UFO nad Tatrami

Na mezinárodním kongresu Mimozemské civilizace v roce 1992 se sešla řada lidí, kteří podle svého tvrzení stanuli tváří v tvář mimozemšťanům. Dvě pozoruhodná svědectví přinášíme z našeho archivu.

Proč si mimozemšťané vybrali Slovensko ?

„Vracela jsem se úvozem mezi poli z odpolední směny. Do podtatranské vesnice, kde bydlím, to mám od zastávky přes dvacet minut ostré chůze. Stmívalo se, bylo něco kolem deváté, když jsem uviděla, že proti mně jdou dvě postavy. Vůbec mě nenapadlo se něčeho obávat. Proč taky. Na horách se všichni známe a žijeme tam samí dobři lidé. Vzdálenost mezi námi se rychle zmenšovala. Najedou jsem si však ke své hrůze všimla, že ty postavy jsou strašně vysoké, určitě přes dva metry! V té chvíli by se ve mně krve nedořezal,“ přiznala se mi paní Milka Tóthová.

Je jednou z několika Slovenek, které během dvou posledních let na vlastní oči spatřily tajemné muže v kápích, jakousi slovenskou obdobu našich stříbrňáků, o nichž jsme na této stránce už několikrát psali. Paní Tóthová vážila cestu přes půl Slovenska, aby se v Bratislavě zúčastnila ufologického kongresu Mimozemské civilizace.

„Nikdy dřív jsem na podobné věci nevěřila, byly to pro mě nesmysly, pohádky pro dospělé. Ale od té doby, co jsem na vlastní kůži prožila historku, kterou teď vyprávím, si už tak jistá nejsem. Vím, že je něco mezi nebem a zemí, o čem my obyčejní smrtelníci nemáme ani potuchy. Jestli to jsou mimozemšťané, nebo poslové pekla, těžko říct. Každopádně se snažím o UFO zjistit co nejvíc, l tady na kongresu jsem natrefila na člověka, který prožil něco podobného jako já. Dopadl podstatné hůř – tajemní cizinci ho unesli a použili k jakýmsi pokusům. Na rozdíl od nadšenců v tomto sále á nejsme na základě osobní zkušenosti zdaleka tak jisti, že k nám mimozemšťané přicházejí s mírumilovnými záměry. Jedno se ale zdá být jisté – na Slovensku se jim líbí. Komu by se nelíbilo…“

Když paní Tóthovou požádám, aby se vrátila k příběhu, ráda vyhoví. Na rozdíl od jiných se prý nebojí říct, co viděla. Pokládá to naopak za svou vlasteneckou povinnost.

„Kdo ví, kolik Slováků se s nimi setkalo. A kolika ublížili! Kdyby se však zachovali jako já, nic by se nestalo. Chce to jen chladnou hlavu.“ Soudě podle dalšího vyprávění, nebylo to však zrovna jednoduché. „Všimla jsem si, že nekráčejí jako normální lidé. Nohama vůbec nehýbali, a přesto se blížili! Jako by plavali na vzduchovém polštáři… Rozhlédja jsem se, jestli mi někdo nepomůže. Široko daleko nikdo. Zkratkou úvozem zrovna moc lidí nechodí. Raději to obejdou po silnici, l já v těch chvílích litovala vlastní odvahy. Nevěděla jsem, co mám dělat. Utíkat? Dohnali by mě. Schovat se nebylo kde. A tak jsem zaťala zuby a dělala, jako by se nic nedělo. Jenže dělo. Postupné jsem rozeznávala i detaily. Byli oblečení v dlouhých černých kápích. Snažila jsem se jim pohlédnout do obličeje. S hrůzou jsem si však uvědomila, že žádné obličeje nemají! Pod kápí byla jen prázdnota,.tma. Děsivé! Když nás dělilo jen pár metrů nevydržela jsem to a zastavila. Byla jsem jako zmrazená, nedokázala jsem udělat krok. Čekala jsem, co bude. Jestli se taky zastaví, osloví mě, nebo na místě zabi-jou. Neudělali nic. Minuli mé. Musela jsem se silou vůle přinutit, abych se otočila. Na cestě za mými zády však nikdo nebyl…“

Také Marián Hlohovič z Košic prožil na vlastní kůži krajné podivný zážitek.

„Stalo se to letos v únoru na jednom z hřebenů Nízkých Tater. Jsem nadšený turista a vyšel jsem si na běžkách na výlet. Krásné slunné odpoledne, pode mnou panoráma podtatranské nížiny, nade mnou jen nebe a Bůh… A tu najednou slyším podivné hučení. Zvednu hlavu a – šok! Nad vrcholky stromů, někde v oblasti Čertovice, se vznáší podivné těleso ve tvaru vypouklé čočky. Jako první mě napadlo, co ti lidé nevymyslí, určitě jakýsi balón ve tvaru létajícího talíře, asi na něm bude z druhé strany napsaná reklama na pivo nebo privatizační fond… Nic takového jsem ale neviděl. Těleso se otáčelo a letělo směrem ke mně. To nemůže být balón, ale… Ale co? Byl jsem zmatený. Ani já jsem dřív na mimo-zemšfeny a podobné jevy nikdy nevěřil. Těleso náhle změnilo směr a během vteřiny bylo fuč. To nedokáže žádný pozemský stroj! Zdůrazňuju, že nejsem blázen ani fantasta, spíše rozumově uvažující člověk, který nepodléhá emocím ani různým vidinám. Co jsem vlastně viděl? Dodnes netuším. Ale od tohoto kongresu čekám, že se to třeba dovím…“

Slovenská „ufošpecifíká“

Podobných svědectví bylo možné vyslechnout na kongresu desítky. Do bratislavského kina Hvězda se sjela asi stovka lidí, kteří mají s UFO či mimozemšťany osobní zkušenosti. Anebo by chtěli mít…

Většina svědectví se od těch, které v této rubrice pravidelně zveřejňujeme, příliš nelišila – UFO jako padající hvězda prudce měnící směr (na rozdíl od meteoritů, s nimiž si svědci UFO často pletou), jako ohnivá koule nehybně stojící v prostoru jen pár desítek metrů nad zemí, ale i stále záhadnější únosy lidí do mimozemských plavidel (tímto vzrušujícím tématem se bude zabývat český ufokongres v Praze). Přesto jsme narazili i na příběhy, které jsme v Čechách ještě nezaregistrovali. Nejpodivnější jsou setkání několika svědků s nadměrně vzrostlými muži v dlouhých černých kápích, jimž není vidět do tváře. Setkáme se s nimi brzy i u nás?

-mz-

Archív KPUFO, 1992