Tajemná tvář na Marsu (4)

Ve středověku se bytosti se světelnými oděvy objevují nejvíce.
Tito poslové vyhledávají rabíny a dlouze s nimi rozprávějí o kabale, o Boží moci, o znalosti a průzkumu času atd. Tvrdí, že znají strážce nebes (vzpomeňte na egyptské Neteru!), ale oni sami k nim prý nepatří. Objevují se i u islámských mnichů a světců. Popisováni jsou pokaždé stejně, jejich intelektuální postoj je vždy racionalistický. Hovoří o geometrii a o rozumové moudrostí, které je podřízen i sám Bůh.

Věděli bychom o nich více, mít k dispozici zničené a spálené archívy templářů a ismaelitů. Jisté je alespoň to, že posláním templářů a ismaelitů bylo strážit bránu do Svaté země, již nelze lokalizovat v našem čase a prostoru, neboť, vychází z posvátné geografie, odlišné od té naší.

Démoni se tedy běžně projevovali ve středověku a ve své činnosti pokračují i v průběhu renesance. Navštěvují Cardana, právě tak jako jeho téměř současníka J. B. Portu (1537-1615), který sám sepíše encyklopedii „Magia naturalis“, poprvé vydanou r. 1584, v níž se dle vlastního vyjádření snaží spojit vědění, kterého se mu dostalo z nadpřirozeného zdroje, s experimentálními výzkumy. Proto název „Přírodní magie“.

Porta jako první vědecky zkoumá čočky, popisuje teleskop, předvídá fotografii.

Kardinál ďEste, který se o jeho práce nadšeně zajímal, zakládá v roce 1700 organizaci, scházející se u něho doma, kterou velmi výmluvně nazval „Akademie tajemství“. Také o rosenkruciánech, v jejichž písemnostech jsou ustavičné zmínky o démonech a věčných lampách, které jim návštěvníci zanechali, píše Fulcanelli:

„Zasvěcenci, nositelé titulu, jsou bratry pouze na základě svého vědění a zdaru práce.“

Rosenkrucián tedy není hodnost, ale pouze posvěcení jejich tajných prací, experimentu. Mezi členy tohoto bratrstva nebylo snad jiných vztahů nežli vztah vědecké pravdivosti, potvrzené získáním „kamene mudrců“. Bratři růže a kříže patrně neměli nějakou vnitřně uspořádanou organizaci s lóžemi či buňkami.

Scházeli se svobodní badatelé, z nichž některé navštívili démoni. Mnozí z nich tudíž mají podivuhodné znalosti, a my se můžeme ptát, kde například Cyrano de Bergerac získal popis stupňové rakety nebo rozhlasového přijímače.

Pokud démoni nešíří vedení, pak je tedy snad alespoň přenášejí od jednoho badatele k druhému. Světelné bytosti – od roku 1000 do r. 1500 mimořádně činné – později úplně mizí. V 17. století se s nimi setkáme jen zřídka a v 18. století už vůbec ne. Démoni po sobě zanechali podivné předměty. Například kovovou kouli, o níž hovoří templáři ve svých přísahách. Vysílala nejen světlo, ale dodnes neznámé záření. Na Kypru zbourala několik měst a hradů. Když ji hodili do moře, vzápětí se zvedla bouře a v celé té oblasti vyhynuly a nikdy už se nevyskytly – ryby. Také jsou tu věčné lampy, s nimiž se setkáváme v tradici židovská, islámské či rosenkruciánské: lampy, které stále svítí, bez oleje či jiného produktu, který by hořel či ubýval. Bylo zakázáno se jich dotknout pod hrozbou výbuchu, který by mohl zničit celé jedno město.

Pokračování