Člověk na Měsíci: óda na degradaci

Proč po padesáti letech nevěříme na vlastní úspěchy?
V červenci 2019 si celý svět připomíná půlstoletí od chvíle, kdy člověk stanul na Měsíci.

A co se stalo za padesát let? Lidé nevěří, že na Měsíci byl člověk.

Lidem jsou předkládány důkazy, a pokud nevěří, že Neil Armstrong byl na Měsíci, jsou vysmíváni – a přesto mnozí nevěří.

A nyní? Nejsme schopni poslat člověka na Měsíc. Dříve tu nebyl žádný internet a smartphony, teď tu jsou. Dříve nebyla barevná televize v každém domě, a teď už TV není potřeba, ta technologie je pryč. A pak – jak byl program letu Apollo naprogramován? Děrné papírové štítky, magnetické pásky. A nyní se učí mladší studenti programovat.

A přesto nemůžeme letět na Měsíc. Dokonce i automatická sondy se neustále rozpadají a havarují. Jak se tam podařilo dopravit člověka, je u mnohých lidí nepochopitelné. A je to pravděpodobně nejdůležitější věc, která se stala během těchto padesáti let. Tehdy jsme na Měsíc chtěli, teď už ne. Teď chceme třídit odpadky, zachránit přírodu, nakupovat prošlé výrobky a nosit staré oblečení do charity.

Dnes jsou v kursu malé cíle a Měsíc do nich nezapadá.

Opravdu se stala hrozná věc – stali jsme se nehodnými naší vlastní minulosti. Někdy na konci 70. let sovětský časopis Юный Техник (Mladý technik) publikoval pozoruhodný článek. Byl to rozhovor dvou vědců. Jeden říká: pravděpodobně se potomci budou smát našim primitivním technologiím (řeč byla o sovětském Lunochodu). Druhý však namítl – ne, vůbec nebudou věřit, že jsme to udělali.

Prorocká slova!

A nejde do hlavy, jak je možné, že v 70. letech, v době extáze z vlastních úspěchů, v éře nadějné víry ve všemohoucnost člověka, a v lineární vzestup pokroku, mohl někdo vyslovit tak děsivou a pravdivou předpověď.

Připomeňme si dobu pádu Římské říše. Invaze barbarů, smrt lidí – to vše je známo a podrobně prozkoumáno. Ale to, co si vůbec neuvědomíme – raně středověký Řím byl zahradou, ve které tu a tam trčely trosky. Lidé, jejichž dědové viděli tyto zříceniny jako budovy plné života, žili v těchto zahradách shrbeni. Ale vnoučata už nechápali, o co tu jde, a co to bylo kdysi. Co je to kulaté divadlo? Co je to vůbec divadlo? Co se dělalo v divadle? A když slyšeli vysvětlení, tak nechápali – a k čemu to vůbec bylo dobré?

A tady je otázka, na kterou bychom měli odpovědět v roce 2019, když se podíváme zpět do roku 1969 – nejsme jako ti vnuci posledních Římanů?

Otázka není tak jednoduchá. Pokrok se nezastavil. Například za posledních deset let jsme se dozvěděli více o mozku, než za celou předchozí dobu. Člověk, který není schopen mluvit, může své myšlenky přenést na přístroj – a lidé mohou slyšet jeho myšlenky.

Vědci se naučili představit sny na obrazovce: člověk spí a na monitoru je to, co vidí v tu chvíli. Ve fyzice následuje objev za objevem. Gravitační vlny, fotografie černé díry, nové prvky, nové elementární částice – to vše nám dláždí cestu k vytoužené Teorii všeho. Kvantová teleportace během několika let bude znamenat revoluci v komunikaci. A co je nejdůležitější – všechny nebo téměř všechny tyto úspěchy jdou k lidem, přispívají k jejich běžnému životu. Už ne tak, jak psal Solženicyn v jedné povídce: stará žena žije v chudobě, nemá nikoho, kdo by jí přinesl vodu ze studny, a v rádiu říkají, že byl vypuštěn Sputnik. Dnes stará žena zvedne mobilní telefon a zavolá vnukovi nebo sociální službě.

To na jedné straně.

 

Obr.2 Stopa, zanechaná botou astronauta na měsíci během letu Apollo 11, červenec 1959

Na druhé straně, na pozadí výše popsaného triumfu vědy a vazby vědy s praxí, se v našich hlavách děje něco velmi zvláštního a alarmujícího.

Zeptejte se mladíka z ulice, jak funguje počítač? Okamžitě vytáhne mobil a začne hledat. Ale vy ho zastavíte a upřesníte: ne, neukazujte, vysvětlete! Zeptejte se, proč raketa letí.

Nebo jiný příklad. Řady lidí se utvrzují v tom, že Země je plochá. Vědci se zpočátku zasmáli a teď musí přinášet důkazy, že tomu tak není! Nedávno jsem sledoval jednu takovou přednášku. A víte, co je nejpozoruhodnější? Žádný z důkazů, poskytnutých lektorem, nebyl ve skutečnosti důkazem. Dokonce i vědci začínají zapomínat na základní věci (a nejsem si jistý, zda všichni vědci přesně vědí, jak počítač funguje!).

A vy – zkontrolujte sami sebe: Dokážete předložit důkaz, že je Země kulatá?

A nebo se podívejme do starověkého Egypta, do země faraónů. Kasta kněží ukazuje lidem mluvící sochy a další triky. Kněží přitom mohou předpovídat zatmění Slunce a záplavy Nilu. Lidé jsou ohromeni různými triky (dnes si můžeme mnohé triky i koupit), ale nerozumí jim. Historie Egypta je známá, stejně jako finále této civilizace: navzdory svým úžasným úspěchům zanikla. Podařilo se jí však impregnovat vědu starověkého Řecka, kde vědci přednášeli na náměstí, a každý Řek věděl, jak svět funguje. Demokracie, v širokém, světonázorovém smyslu, zvítězila nad mocí faraonů. Nakonec, Řekové přišli do Egypta, tam ustanovili své krále, založili knihovny, laboratoře a veřejné školy.

Dnes je všechno složitější. Nikdo nám znalosti nezakrývá. Přesto lze s lidmi snadno manipulovat: například najít neexistující nemoc a prodávat na ni léky. Ale zvídaví lidé se vždy dostanou pravdě na kloub. Jenže těch zvídavých je stále méně. Lidé sami se odvracejí od poznání, i když je jim přístupnější jako nikdy předtím.

Znamená to, že v hlavě člověka je určitá hranice, přes kterou se nedá překročit? A když se překročí, odvrátí se v hrůze a plazí se zpátky? Opravdu tomu nechci věřit.

Skutečnost, že na Měsíc se člověk ještě dlouho nevrátí (a zda se vůbec vrátí?), je bohužel faktem.

Podle KP.RU