Zjevení v Bratislavě roku 1641
Karel Weinfurter ve své knize: Tajné síly přírody a člověka. (Vilímek Praha 1925) zmiňuje příhodu se zjevením ducha:
V předcházejících příhodách nevešli lidé téměř nikdy do přímého styku s bytostí strašící — s duchem, který se objevoval, anebo prováděl strašidelné fenomény. Nyní uvedu jeden velice zajímavý případ, kdy zjevující se duch nejen že se sděloval hlasem, ale zanechal také vypálený otisk své ruky do plátna na znamení svého „vysvobození“.
Příhoda tato je sice již dosti stará, ale má zase tu přednost, že je podepřena celou spoustou úředních aktů, že je potvrzena protokolem, podepsaným 32 svědky a že konečně císařským nařízením Ferdinanda III. byla prostřednice (medium), která „vysvobodila onoho ducha z očistce“ odměněna doživotní rentou jednoho uherského zlatého denně.
Opat a kanovník Alexander M. Gaibl vydal v Bratislavě knihu „Narratio Rei Admirabilis čili Popis podivuhodné události v Bratislavi, trvající ode dne 24. července 1641 až do dne 29. června 1642″. Tato kniha byla biskupským úřadem r. 1910 approbována. Spisovatel ji vydal vlastním nákladem. Vyjímám z ní nejdůležitější body, které postačí k objasnění celého případu.Již roku 1643 vyšla tiskem v Bratislavě zpráva o oněch událostech, jejímž autorem byl biskup Michal Kopchani. Jmenovaný biskup věnoval svůj po¬pis tehdejšímu arcibiskupovi Jiřímu Lippayovi. Než arcibiskup povolil její vydání a než věnování přijal, dal dříve třicet dva svědky zavázati přísahou a vyslechnouti. Teprve, když tato komise skončila svoji práci, mohla býti kniha vytištěna a šířena. Toto Kopchaniovo vypsání vyšlo bezprostředně po událostech, kdy ještě všichni svědci byli na živu. Přistupuji k vlastnímu líčení. V městě Bratislavě žil jistý Jan Klement, kterému obyčejně říkali Zwespenbauer. Byl to muž německé národnosti. Téměř pětatřicet let byl lutherského vyznání, ale nevedl právě života bezúhonného. Sedm let před svojí smrtí přestoupil k vyznání katolickému a změnil se svojí vírou také svoje mravy, takže ho bylo často viděti v kostele plakati a vzdychati. Zemřel ve stáří šedesáti let. O tohoto muže běží v této historii, neboť jeho duch opakoval sám mnohokráte, že jest Janem Klementem.
Objevoval se v téže podobě a mluvil týmž hla¬sem jako za živa a jako neklamné známky jeho existence zůstaly po něm na truhlici, na posteli a na dvou prostěradlech vpálené otisky ruky, o nichž budeme později mluviti.*) Taková vpálená znamení, zvláště rukou, byla zjištěna také v jiných případech. (Viz: Grabinskij Spuk.) Pozn. spisov.
Ačkoliv se objevil skoro stokrát, viděli ho někteří jenom jednou, ale jedné osobě, totiž Regině Fischerinové, se objevoval stále a právě jejím prostřednictvím a pomocí, jak sám duch se vyjádřil, bylo mu poskytnuto vysvobození.
Zmíněná dívka pocházela z Horních Rakous, z městečka Halstadtu. Bylo jí asi devatenáct let když byla poprvé oním duchem obtěžována. Bylo to děvče, obdařené na svůj stav a svoje stáří vzácným rozumem a skromností duševní, což bylo uzná¬no nejen katolíky, nýbrž i nekatolíky. Její zbožnost byla všeobecně známa a stejně i její pevná víra.
Sotvaže Jan Klement před měsícem zemřel, objevil se dne 29. července 1641 mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou noční panně Regině v Halstadtu, v jejím otcovském domě. Zaklepal nejdříve třikráte na postel panny a když se probudila, objevil se jí. Jeho oděv byl bílý a sahal mu až k nohám, jeho postava podobala se starému muži. Tak stál nějakou dobu před postrašenou dívkou a potom zmizel.
Zatím mluvila s dívkou její teta, u které byla již jej! mladší sestra a vyslovila k ní přání, aby se i Re¬gina odebrala k ní do Bratislavy. Jako zdánlivý důvod uváděla teta, že ji potřebuje v domácnosti, ale ve skutečnosti měla úmysl pohnouti obě dívky, aby zase přestoupily k víře lutherské. Regina se odebrala na lodi do Bratislavy a u Steinu, který leží na du¬najském břehu, objevil se jí na lodi znovu onen duch, ve stejnou hodinu a stejně oděný. Ale zase ani slova nepromluvil.
Tyto zjevy uvedly ovšem duši Reginy do velikého strachu a ona by se byla ráda teď i v budoucnosti zbavila tohoto obtěžování. Aby si tedy vyprosila pomoci boží, zavázala se slavným slibem, že po celý život ke cti Matky Boží se bude každé soboty přísně postit, zdržovati se teplých jídel, a kromě toho, že denně před spaním bude pronášeti jisté modlitby.
Ale duch jí nepopřával klidu. Sotvaže přišla do Bratislavy, počal se ještě častěji zjevovati — alespoň dvakráte týdně. Dům, ve kterém se to dělo, byl skvostně vypraven; stál na předměstí nedaleko zámku. Dal si jej zbudovati před krátkou dobou hrabě Pavel Pallfy. Tam se děly po několik měsíců ony zjevy, až do vánoc. Zakrátko se duch objevil proti ní ve dveřích do sklepa a vrhl se k ní jako by ji chtěl obejmouti, což dívku tak rozrušilo, že musila tři týdny ležeti.Poněvadž si nevěděla rady, odešla k jednomu mnichu, Františkánovi přísného řádu, aby prosila o radu. Kněz jí poradil, aby zavolala na ducha, když by se jí objevil, slova žalmu 156: „Každý duch chválí Pána. . .“ Regina uposlechla této rady a jakmile se jí nejbližší noci duch objevil, vyřkla ona slova, načež zjev bez váhání opakoval: „Také já ho chválím!“ A to byl počátek jeho mluvy, jakož i dalších sdělení.V naději, že bude záhy vyproštěna, dodala si Regina odvahy a tázala se ho, co si přeje. Když ducha vyzvala, aby mluvil, jasným, ale mírným hlasem odpověděl: „Dcero moje, prosím tě, pro Boha, jdi k mé manželce, aby ti dala dvě stě zlatých, neboť jsou to krvavé peníze!“ K tomu ještě dodával, že již za života složil slib, že dá zhotoviti sochu bolestné Matky Boží, která drží na klíně svého Syna, sňatého s kříže a že tuto sochu dá postaviti v hlavním městském kostele. Zároveň se zavázal, že dá čísti tři mše, že obětuje dvanáct posvěcených svíček, jakož i že dá některým chudým almužnu. Dále řekl, že to jest právě příčinou jeho neklidu a že proto ji musí znepokojovati.
Částečně ze strachu před tímto úkolem, ale z části také proto, že dívka se domnívala, že je to záležitost příliš spletitá, odpověděla duchovi: „Proč nejdeš raději ke své ženě? Nemám s ní žádných styků a také jich nechci míti.“ Nato odpověděl, že se svou ženou nechce mluviti a záhy zmizel.
Ale tato okolnost nepřinutila Reginy, aby šla k manželce ducha. Zjev se zase vrátil a prosil ji pro Boha, aby věc provedla. Avšak Regina se zdráhala. „Vždyť nevím, kdo jsi,“ řekla, „a také nevím, jak se jmenuješ!“ Potom odpověděl: „Jmenuji se Klement, Zwespenbauer.“ Ale poněvadž ještě váhala, neznajíc ani domu, kde jeho manželka bydlela, ani onoho Klementa, objevil se jí znovu v obvyklou noční hodinu a prosil ji a žádal, aby šla k jeho vdově. Teď konečně mu slíbila, že druhého dne vyhoví jeho žádosti.
Když vykonala v kostele svoji pobožnost, odešla do města, aby hledala dům Klementův. Když jí byl dům ukázán, vešla dovnitř a prosila manželku zemřelého, aby se na ni nehoršila, že je k tomu nucena, poněvadž její zemřelý manžel se jí každého týdne objevuje a žádá o vrácení dvou set zlatých. Zena se podivila, ale popřela, že by o oněch penězích něco věděla, nebo že by o nich někdy něco slyšela. Potom Reginu napomínala, aby nepřenášela svůj strach na jiné a dodala, že její matka již beztoho v celém domě po smrti bloudila a děsila jako strašidlo veškeré služebnictvo. Řekla dále, že by bylo radno jíti ke knězi.
Regina odpověděla: „Kromě toho váš manžel slíbil, že dá udělati votivní sochu!“ „O,tuto sochu se postarám,“ odpověděla vdova. Ale Regina odpověděla, že zemřelý muž si přeje, aby peníze na sochu byly vydány jí!
Vdova však nechtěla o něčem podobném slyšeti a řekla jen, že nalezla po zemřelém někde — nevěděla již kde — několik říšských tolarů. Proto se obě ženy rozešly s nepořízenou.
Když manžel dívčiny tety, který byl také lutheránem zvěděl, že Regina s onou vdovou vyjednávala, rozčilil se a zapověděl ji tam choditi. Když však byl řádně o celém případu poučen, poradil jí sám, aby šla ke zpovědníkovi z řádu Jesuitů a aby ho požádala o radu.Regina se odebrala ještě téhož dne do kostela a pak ke svému zpovědníkovi a vyprávěla mu při prudkém přelévání slz celou záležitost a prosila kněze úpěnlivě, aby jí pomohl. Zpovědník ji potěšil a slíbil jí, že se přičiní, pokud bude v jeho moři a že onu ženu sám navštíví. Záhy také odešel ke zmíněné vdově a vylíčil jí stav jejího muže, ale jeho námaha zůstala marnou.
Potom se duch ukázal znovu. Regina ho prosila‘, aby ji již nechal na pokoji. „Nikoliv!“ řekl, „neodstoupím od tebe, dokud nebude věc vyplněna a kdybys chtěla uprchnouti nevím kam, budu tě přece následovati!“ Zapřísahal jí a ona slibovala, ale on nechtěl již dalšího prodlení a naléhal na ni. Ale Regina trpěla teď právě tak od lidí jako od ducha. Zvláště nekatolíci považovali to vše za pouhé pohádky, čaroděj štvi nebo dílo ďáblovo. Rovněž byli někteří, kteří jí dali radu, aby se zbavila těchto muk, jakmile se jí duch zase objeví, proklínáním.
Regina, která chtěla dosáhnouti za každou cenu klidu a která byla ve stáří, kdy lze člověka bez přílišného uvažování k ledačemus pohnouti, zvolala na ducha, aby ho zapudila: „Aby tě všechny sakramenty! Odstup odtud, starý darebo, jdi tam, odkud jsi přišel, nemáš se mnou co činiti!“
Duch sice ustoupil před těmito strašlivými slovy a zmizel se smutnou tváří jako by byl udeřen, ale následujícího dne se objevil zase, aby kletbu potrestal, a teď se stalo něco děsného!
Když dívka večer chtěla jíti na půdu a zavírala za sebou dveře, objevil se, stál proti ní a dal jí několik velmi silných políčků, tak silných, že se domnívala, že má rozbitou hlavu. A aby se nikdo nedomníval, že to byl sen, zůstalo po silných políčcích velmi zřetelné znamení, neboť z nosu a z úst jí vytrysklo tolik krve, že nejenom obličej a ruce, nýbrž i šat měla zakrvácený, což viděli i domácí lidé. Je zvláštní, že tři vynikající svědkové odpřisáhli, že tato krev zapáchala jako mrtvola, oním výpachem, jaký lze pozorovati při krvi mrtvého těla. Jeden ze svědků ještě vypověděl, že se dotkl krve svými prsty a že pak po celé dva dny cítil z celého svého těla mrtvolný zápach. Ale nějaké poranění nebylo u děvčete nalezeno! (Tato okolnost je velmi charakteristická. Běží tu zřejmě o tak zvaný „přínos“ (apport), kterýmžto výrazem okultisté a spiritisté na¬značují fenomén, kdy neviditelné bytosti přinášejí do seancí různé předměty, jako květiny, mince a jiné věci — také starožitnosti — z míst vzdálených a do pokojů uzavřených. Zmíněná krev nebyla asi krví z cév Reginy, nýbrž byla duchem přinesena z nějaké mrtvoly — po případě zvířecí.) Že rány, které děvče utrpělo, byly velmi silné, toho důkazem byly mdloby, do nichž děvče upadlo a ve kterých vytrvalo až do druhého dne.
Od té chvíle následovaly velmi časté zjevy ducha, ale také děsivé obrazy a napomínání i zapřísahání se strany ducha, aby se ničeho zlého nebála. Pak ji zase prosil, aby již nekolísala. Dále jí zase hrozil, že nebude od něho mít pokoje, poněvadž vidí, že bude musit ještě dlouho trpěti, jestliže mu Regina nepomůže.
Tyto události pohnuly hraběte Pavla Palffyho, aby dal k sobě dívku povolati a když mu vypověděla podrobně všechny podrobnosti, se zjevem ducha spojené, slíbil jí, že dá sám na vlastní útraty zhoto¬viti sochu Matky Boží. Řekl jí, aby se ducha otázala, zdali je s tímto řešením spokojen. Dále jí nařídil, aby se ho otázala, proč ji spolíčkoval. Pak poslal ihned svého správce k sochaři s rozkazem, aby se dal o soše do práce.
Sochař, který téhož dne nemohl najíti vhodného dříví, hledal také následujícího dne v lese a spatřil najednou na jednom rozcestí nějakého starce, který se opíral o hůl; měl šedé vlasy, shrbená záda a jeho obličej a oděv se shodovaly s popisem Klementa, který mu byl později pověděn.
Když ho stařec přívětivě oslovil: ,,Příteli, kam se ubíráš a co hledáš?“, odpověděl sochař: „Na rozkaz pana hraběte tu hledám nějakou lípu, abych zhotovil sochu bolestné Matky Boží — ale žádná se mně nelíbí — jsou buď malé nebo příliš vlhké.“ Pak řekl stařec: „Milý příteli, zde, na pravé straně údolí nalezneš lípu, která byla poražena před čtyřmi léty a jež se dobře hodí ke tvé práci.“
Mistr se řídil tímto pokynem a nalezl na označeném místě strom, což mu bylo tím podivnější a nápadnější, poněvadž přes časté potulky v‘ oněch místech nikdy této lípy neviděl. Pak se vrátil s radostí do svého domu — ale tam byl velice překvapen, když spatřil téhož starce, který mu předtím pověděl o lípě. Sochař řekl svému pomocníkovi: „Zde je muž, který mně ukázal vhodný strom! Postarám se, aby neprokázal dobrodiní nevděčníkovi!“ Ale jeho pomocník poznamenal:
„Podle zevnějšku bych ho považoval za Klementa, kdybych nevěděl, že již dávno zemřel!“ Když pomocník vyřkl tato slova, zmizel stařec rázem. Ale sochař Klementa neznal a také nevěděl, proč má sochu zhotoviti. (Velmi zvláštní jsou tyto časté zjevy zmíněného ducha také jiným osobám a za denní doby. Svědčí to o neobyčejných silách medijních u Reginy nebo snad o jiných zvláštních okolnostech, které to umožňovaly. Zvláště nápadnou je skutečnost, že duch mluvil zcela zřetelně lidsky s různými lidmi. Podle toho se zdá, že musil býti materialisován (zhmotněn).
Uplynulo několik dní a duch se nanovo objevil před Reginou a odpověděl na obě otázky hraběte Palffyho následovně: „Udeřil jsem tě proto, že jsi vyřkla kletby a byl jsem tehdy vykonavatelem a mstitelem božské spravedlnosti. Pokud se týká sochy, nesmí býti zhotovena za peníze cizí, nýbrž z mé pozůstalosti, poněvadž jsou to „krvavé peníze“. Dále řekl duch, že pro tuto částku dvou set zlatých zavraždil kdysi jednoho člověka. Dodával pak, že se sice z tohoto hříchu při zpovědi očistil a že se kál, ale poněvadž mu tehdy kněz neuložil přiměřeného pokání za hřích tak těžký, musí teď snášeti nejtěžší tresty.
(Máme tedy v tomto případu dvě okolnosti, které bývají nejčastěji příčinou posmrtných zjevů nebo tak zv. strašení. Předně byl duch Klementův ovládnut myšlenkou na nevyplněné sliby a za druhé byl zatížen představou těžkého hříchu — vraždy. Moderní okultní nauky zdají se poukazovati čím dále tím více na skutečnost, že čemu člověk za živa věřil nebo čím bylo ovládáno jeho nejniternější svědomí, to působí pak jako výslednice v jeho posmrtném stavu. Kdo za živa nevěřil v život posmrtný, je pak skutečně mrtev — ne sice ve skutečnosti, neboť duše lidská zemřít nemůže — ale podle svého zdáni, což však může býti v oněch neznámých stavech vědomí — totéž, jako skutečná smrt. Víra je skutečně za živa i po smrti hybnou pákou našich osudů, ovšem víra vnitřní a nikoliv ono zevní zdání, které člověk jeví svému okolí. Každý z nás je jiný ve svém nitru než na venek, a toto niterné přesvědčení jedině tu padá na váhu. Že dovede víra konati již u živého člověka pravé zázraky, o tom pohovořím podrobně v kapitole o tak zvané „Nové myšlence“, čili myšlenkové magii.)
V dalším píše zmíněná kniha o některých důkazech, které Klementův duch podal o svých mukách v očistci, jakož i o tom, že je duchem dobrým. (Viz moji předcházející poznámku o víře a z toho vznikající autosugesci, t. j. vlastní vnuknutí jistých představ.)Až dosud se choval duch v celém svém jednání — kromě oněch políčků — velmi jemně a nedával najevo žádných důkazů o svých velikých mukách ani o své povaze, totiž je-li duchem dobrým nebo zlým. Jeho objevování bylo však teď spojeno s hlukem a stávalo se násilnějším a vážnějším. Vše to jen za tím účelem, aby byla Regina konečně pohnuta k vyplnění jeho žádosti. Jeho zjev často děvče polekal, ba někdy padala i do mdlob. Jindy zase pozbyla na nějakou dobu řeči. Mnozí lidé slyšeli zvuky, jako by za sebou vláčel řetězy (zase ony známé zvuky!) anebo jako by kolem něho praskal a syčel oheň. Dveře byly s boucháním zavírány a rovněž byl slyšen nářek a lkaní.
Někdo z domácnosti řekl Regině, aby se snažila dotknouti se ducha prstem, až se jí objeví. Pokusila se o to, ale nemohla nic uchopiti. Duch byl jako ze vzduchu nebo jako prázdný stín. Poněvadž se bála klamu, poprosila ducha, aby se jí sám dotekl malíčkem. Dotekl se její pravé paže a děvče pocítilo ihned na místě dotyku puchýř a mělo pocit, jako by tam bylo spáleno. Na důkaz zůstala jí značka, kterou mnozí lidé domácí viděli. Ale aby to nebylo považováno za dílo ďábelské, žádala ho rodina, aby učinil svaté znamení kříže.
„Zde to máš,“ řekl, „oč jsi žádala,“ a po těchto slovech vpálil do truhlice skrze prostěradlo, jež bylo na ni rozprostřeno, ohnivý kříž a k tomu ještě tam vpálil hluboce a zřetelně svoji pravici, což všichni mohli viděti a co ještě dnes lze spatřiti ve chrámě v Poszony. (Tak je psáno ve starém textu z r. 1643, ale teď je v tamním chrámě pouze prostěradlo. Truhlice kamsi zmizela. Poznámka biskupa Gaibla.)
Ale děvče nebylo spokojeno a prosilo o důkaz ještě mocnější. Před tím dala Regina duchovi dopis, který obdržela od biskupa ze Syrmie a od probošta bratislavského. V tomto dopise byly uvedeny otázky, o kterých děvče nemělo tušení. Na toto psaní duch odpověděl: „Nenaučil jsem se čísti, ale odpověděl bych na vše ústně.“ Pak se chopil dopisu třemi prsty a tímto dotykem jej propálil. Pokud se týká dopisu, řekl ještě: „Z peněz, získaných onou vraždou, musí zde ještě něco býti (tento zbytek byl také nalezen), ostatek byl vydán při stavbě domu a proto musí býti přidáno na sochu z mé pozůstalosti.“
Ale dívka nebyla ani teď spokojena. Na její žádost vpálil duch nanovo svou pravici a kříž do prkna, přes které bylo položeno prostěradlo, tak jako dříve do truhlice. Přitiskl svoji ruku s takovou silou, že plameny vytryskly na dívku i na její sestru, jakož i na protější zeď. Regina padla do mdlob a také její sestra již neviděla, co se potom dělo. Ale lidé nalezli pak na prostěradle i v prkně vpálenou ruku a prohlíželi obě prostěradla, jakož i truhlici, prkno a papíry. (Toto prkno s prostěradly je uschováno ve chrámě v Pozsony. Poznámka biskupa Gaibla.) Tyto značky jsou podivuhodné. Jejich obrysy jsou nejvýš přesné a nemají okolo sebe spálených míst, jak by se stalo za obvyklých okolností u látky nebo dřeva. Při tom sluší podotknouti, že vpálená pravá ruka Klementova je právě tak otištěná, jako by to byla jeho ruka přirozená. Za živa mu byl totiž odňat první článek pravého ukazováčku, poněvadž byl hnisavý a toto znetvoření je také viděti na vpálené ruce. Poněvadž věc dospěla již tak daleko, nařídil biskup, aby několik knězi v noci, když se duch objevoval, bdělo ve vedlejší místnosti — aby mohli vše pozorovati. Přišli tam z různých klášterů čtyři řádoví knězi a pak ještě jeden kněz z kapitoly a několik jiných. Všichni slyšeli o jedenácté hodině silný lomoz u domovních dveří, z čehož soudili, že je duch již u Reginy.
Otevřeli tedy dveře a zaklínali ducha, aby mluvil. Ale duch řekl Regině, že nemůže v přítomnosti jiných mluviti. Dívka ukázala kněžím místo, kde duch stojí a on, aby nepochybovali o jeho přítomnosti, postříkal přítomné sám svěcenou vodou, která byla po ruce. Ke dvanácté hodině, když pokropil také svěcenou vodou židle a podlahu, vtiskl do kotlíku s vodou, blíže otvoru, znamení kříže a řekl: „Zde je ještě jedno znamení, abys věděla, že náležím duchům dobrým!“ Ale pak s truchlivou tváří zmizel. Při odchodu mrštil však s velikou silou o zem nádobou, ve které byla voda, takže se kus urazil. Tím se však objevil vtlačený kříž v levém rohu, který dříve nebyl viditelný. Duch také vysvětlil, že nemohl v přítomnosti knězi proto mluviti, že po jeho pravici stojí neustále anděl, kterého musí ve všem poslouchati. Při jiné příležitosti slyšeli kněží, kteří se zdržovali ve vedlejší místnosti, mluviti ducha jeho přirozeným hlasem, a sice tak, že mnozí, kteří ho za živa znali, dosvědčili, že to byl hlas Klementa. Knězi se počali modliti a pak řekli sborem: „Všichni duchové chválí Pána.“ Načež on odpověděl: „Ano, já také.“ Potom se počali slavnostně modliti za zemřelého: „Dejž mu, ó pane, věčný mír! Smiluj se nad ním, pane!“ A duch odpověděl třikráte — „Amen, amen, amen!“
Konečně nadešel pátek, to byl den, který duch určil ku přenesení zhotovené sochy do kostela, což se stalo s povolením arcibiskupa. Za zemřelého byla sloužena slavnostní mše, svěcené svíce byly rozsvíceny a almužny byly rozdávány, při čemž celý chrám byl naplněn množstvím pobožných. Potom nadešla sobota, den klidu, jak duch předpověděl. Bylo to dne 28. června 1642. Do domu Reginy přišli knězi a jiní lidé — bylo jich asi dvacet — a tu o polednách duch, jak to předpověděl, objevil se Regině v podobě bílé holubice, ale k tomu se také pohyboval stolek, který dívka připravila a to všichni přítomní viděli rovněž. Od té doby se již neukázal.“
Ku předcházejícímu podotýkám ještě, že veškeré listiny, jako svědecké výpovědi, i různé dopisy a úřední akta, jsou uschována, hlavně císařské udělení denní podpory Regině Fischerinové, ve finančním archivu ve Vídni.
Zdroj : Karel Weinfurter: Tajné síly přírody a člověka. Vilímek Praha 1925
