UFO – nezodpovězené otazníky (29)

Byli mimozemšťané někdy na zeměkouli? Máme s nimi kontakty v současnosti? Jsou možné v budoucnosti? Tyto otázky vzrušují řadu lidí a nedají pokoj amatérům zabývajícím se jejich výzkumem.

Kontakty

Kontakty lidí s mimozemšťany jsou nejen ve středu pozornosti oficiálních výzkumů, ale vábí i ty, kdo mohou tyto neobvyklé jevy zprostředkovat veřejnosti – novináře a autory literatury faktu. Úryvkem z připravované knihy Sergeje Bulandzeva Vyšetřováni případů UFO náš výběr z nezodpovězených otazníků uzavíráme.

JSEM MIMOZEMŠŤANKA.

Mzija Levašoyová pronáší tu větu s takovým klidem jako by nehovořila o jiném světě, jiném vesmíru, jiném čase a prostoru nýbrž o čemsi zcela běžném. Řekněme o nedávném příjezdu do Moskvy ze sousední oblasti nebo nanejvýš z Kavkazu. Ostatně pravé Jam se Mzija narodila, na Kavkaze. Přesněji řečeno jak tvrdí tam přišlo na svět její fyzické tělo. Co se týče duchovní podstaty ta nevznikla na Zemi, je dílem vysoké kosmické hierarchie přebývající ve vzdálenosti pro pozemský intelekt nepostižitelné.

Na vlastní přání nebo na pokyn z kosmického nekonečna opouští Mzija fyzické tělo a putuje v tenké slupce ze světa do světa od hvězdy ke hvězdě, z galaxie do galaxie. Takovou výzvou bývá často volaní o pomoc a Mzija spěchá tam, kde temné živly vítězí nad silami dobra. Její fyzické tělo v té chvíli upadá do spánku a vrací se k aktivnímu životu až tehdy, kdy do něj znovu vstupuje duchovní podstata. Na Zemi byla Mzija poslána dobrými vládci vesmíru, aby chránila nás, pozemšťany, před temnými silami…

Během vyprávění na mne Mzija, oslnivě krásná jako mnohé dcery Kavkazu, trochu teskně hledí velikýma černýma očima tak velikýma, ze se zdá, že by se do nich vešel celý prostor mezi naší Zemi a její vzdálenou vlastí. Připadá mi, jako bych se do těch očí nořil a ve snaze zbavit se jejich téměř nadpozemské hypnotičnosti se pokouším postihnout slova mimozemšťanky…

Nemám odvahu soudit, zda Mzija Levašovová skutečně vystupuje z fyzického těla a létá vesmírem v tenké slupce. Troufám si však říci, že je to možné. Konečně, v době glasnosti a otevřenosti najde zvídavý čtenář v tomto směru mnoho duševní potravy jak u východních mudrců, tak u evropských filozofů. Stačí jen mít zájem o poznání, uskutečnit jej je nyní snadné.

Ano, časy se mění. Ještě nedávno by vesmírnou poutnici Mziju jednoduše strčili do cvokárny, aby nejitřila společenské vědomí povídačkami odvádějícími pracující masy od magistrálního pohybu vpřed ke světle budoucnosti. Dnes se musí stát skutečně převratná věc, aby pronikla na stránky novin a aspirovala na senzaci. Seznámíme se s některými takovými zprávami.

Obyvatel vesnice Krasnyje Stanki v Novgorodské oblasti Sergej Simonov uskutečnil na jaře roku 1990nlet na … neidentifikovaném létajícím předmětu (UFO). Bylo to tak :

Jednou k večeru se lesní dělník S. N. Simonov rozhodl vyjít si na procházku k potůčku za parní lázní. Prošel se. Podíval se na hodinky, bylo 18.15, a obrátil se k domovu. V tom uslyšel za zády hlas: „Mladíku!“ Podivný hlas, tenký, pisklavý (takový podivný hlas ještě uslyšíme). Otočil se: asi čtyři metry od něj stojí muž vysoký téměř dva a půl metru. Světlé vlasy, obličej jakoby opálený. Od ušního lalůčku se po krku dolů hadovitě vine kabílek a mizí v kombinéze. Muž se zeptal:

– Nechcete letět s námi?

Sergej Nikolajevič se poněkud zalekl, ale odpověděl:

– Proč ne.

Šli společně po poli. Simonov si všiml, že nohy má onen muž větší, jeden a půl až dvakrát delší než on. Udělali všehovšudy pár kroků, když tu najednou jako by před nimi ze země vyrostl neobyčejný přístroj. Vysoký asi pět metrů, široký čtyři nebo o málo více, barva bílošedá. Okénka svítí blikavým nažloutlým světlem. A to vše je doprovázeno tichým zvukem „u-u-u“.

Dveře se odklopily, objevily se dva schůdky. Vešli dovnitř. Ve velké místnosti bylo pět bytostí v černém, podle Simonova tři muži a dvě ženy. Host pozdravil, avšak nikdo si jej nevšiml, všichni se věnovali své práci. Pokračovali dále, do malého pokojíku tak metr a půl krát metr a půl. Křeslo, jakési přístroje, všechno bliká. Sergej Nikolajevič usedl do křesla u okénka, uviděl střechy domů ve vsi, svou parní lázeň. Náhle měl hrozný pocit: přestal kontrolovat své jednání, padla na něj jakási otupělost, zapomnění… a strach. S potížemi pronesl:

– Odpusťte, prosím, už musím domů.

Muž odpověděl:

– Buďte klidný.

Poté aparát přistál asi půldruhého kilometru od místa prvního přistání. Simonov vyšel ven. Nohy se podlamují, sotva ho poslouchají, pociťuje slabost. Chtěl návštěvníkům poděkovat – buď jak buď, přece jen jej pustili živého!, otočil se, aby řekl děkuji, ale po nich už nebylo ani stopy. Zmizeli…

Pokračování