Prokletí nebo psychokinese?

Mnichovský kriminální komisař Paul Mifka vyšetřoval v květnu a červnu roku 1989 podivuhodný případ.
Akta po důkladném pátrání uzavřel a předal státnímu zástupci k zahájení trestního stíhání. Prokuratura však spis vrátila, přestože se jednalo o trojnásobnou vraždu, k níž se pachatel zcela dobrovolně doznal. Verdikt prokurátora Vogla zněl nekompromisně: „Odložit ad acta pro nedostatek důkazů…“

Co se vlastně stalo?

Dne 6. května navštívil komisaře Mifku sedmačtyřicetiletý Rudolf Frank, žijící v centru Mnichova, v úzké uličce Limprunstrasse, vytvářející oblouk okolo menšího kostela. Tichá čtvrť, stvořená k odpočinku, ostrůvek uprostřed děsivého velkoměstského ruchu. Rudolf Frank podal Mifkovi ruku, přešel rázem k věci a oznámil, že během jediného týdne zavraždil tři lidi. Jakéhosi Zimmermanna, svého souseda, dále pak patnáctiletého chlapce Jürgena z nedalekého sousedství a čtyřicetiletého kominíka Heinricha Wolfa. Všechny své oběti Frank znal a podle svých vlastních je zabil ve zlém úmyslu.

Mifka pověřil svého zástupce inspektora Richtera, aby ověřil Frankovo tvrzení. Inspektor Richter neměl se sběrem faktů žádnou velkou práci. Dvacátého osmého dubna zemřel vskutku Joachim Zimmermann, nikoli však jako oběť vraždy, ale následkem úrazu, který si sám způsobil na cirkulárce. Vyšetřovací protokol hovořil jasně. Zimmermann řezal na kotoučové pile železné profily pro stavbu skleníku. Neopatrnou manipulací se ocelový kotouč roztříštil, jeho část vlétla Zimmermannovi do levého oka a způsobila mu smrtelné zranění. Pitevní protokol mluvil jednoznačně, šlo o nehodu zapříčiněnou neopatrnou manipulací s nesmírně nebezpečným strojem, což potvrdila i manželka tragicky zesnulého. Zimmermann pracoval na zahradě sám, přičemž bránu pozemku uzavíral zevnitř těžký řetěz. Richter vyloučil, že by neštěstí zinscenoval někdo cizí.

Mladičký Jürgen se zabil na malolitrážním motocyklu poblíž Frankova domu 1. května odpoledne. Dostal smyk na písku a narazil hlavou do kostelní zdi. Zlomil si vaz a navíc si ještě prorazil lebku. Podle pitevního protokolu byl na místě mrtev.

Dopravní policie usoudila, že se mladík stal obětí vlastní zbrklé jízdy, totéž potvrdil i prosektor. Kominík Heinrich Wolf se zabil pádem ze střechy domu, který stál naproti oknům Frankova bytu. Tři tragické smrti během několika dnů v okruhu padesáti metrů, všechny se udály poblíž Frankova bydliště. Opravdu zarážející a podivuhodná shoda. Frank bydlel v Limprunstrasse deset let a po celou tuto dobu zde nedošlo k jedinému úrazu, a pak se vyskytnou najednou tři tragické smrti.

Kominík uklouzl na zcela suché střeše a zřítil se z patnáctimetrové výšky na chodník. Byl zcela střízlivý a jeho selhání si nikdo z jeho kolegů nedokázal vysvětlit.
„Věřil bych spíše, že ho zabil blesk,“ vypověděl do protokolu Wolfův zaměstnavatel Georg Kluge. „Vždy byl totiž nesmírně opatrný a navíc si udržoval skvělou fyzickou kondici. Nechápu, jak mohl tak tragicky selhat.“ Rudof Frank trval na svém. Všechny tři uvedené muže zabil a k vraždě se přiznává, protože ho mučí výčitky svědomí. Rovněž manželka, která o jeho činech věděla, jej nabádala, aby se úřadům se svými skutky svěřil. Zvláštní případ nejlépe dokumentuje protokol, který sepsal osobně Paul Mifka. Rudof Frank do něj vypověděl:

„Měl jsem rád klid, a proto jsem se do Limprunstrasse nastěhoval. V létě i v zimě jsem spával při otevřeném okně a málokdy nás něco vyrušilo. Malovali jsme jednou za pět let, zatímco když jsme bydleli v centru, zašla omítka špínou zvenčí už po několika měsících. Pak se ovšem do sousedství přistěhoval Zimmermann. Takový špinavý kutil, co si namísto zahrádky založil pozemek stavebním haraburdím, sudy s vápnem a svařovacími přístroji. Přestože se přes den dřel u Siemense, sotva se vrátil z práce, začal ihned něco kutit na svém pozemku. Až do večera. A soboty a neděle nikdy nevynechal. Řezal dřevo i železo, bušil do kovadlin, hobloval desky a ještě večer létaly z jeho zahrady blesky výbojů od svařování. Hluk, zápach a oblaka prachu. Bydlení v naší uličce se stalo peklem. A Zimmermann nedbal ani na prosby faráře, aby svoje práce přerušil, když se v kostele konají bohoslužby. A nejhorší ze všeho byla ta cirkulárka. Znáte ten zvuk, když tupá kruhová pila pižlá železo?

Všichni ptáci ulétli a kočky prchaly do vedlejších zahrad. Děs a hrůza. Jekot a pískot, před kterými nikam neutečete. Zavřeli jsme okna, ale ten hrozný zvuk pronikal skrze stěny a rušil nás i v pokojích na odvrácené straně domu. Ztrácel jsem rozvahu a duševní zdraví. Zaškrtil bych Zimmermanna holýma rukama a také jsem se k tomu už několikrát chystal. Varoval jsem ho, ale on se jen vysmíval. Žena mi říkala, ať zatnu zuby, jinak půjdu do kriminálu. Jenže jak zatnout zuby, když na vás padají nebesa? Onoho dne, když jeho tupá pila pískala zas jako zběsilá, řekl jsem své manželce s vášnivým zaujetím: „Kdyby ho tak ten jeho křáp zabil!“ Hlas se mi přitom chvěl nenávistí.

Netrvalo ani půl minuty, když skřípot pily ustal. Nazítří jsem se dozvěděl, jak Zimmermann skončil. Kotouč se roztrhl, část prolétla Zimmermannovým okem a mozkem a ještě měla tolik síly, aby mu v týle prorazila lebku. Ulevilo se mi, aspoň bude klid, říkal jsem si.

Jeho smrt jsem považoval za náhodu, ale přesto mi nedala spát. Vzal jsem si dovolenou a snažil jsem se četbou a poslechem hudby uklidnit. A pak začal pod mými okny na motorce řádit ten fracek. Do města vyrazit nesměl, protože mu chyběl řidičský průkaz. Objížděl naši malou čtvrť stále dokola a měl radost z bezmocné nenávisti svých sousedů. Jeho otec jej napomínal, ale on na to nedbal. Pach oleje a spáleného benzínu stoupal k našim oknům, a než jsme stačili vyvětrat, objevil se modrý dým znovu. Ztrácel jsem nervy a chtělo se mi řvát.

Vyšel jsem na ulici, když už pod mými okny dělal asi dvacáté kolo, a postavil jsem se mu do cesty. Zastavil. „Nemůžeš jezdit někde jinde?“ zeptal jsem se. „To nemůžu, ty bláznivej strejdo,“ odpověděl mi, zatúroval a já měl sotva čas odskočit. Mozek se mi zalil krví, kdyby neodjel, býval bych ho srazil pěstí. Jeho vzdalující se záda ve mně vyvolala nesnesitelné chvění nenávisti. Snědl bych ho za živa. On to jistě věděl a túroval tu svoji mašinu pro další kolo. „Kdybys sis tak chtěl srazit vaz!“ zařval jsem za ním. Ta jeho motorka vteřinu po mé kletbě divně poskočila, dostala smyk a on se přímo před mýma očima zabil o stěnu kostela. Když jsem viděl, jak naráží na zeď a ta jeho fyzická schránka se hroutí, prožil jsem na okamžik pocit blaženosti. Rychle jsem však vystřízlivěl. Byl to přece jen kluk na počátku života. To já k němu přivolal první pomoc! Manželka mě utěšovala. Prý to jsou náhody. Náhody? Tak strašné náhody v několika dnech? Chtěl jsem tomu uvěřit, cožpak by se dalo žít s myšlenkou, že jsem dvojnásobný vrah?

Třetího května se mi nálada poněkud zlepšila. Nazítří jsem už chtěl přerušit dovolenou a vrátit se do zaměstnání. Rutinní mechanická práce v ocelárně mohla příznivě zapůsobit na moje nervy. Když tvrdě pracujete, tak nelze myslet na nic jiného.

Manželka mi upekla kapříka, věděla, jak mám rád čerstvé ryby. Před polednem, to už chystala na stůl, ukázala prstem na kominíka, který se právě vyšplhal na střechu protějšího domu. „Kdyby to bylo, jak si myslíš, tak by i tenhle pan Wolf musel spadnout na tvůj pokyn ze střechy.“ Odpověděl jsem jí už s lepší náladou: „To máš asi pravdu.“ Položila talíře na stůl a zeptala se: „Nechceš si to vyzkoušet, abys už měl konečně klid?“ Napadlo mě, že to není špatný nápad. Není nad to ujistit se a pak svoje pochybnosti pustit naráz z hlavy. „Kdybys tak chtěl sletět na chodník!“ vykřikl jsem skrze zavřené okno s pocitem, jako by se něco trhalo v mém nitru. A Wolf se půl vteřiny nato poroučel ze střechy. Zařval jsem: „Ne!“, ale to už ho nemohlo zadržet. Sotva dopadl, už jsem volal pro sanitku, ale byla mu málo platná…

Komisař Mifka vyslechl Frankovu manželku, která slova protokolu do písmene potvrdila. Rovněž sousedé bydlící v Limprunstrasse a v jejím okolí sdělili, že Zimmermann způsoboval strašlivý hluk a že se po jeho smrti ulice znovu proměnila v oázu klidu. I mládenec na motocyklu, který si srazil vaz, způsoboval svými jízdami mnoha lidem nesnesitelné utrpení. Litovali jeho zbytečné smrti, ale současně si libovali v tichu, které po ní nastalo…

Záznamové zařízení lékařské pohotovosti prokázalo, že Rudolf Frank přivolal ambulanci jak k nehodě mladého motocyklisty, tak k mrtvole kominíka Wolfa, který se rozplácl na chodníku. Znalci z oboru psychologie a psychiatrie krčili rameny. Hovořili o psychokinezi, při níž soustředěná psychická energie odsouvá například několikametrákové skříně a rozbíjí kancelářské zářivky. Hovořili také o kletbě zvané vúdú, jež prý putuje přes kontinenty a oceány a zabíjí neznámou energií šamany k smrti odsouzené osoby. Energií, jíž už před staletími využívali kouzelníci primitivních kmenů a posílali smrt na dálku tak snadno, jako se dnes posílá vzdušný polibek.

Mifka spis uzavřel a prokurátor jej odložil ad acta. Trestní řád nepočítal s eventualitou, že lze zabít myšlenkou podepřenou pocitem nenávisti. A na základě pouhých pseudovědeckých hypotéz, podložených doznáním zneurotizovaného muže, hledajícího klid nedaleko velkoměstského centra, nelze odsoudit ani trojnásobného vraha. Manželé Frankovi si změnili jméno a odstěhovali se do Porúří.

Komisař Mifka se po dvou letech nechal penzionovat a s plnou silou šedesátníka začal studovat okultní vědy. A v Limprunstrasse panuje opět neuvěřitelně hluboký klid.

• Pozn. red.:  Pozorný čtenář snadno zjistí, že ulice Limprunstrasse nikde neexistuje. Příběh, léta kolující po internetu, je zjevný výmysl. Inspiraci získal asi z filmu „Dotek medúzy“ (GB, Fracie, 1978).   – viz obr.