Prozradí něco o tunguzském meteoritu jeho bratříček?
Dne 30. června 1908 mělo hlavní město ruské říše Petrohrad štěstí. Od definitivního zániku jej dělily jen necelé čtyři hodiny. Jak málo někdy rozhoduje o osudech tisíců lidí…
Tentokrát o všem rozhodl úhel dopadu kosmického tělesa a rychlost rotace naší planety. Jen díky tomu vesmírný projektil dopadl do vzdálené, takřka liduprázdné oblasti střední Sibiře.
A protože oblast Velké kotliny s řekami Kimču a Chušma patří do povodí Podkamenné Tunguzky, dostal tento neobvyklý úkaz pojmenování (a vědci jsou ochotni s určitostí tvrdit, že nepřesné) „tunguzský meteorit“. Za téměř sto let, která od katastrofy uplynula, se do oblasti Podkamenné Tunguzky vydala řada expedic – vědecky erudovaných i laických nadšenců. Otazník přesto zůstává i nadále.
Už od 20. června 1908 se v atmosféře vyskytovaly anomálie. Lidé si na mnoha místech všimli neobvykle jasných východů slunce, podivné záře na nebi a hromadného výskytu stříbřitých oblaků. „Něco“ se dělo – a nikdo nevěděl co. Tehdejší věda nedokázala říci nic, čím by uklidnila veřejnost.
Noc ze 30. června na 1. července prakticky na obrovské části Ruska a západní Evropy vůbec nenastala. Večerní červánky trvaly až do rána a stříbřitá část nebe zůstala po celou noc osvětlena. Podivný úkaz hlásily Brest Litevský, Penza, Tambov, Caricyn (dnešní Volgograd), Kerč, Simferopol, Berlín, Kodaň a mnohá místa na pobřeží Baltu. „Bílá noc“ nastala i na celém území západní Sibiře až k Jeniseji.
Byla to noc, která následovala poté, co ředitel irkutské observatoře A. V. Vozněsenskij při vyhodnocování záznamu seizmografu zjistil, že 30. června v 7 hodin ráno místního času došlo k prapodivnému povrchovému zemětřesení v oblasti Podkamenné Tunguzky, ve vzdálenosti dobrých 900 kilometrů.
Vědci různých zemí nevěděli nic o události, k níž došlo v sibiřské tajze, ale podle optických anomálií v atmosféře začali usuzovat, že naše planeta prošla oblakem kosmického prachu. Dánský vědec Thorwald Kool však vyslovil bystrou otázku: „Neobjevil se v poslední době v Dánsku nebo někde jinde velký meteorit?“
Zatímco převážná část Ruska a západní Evropy tonula v noci v neobvyklé záři, americký astronom Abbot byl svědkem opačného jevu: již od poloviny června byla atmosféra v Kalifornii značně zakalená. Soudil proto, že kdesi muselo dojít k mohutným sopečným erupcím, při nichž se do atmosféry dostane neobvykle velké množství jemného popela. Ten způsobí zakalení atmosféry. Jenomže sopky na Zemi byly tenkrát kupodivu v klidu.
První expedice se do oblasti záhadné události z roku 1908 vydala teprve v září 1921! Vedl ji Leonid Alexejevič Kulik, bývalý carský vyhnanec a pomocník polesného na Urale. Expedice se vrátila v květnu následujícího roku, aniž by dosáhla oblasti dopadu kosmického tělesa.
V muzejních sbírkách v Moskvě je však uložen meteorit, který v poslední době začal přitahovat zájem vědců. Zhruba devadesátikilový kámen totiž dopadl 30. července 1908 u vesnice Kagarlyk na Ukrajině. Hovoří se o něm jako o bratru tunguzského meteoritu. Vzdálenost dopadu obou těles představuje zhruba 4500 km a časový rozdíl asi pět hodin, ale nesmíme zapomínat, že i polom v tajze leccos naznačil.
Tunguzský meteorit letěl ještě po výbuchu zhruba dvacet kilometrů. Proto je les zničený ne v kruhu, ale polom má tvar letícího ptáka. Kinetická energie exploze nad sibiřskou tajgou měla obrovskou ničivou sílu: byla zhruba 2000krát větší než atomová puma svržená na Hirošimu v roce 1945. Vědci se přiklánějí k myšlence, že kámen od Kagarlyku byl kdysi součástí tunguzského meteoritu, ale odloučil se od něho ještě dříve, než se původní objekt přiblížil k Zemi. Oba objekty byly před svým dopadem od sebe vzdáleny asi půl miliónu kilometrů, tedy o něco více, než jaká je vzdálenost Země od Měsíce.
Člen korespondent ČSAV Lubomír Kresák byl v 80. letech 20. století přesvědčen, že odhalil viníka celé záhady. Podle něho se v obou případech jednalo o „kousky“ z rozpadlé Enckeovy komety.
Jaromír Jindra
Z archivu KPUFO
