka byla minulostí, mnoho vojáků od všech druhů vojsk bylo demobilizováno a na obzoru se vznášela myšlenka nového, lepšího světa bez válek. Staré a v důsledku válečných let zapomenuté sny měly nyní šanci přerodu fantazie ve skutečnost. Nejen Werneru von Braunovi, Hermannu Oberthovi a všem těm ostatním vědcům v Německu a později v Americe byla společná vize dobývání vesmíru a dobytí Měsíce.

I v Anglii měli mnozí vizionáři, podobně jako Němci, mnoho idejí a plánů, jak stavět rakety, vesmírné stanice, jak letět na Měsíc i na Mars. Roky po 1. světové válce, dvacátá a třicátá léta, byly dobou plnou novinek. Po 2. světové válce byla založena „BIS – British Incerplanetary Society“ (Britská meziplanetární společnost) a lidé, v jejím rámci bádající, vydláždili Británii cestu do vesmíru. A Britové pro tento podnik využili kořistní německou technologii!

Myšlenku „odsávání mezní vrstvy“ poprvé vyslovil prof. Ludwig Prandtl roku 1904. Před Světovou válkou a po 1. světové válce bylo na tomto poli provedeno mnoho výzkumů. Dvěma předními zeměmi bylo ve světovém měřítku Německo a Anglie. V Německu byl jedním z oněch odborníků na odsávání mezní vrstvy prof. Oskar Schrenk. Většinu výzkumných prací Schrenk uskutečnil na výzkumném pracovišti „Aerodynamische Versuchsanstalt“ (Aerodynamický výzkumný ústav), AVA, v Göttingenu. Jedním ze zajímavých pokusů byly „Versuche an einer Kugel mit Grenzschichtabsaugen“ (Pokusy s koulí s odsáváním mezní vrstvy), publikované roku 1926 v časopisu „Zeitschrift für Flugtechnik und Motorluftschiffahrt“. Oskar Schrenk objevil, že když kolem rovníku malé dřevěné koule umístí malý drátek, zvýší se vztlak. Rovněž jeho anglický kolega, John W. Maccoll z University of Glasgow, činil pokusy s otáčející se koulí. Později byl v Německu pro AVA v Göttingenu postaven první „Absaugeflugzeug“, tedy letoun s odsáváním mezní vrstvy, jímž byl Junkers AF-1, následovaný roku 1939 slavným letounem „Absauge-Storch“ (čáp s odsáváním mezní vrstvy), což byl Fieseler Fi -156 Storch. Tyto pokusy, ve válečných letech činěné rovněž na Junkersu Ju 90, Aradu Ar 232, Messerschmittu Me 109G a Dornieru Do 24, byly důležité pro zjištění, zda lze zkrátit start a přistání letounu a zda by snížené tření mezi vzduchovým proudem a plochou křídla mohlo zlepšit výkony letounu co do rychlosti a vytrvalosti.

Jako nejlepší cesta, jak postavit právě takové letadlo, bylo objeveno „proudění vzduchu bez tření“. Avšak „odsát“ mezní vrstvu na běžném letadle je přespříliš komplikované. Na horních plochách letounu bylo nutno vyvrtat mnoha otvorů, a to nejen na křídlech, ale také na trupu a ocasních plochách (navíc bylo nutno kvůli lepší účinnosti určité otvory při různých úhlech náběhu uzavírat). A už nezbývalo místo na instalace, dodatečně instalované odsávací čerpadlo a motor a sloty a tak dále. Štěrbiny na zádi trupu se často zanášely nečistotou a obtížně se čistily.

Konvenční letoun s kompletním „odsáváním“ byl prakticky nerealizovatelný.
A tak vznikla myšlenka svinout křídlo kolem trupu. To pak vyústilo v „létající plošiny“ či později známé „létající talíře“.

Obr. 1 – Model „Flugscheibe“ (létajícího touše) asi z r. 1943-1945. Model na levém spodním snímku stojí na „drátkovaném“ betonovém podkladu, v levém horním rohu je patrný „špalek“ k založení kola. Nejasné je, kde se nacházejí budovy stojící v pozadí snímku vpravo. Dlouhá budova se nezdá být hangárem, ale snad stanovištěm hasičů nebo dílnami s padákovou věží. Ostatní budovy jsou dvoupodlažní budovy s balkonem ve 2. podlaží a s tzv. valbovými střechami. Účel cylindrických plášťů na vrcholu disku není dosud jasný. V souvislosti s tímto snímkem je zmiňován Ing. Achenbach. Disk může mít jaderný pohon na bázi směsi uranu a thoria, německý krycí název je „Spiegelei“ (sázené vejce). Ing. Achenbach se měl údajně setkat v Berlíně s admirálem Canarisem; veškerý další materiál byl ještě v Burowě. Burow je malá vesnička poblíž Tutowa, velkého letiště ve středním Německu, kde se letečtí aspiranti školili na bombardovacích letounech. V Burowě byl muniční sklad luftwaffe a rovněž ubytovny důstojníků a poddůstojníků.

Obr. 2 – Nákres létajícího talíře, jenž byl spatřen 20. března 1950 dvěma americkými piloty, Adamsem a Andersonem (Omluvte sníženou kvalitu obrázků, jsou z xerokopie článku. Díky za pochopení. Red.)

Je tento disk předchůdcem pozdějších „létajících talířů“?

Jedním řešením řízené mezní vrstvy byla koncepce Dr. Richarda Mietheho a prof. Guiseppe Belluza (viz nákres).

Avšak otvory na horních plochách měly tu nevýhodu, že se zanášely a bylo je třeba chránit. A tak bylo zvoleno jiné řešení, aerodynamika porézních ploch, čili „Luftschwamm“ (vzduchová houba).

Před 2. světovou válkou byla tato myšlenka formulována v roce 1937 při neúspěšném anglickém experimentu v National Physical Laboratory, který měl v životní velikosti zopakovat starý experiment německého inženýra Oskara Schrenka s „vzdušným proudem bez tření“. Později byl experiment zdokonalen – a fungovalo to!

Tato epizoda se udála roku 1937 a měla dát nový směr pokroku v letectví.

V letech 1943 až 1944 byla v Německu uskutečněna dlouhá řada experimentů se slinutými lehkými slitinami na základě hliníku a hořčíku a na základě jak pevného, tak porézního hliníkového bronzu. Mohly být do nich zapojeny hutě Škodových závodů v „Protektorátu“ podřízené podniku Salzgitter-Werke.

Byly však zvažovány i nové způsoby pohonu těchto sacích letounů.

Německo – na rozdíl od „oficiálních“ historických faktů – vedlo v jaderném výzkumu. Německo nejen že sestrojilo první atomovou bombu, která byla k použití proti Spojencům připravena v březnu 1945, avšak stala se naštěstí obětí sabotáže německého hnutí odporu (po válce se americký jaderný vědec prof. Oppenheimer zmínil, že hirošimská atomová bomba byla „německého původu“), ale existovaly rovněž myšlenky na využití směsi uranu a thoria k pohonu letadel.

Ing. Achenbach je jednou takovou osobou, která se mohla zabývat tímto novým sacím letounem (viz model létajícího talíře, jenž mohl obsahovat materiál „vzduchové houby“ a jaderný pohon).

Obr. 3 – Sací letoun na základě principu “odsávání mezní vrstvy” projektovaný Miethem a Belluzem, Drážďany – Vratislav, 1943-1945

Obr. 4 – Náčrtek různých negativních úhlů náběhu létajícího talíře vztažených ke směru letu

Kdo ví něco o Achenbachovi? Kde pracoval, co dělal po 2. světové válce? Byl příslušníkem německého hnutí odporu?

Ale v závěrečné fázi 2. světové války spojeneckým pilotům zamotal hlavu bezpilotní a dálkově řízený sací letoun tvaru želvy, jenž ve dne vypadal jako zářivý disk rotující kolem své osy a v noci vypadal jako hořící glóbus.

Piloti tento jev nazvali „foo-fighters“.

„Feuerball“ (ohnivá koule či jasný meteor) a jeho první verze „Kugelblitz“ (kulový blesk) byl předchůdcem pozdějších UFO. Byl vyroben závody Zeppelin skrytými ve Schwarzwaldu v posledních měsících války a byl nasazen v jižním Německu proti spojeneckým letadlům. Bylo to první úspěšné nasazení sacích letounů, které poté zaměstnávaly celý svět až do dnešních dnů.

V závěrečných dnech 2. světové války mnohé speciální jednotky, zejména anglické T-Forces, pátraly po tom, jaké německé výzkumy by mohly být užitečné k urychlení vlastních výzkumných prací. V případě odsávání mezní vrstvy Britové dobře věděli, co a kde mají hledat. A našli dostatek materiálu a odvezli je do Anglie, vše v přísné tajnosti.

24. června 1947 nyní již zcela hotové sací letouny překvapily svět poprvé a nikdo nevěděl, jaký druh letounů by to mohl být a odkud pocházejí.

Tyto přístroje měly plnit zvláštní úkol a činily tak v rámci operace „Fullmoon“ (Úplněk).

V srpnu 1946 oznámil v rozhovoru pro BBC Sir Ben Lockspeiser tyto zajímavé novinky:
„Malá vesnička Thurleigh v hrabství Bedfordshire se brzy stane největším leteckým výzkumným střediskem na světě. Nové experimentální středisko, které tam bude postaveno, bude stát 20 milionů liber a jeho vědecký program bude zahrnovat vývoj tří různých kategorií letadel:

1) Stroje s malou rychlostí, tj. pomalejší než 450 mil za hodinu a jen proto mohou stále s výhodou využívat vrtule;

2) Stroje, jež budou mít rychlost vyšší než 1000 mil za hodinu

3) Stroje, jež – jak doufáme – budou schopny dosáhnout nejméně 1500 mil za hodinu.

Podle některých odborníků takové letouny již byly postaveny a vyzkoušeny a je pravděpodobné, že budou v blízké budoucnosti nad Británií létat. Pokud toho bude třeba, mohly by takové letouny obletět zeměkouli bez mezipřistání mnohokrát kolem dokola, protože potřebují palivo pouze pro vzlet a přistání. Velká Británie již svět překvapila svými skvělými tryskovými motory, ale tento nový objev britských vědců je největším krokem, jenž letectví učinilo od chvíle, kdy člověk začal létat“.

V tomto období také britský inženýr Warnett Kennedy, člen Britské meziplanetární společnosti, vystavoval na výstavě Design ’46 v muzeu “Victoria and Albert Museum” v Londýně svůj model „vesmírné lodi“. Byla určena pro let ze Země na Měsíc a vypadala jako koule s prstencem kolem rovníku.

Obr. 5 Schéma sacího – bezpalivového letounu

Obr. 6 – Náčrtek “makrosání” kolem létajícího talíře

Avšak v Thurleigh v Bedfordshiru avizované letecké výzkumné středisko nikdy postaveno nebylo.

„Británie to dokáže!“

Warnett Kennedy a jiní, také nadaný K. W. Gatland z B.I.S., jenž byl jedním z předních inženýrů pracujících na britském vesmírném programu, se všichni přestěhovali do Kanady, kam se ukryli z přelidněné Evropy, kde tajemství lze snadněji vystopovat.
A zde, v Kanadě, v provincii Britská Kolumbie, v obrovském trojúhelníku mezi městy Vancouver, Quesnel a Bella Coola, hluboko v kanadských Skalistých horách vzniklo ono výzkumné středisko. Zde byla základna pro sací letouny a zde bylo ono místo k pronikání do vesmíru.

Nebylo tedy divu, že 24. června 1947 soukromý americký pilot Kenneth Arnold poprvé spatřil formaci devíti stříbrných zářících disků nad horou Mount Rainier ve Skalistých horách ve státě Washington v USA. Mimochodem, v pozdějších zprávách o UFO ony „létající talíře“ vždy odlétaly severozápadním směrem, tedy do Kanady!

Zde, v Kanadě, byly první ideje sacích letounů vypracované v Německu posléze zdokonaleny a připraveny pro sériovou výrobu.

Prvním úkolem společnosti „Upper Atmosphere and Space Company“ – jejímž vlastníkem bylo z 1/3 britské ministerstvo obrany, z 1/3 kanadské ministerstvo obrany a z 1/3 soukromí provozovatelé – bylo provádět vzdušný průzkum nad celou zeměkoulí. „Studená válka“ již začala a tyto operace byly neocenitelnou výhodou.

Zprvu malé disky létaly nad Severní Amerikou, později rozšířily působnost nad jižní Ameriku, Asii, Evropu a Východní Evropu. Zvláštní skupina v USA věděla, o co jde a USA nikdy proti „létajícím talířům“ nic vážného nepodnikly! Vytrvalost nebyla problémem – nasávaný vzduch byl magneticky ochlazován a zkapalňován kryostatem. Při použití „Schaumkohle“ (pěnového uhlí) – pozdějšího syntetického materiálu – jako katalyzátoru se vzduch spaloval. Paliva již na palubě nebylo zapotřebí. A tak se sacím letounům také říkalo „bezpalivové letouny“. Tyto první sací letouny měly pravděpodobně normální osádku a létaly nižšími rychlostmi, avšak vyššími než doposud jakékoli tryskové letadlo.

Jiné sací letouny – tzv. stratosférické letouny – byly poháněny jaderným pohonem a létaly ve velmi velkých výškách a velmi vysokými rychlostmi. S ohledem na vysoké násobky g neměly tyto prostředky osádku a byly dálkové ovládané. (Toto dálkové ovládání je důvodem, proč jsou doposud neznámé dvě německé raketové stíhačky na bázi Messerschmittu Me 163 Komet, Messerschmitt „Krach“ (Rána) a „Donner“ (Hrom), bezpilotní letouny řízené pomocí kamer. Tyto dvě malé stíhačky používaly miniaturizovaných řídicích zařízení od B.H.F. a FFO, rovněž používané prostředky „Feuerball“ a později sacími letouny operujícími v „závislém režimu“.)

Čím více vzduchu se pomocí výkonných čerpadel „odsávalo“, tím menší bylo tření, disk vlastně letěl ve vakuu a bylo možno dosahovat rychlostí do 10000 mil za hod.

Druhým úkolem společnosti „Upper Atmosphere and Space Company“ – společnosti ve starém dobrém duchu např. „Hudson Bay Company“ nebo „Východoindické společnosti“ bylo dobýt Měsíc!

V letech studené války bylo britským heslem: „Kdo ovládá Měsíc, ovládá Zemi!“

Existuje mnoho nepřímých důkazů, že nebyl kolonizován pouze Měsíc, ale že byla postavena jedna či více vesmírných stanic – jako „Gatland Space Station“ koncem 60. let; mezitím by i na Marsu mohla být předsunutá základna pozemšťanů atd. Avšak výzkum Sluneční soustavy je už jiná záležitost!

Obr. 7 – Odsávání mezní vrstvy na kouli za laboratorních podmínek

Obr. 8 – Porosit – Vzduchová houba. Aeropermeabilní (vzduch propouštějící povrch pro nasávání vzduchu (odsávání mezní vrstvy). Snímky z mikroskopu jednoho z úlomků z Dalněgorska. Dobře patrná je „plástvovitá“ struktura kovu. První pokusy již v Německu 30. a 40. let, snad v závodech Škoda-Salzgitter-Werke, Praha a Linec. Úspěšně použit v projektu „Feuerwall“. Po válce v Anglii a Kanadě dále vyvíjen do podoby „porositu”, pórezního a slinutého materiálu.

Ale pozor! Celá tahle záležitost je až do dnešních dnů přísně tajná!

„Upper Atmosphere and Space Company“ a její pomahači v jednotlivých zemích jsou velmi mocní a dělají vše pro to, aby pravda nevyšla najevo!

Veškeré příslušné dokumenty a materiály týkající se německých projektů „Kreisel“ a „Feuerball“, diskovitých letounů pohybujících se v důsledku odsávání mezní vrstvy, britských vesmírných aktivit atd., byly po celém světě vyřazeny z archivů.

Pozorování UFO vysvětlují „oficiálně“ zástupci letectev a vlád na celém světě slovy:

„Nevíme, co jsou UFO, jak fungují a odkud pocházejí. Mohly by to být vesmírné lodě ze vzdáleného vesmíru poháněné antigravitací nebo neznámým pohonem. Protože se chovají mírumilovně, nebudou podnikány žádné další akce.“

Toto vysvětlení je zcela vyhovující, kdo by chtěl napadnout cizí vesmírnou loď? Takže mise mohou dodnes probíhat nerušené a nikdo nemá ani ponětí, že jde o pozemskou, přísně utajovanou operaci, trvající dnes již přes 50 let!

Další skutečností je, že počáteční zkoušky se prováděly se „zkušebními piloty“. „Létající talíř“ má velmi zvláštní letové vlastnosti, velmi odlišné od normálního letadla viz např. házecí létající talíř „frisbee“ – a vyvolává velmi vysoké násobky g, které normální člověk nemůže vydržet. Vznikl nápad využít malých lidí – liliputánů – kteří mají menší poměr hmotnosti k výšce a vzdálenost od srdce k mozku je u nich také kratší. Nebyli však vybírání pouze zdraví lidé, ale i nemocní, tělesně postižení, mongoloidní, nepodchycení specializovanými zdravotními zařízeními nebo psychiatrickými léčebnami – tedy velmi nechutné to akce! Při pozdějších amerických a ruských pokusech se využívalo psů a oslů.

Tito ubožáci byli umístěni v leteckých kombinézách nebo kosmických skafandrech do dálkově ovládaných létajících talířů a prolétali „zónou smrti“ – trasou dolů přes Skalisté hory, nad kalifornskou a mexickou pouští do Jižní Ameriky. Přihodilo se však i několik nehod, neboť výkonné radarové stanice rozmístěné v oblasti letové trasy rušily systém dálkového ovládání a létající disky havarovaly. Viz havárie v Roswellu roku 1947, nebo v Kingmanu v Arizoně. Viz také odtajněný záznam FBI z 22. března 1950 o výkonných radarových systémech rušících řídicí prvky létajících talířů. Jaký by asi byl dojem prostého příslušníka letectva vidícího podivné letadlo s ještě podivnější osádkou? A tak se zrodila legenda!

Zvláštní skupiny v rámci „společnosti“ a také mocná CIA i FBI, možná i ruská tajná služba, neměla nic důležitějšího na práci, než mást lidi falešnými historkami o cizincích. Byly odstartovány dezinformační kampaně, byly dokonce padělány zprávy ze starověku, a nástěnné malby z doby kamenné byly dodatečně opatřeny „létajícími talíři”, aby dokázaly přítomnost těchto cizinců nejen od roku 1947, ale po celou dobu existence lidstva.

Zásobovaly skupiny zájemců o UFO bajkami a odváděly je od skutečných faktů. Za tímto účelem vždy využívaly všech nejnovějších technologií až po psychologické ovlivňování určitých vybraných jedinců. Viz např. „“psychotronické““ pokusy s nízkofrekvenčním napětím v Rusku, iniciované Stalinem v 50. letech.

A co Rusové? Prováděli – stejné jako Západ – „regulérní“ kosmické lety s raketovou technologií založenou na raketách typu A-4 (V-Z) Wernera von Brauna.

Nevěděli snad Rusové, jaké pokusy dělali Němci ve Vratislavi a v Praze? A co KGB? Copak tato mocná organizace skutečně neměla tušení o aktivitách rozvíjených v Kanadě?

Oficiální vysvětlení v Rusku je stejné, jako všude jinde: Neznámé cizí kosmické lodi a omyly. Byl do toho SSSR a Východní blok rovněž zapojen a hrál stejnou tichou hru jako Západ?

Co se to v našem světě děje? Vypátrejme to!

Obr. 9 – Dalněgorsk – Snímky z mikroskopu kovové struktury jemných, 17 mikronů tenkých vláken výčnělků alfa-křemene, v nichž byla nalezena ještě jemnější vlákna zlata. (Foto: ICUFON/V.Dvužilnyj)

Malé kovové kuličky pro řízení

Jednoznačně uměle vyrobené: Snímek z mikroskopu jedné z kovových kuliček z Dalněgorska. Kovové kuličky různých průměrů lze použít k uzavírání kanálků, kterými se nasává vzduch, a tedy k řízení. Lze je rovněž použít jako „ventil“, takže vzduch nemůže proudit ven z kanálků, kterými vzduch proudí k pohonné jednotce. Do kovu vetknuté zlaté vlákno lze použít k odmrazování a ovládání kuliček.

Obr. 10 – Vesmírná loď – Nákres podle výpovědi očitého svědka znázorňuje “vesmírnou loď” – “létající kouli, kterou se prý od roku 1956 létalo k Měsíci. Viz též první pokusy prof. Schrenka s rotující koulí od poloviny do konce 20. let 20. století

Viz též:

• Oskar Schrenk: „Versuche an einer Kugel mit Grenzschichtabsaugung“ (Pokusy na kouli s odsáváním mezní vrstvy). Zeitschrift für Flugtechnik und Motorluftschiffahrt, 1926.
• Oskar Schrenk: „“Uber die Beeinflussung von Flüssigkeits – und Gasströmungen mit Hilfe der Grenzschicht““ (O ovlivňování proudění kapalin a plynů pomocí mezní vrstvy). Souhrnná zpráva. Die Naturwissenschaften, sešit 31, 28.8.1929.

Pokusy na rotující kouli.

Přiložení drátu na rovník koule snižuje odpor, proudění vzduchu se stane turbulentním a zvyšuje vztlak.

• John W. Maccoll: „“Aerodynamics of a Spinning Sphere““ (Aerodynamika rotující koule). University of Glasgow, vědecký pracovník.

Klaus-Peter Rothkugel, Bad Nauheim, březen 1999. An der Bleiche 4, 61231 Bad Nauheim, Německo

Neznámý zdroj, archiv Klubu psychotroniky a UFO