Tajemná zmizení

Už od nepaměti na naší planetě mizely věci, zvířata a je logické, že se tento záhadný jev nevyhnul ani lidem a právě tyto lidská zmizení mohou být zdokumentována lépe než zmizení předmětů či zvířat.
Zmizení můžeme rozdělit na několik typů:

* klasická – lidé zmizí naprosto dokonale bez jakékoliv stopy. Někdy se doslova vypaří do vzduchu a to i před zraky svědků.
* zmizení vzhůru – oběť po sobě zanechává stopy, které najednou končí a nejednou je slyšet křik a volání o pomoc jdoucí shůry.
* přemístění v prostoru – člověk zpravidla zmizí z jednoho místa a objeví se na jiném vzdáleném stovky i tisíce kilometrů. ¨
* náhlý časový výpadek – osoba nebo osoby náhle zmizí a objeví se zpravidla po několika minutách nanejvýš dnech. Pro tyto lidi většinou uběhl delší časový úsek než pro nás ostatní.
* přesuny časem – mohou probíhat buď do budoucnosti nebo do minulosti. Nastaly oba tyto případy.

Jistě – skeptik může namítnout, že někteří z těchto zmizelých lidí mohli odejít o své vlastní vůli, nebo padnout za oběť trestným činům, ale i kdyby se nám podařilo objasnit tímto způsobem 99% případů vždy nám zbývá jedno procento, které se těmto vysvětlením vytrvale brání.

Asi jedno z nejznámějších klasických zmizení je bezesporu záhadné zmizení farmáře Davida Langa, které proběhlo 23. září 1880 na farmě poblíž městečka Gallatin ve státě Tennessee. Bylo jasné slunečné odpoledne a poblíž domu z pálených cihel, který byl obrostlý psím vínem, si hrály Langovy děti Sarah (11) a George (8) se svou novou dřevěnou hračkou, kterou jim jejich otec ráno přivezl z Nashvillu. Paní Langová požádala svého manžela, zda by s ní nezajel do města, protože potřebovala ještě něco nakoupit. Manžel jí toto přislíbil, ale nejprve šel zkontrolovat do ohrady svou chloubu – krásné grošované koně. Ohrada se rozkládala si uprostřed pastviny, kterou měli před domem. Když David Lang docházel k ohradě, podíval se na hodinky, otočil se směrem k manželce a zavolal na ni, že je za chvíli zpátky. Mezitím k domu Langových přijížděl jejich soused – soudce Peck. Jakmile ho Lang uviděl, stačil na něj zamávat a vydal se směrem k domu, když tu najednou před zraky všech přítomných zmizel – doslova se rozplynul ve vzduchu. Paní Langová začala ječet a rozběhla se k tomuto místu. Děti byly šokovány. Soudce Peck s bratrancem se rozjeli tamtéž. Do večera se na místě zmizení shromáždili všichni lidé co bydleli poblíž, kteří rozkopali a rozryli celé okolí místa zmizení farmáře Langa.

Hledání bylo neúspěšné a farmář Lang se už nikdy nenašel. Pouze na místě jeho zmizení byl po určitou dobu kruh zažloutlé trávy. Kdybychom chtěli tuto záhadu vysvětlit, máme několik možností. Kupříkladu můžeme použít jednu velice oblíbenou a to únos mimozemšťany. Další možností by bylo zničení obrovským výbojem energie. Můj názor na tuto záležitost je podstatně jiný. Poslední dobou lidé stále více zjišťují, že na naší planetě je spousta jevů, které už nelze ignorovat, i když se vymykají našemu chápání světa. Existuje spousta anomálií, ať už si připomeneme magnetické, gravitační nebo i časové. Zkusme se zamyslet nad myšlenkou, že by za určitých podmínek mohly vznikat v některých místech brány či průchody do jiných dimenzí nebo paralelních světů, nebo pouze do jiných časových rovin. Tato myšlenka není zase tak fantastická, jak by se mohlo na první pohled zdát. Existuje mnohem více záhadných událostí, které by se s ní daly jednoduše vysvětlit a nepůsobily by už tak záhadně. Ony anomálie se mohou vyskytovat prakticky kdekoliv, ale přece jen existují místa, kde se vyskytují častěji, viz Bermudský trojúhelník. Někdy se tato zmizení osob mohou projevovat doslova jako epidemie, kdy sice mizí jednotlivci, ale zato ve velkém počtu (v červenci a srpnu roku 1892 v Montrealu). Někdy nastávají případy, kdy zmizí velké skupiny lidí najednou (zmizení britského Norfolkského pluku – čítajícího několik set mužů – v Turecku r. 1915).

Nyní se zaměříme na druhý typ zmizení a to: Zmizení vzhůru.

V Oregonských horách u břehů řeky Rippling River žila vdova Trenchová se svým desetiletým synem Patrickem. Vdova dřela na malé farmě od svítání do soumraku, aby uživila sebe a chlapce. Protože to byla velice milá žena, v případě nutnosti vždy našla pomocníky, kteří přiložili ruku k dílu. Takže když přišel Štědrý večer, měla častokrát spoustu hostů. Tehdy se jich tam sešlo devět.

Krátce před desátou si Patrickova matka vzpomněla, že nemá vodu na umytí nádobí, proto ho poslala s vědrem k nedaleké studni. Venku byl napadaný čerstvý sníh, obloha se vyjasnila a byly na ní jasně vidět milióny hvězd. Kluk si nazul boty, nasadil čepici, popadnul vědro a vyběhl ke studni.

Po chvíli se lidem zdálo, že slyší nějaké volání, proto vyběhli ven a zaslechli už jen slabý chlapcův hlas volající o pomoc přicházející odněkud z výšky. Patrick ke studni nikdy nedošel. Jeho stopy, zřetelně otištěné v čerstvém sněhu, končily v půli cesty ke studni a vědro leželo opodál.

I když policie prohledala celé okolí a několikrát vyslýchala všechny svědky, Patricka už nikdy nikdo nespatřil.

Patrick však není ojedinělý případ.

Velice dobře zdokumentovaných je několik dalších případů. Nejméně dalším třem chlapcům se přihodilo skoro totéž. Všichni šli v mrazivých zimních nocích pro vodu ke studni a volání o pomoc bylo slyšet také shora. Dvěma z nich se to přihodilo taktéž o Štědrém večeru, shodou okolností jim oběma bylo jedenáct let a jmenovali se stejně – Oliver. Třetímu chlapci bylo šestnáct a byl to farmářův syn.

Teď si můžeme položit otázku. CO nebo KDO brázdí za mrazivých a temných nocí oblohu a odnáší děti, které jsou náhodou venku? Může snad existovat nějaký tvor, který se dosud vyhýbá vědeckému zkoumání? Přišli naši předkové na draky pouze z nálezů koster prehistorických živočichů? Možná, že přece jen tvor, se kterým bojoval svatý Jiří a který byl nazván drakem, skutečně existoval, přežil až do dnešních dnů. Snad je to on, kdo křižuje za bezměsíčných nocí oblohu a loví potravu.

Co se Štědrého dne týče, už od nepaměti se tvrdívalo, že v tento den se dějí zvláštní věci. A vypadá to, že to asi bude pravda.

Přemístění v prostoru

Přemístění v prostoru není zmizením v pravém slova smyslu, protože člověk postižený tímto fenoménem (prokletím) se zpravidla objeví na místě vzdáleném několik tisíc kilometrů od původního místa pobytu.

Jeden z nejznámějších případů je příběh španělského vojáka, který stál 24. října 1653 na stráži v Manile, hlavním městě Filipín, které tenkrát byly španělskou državou. Jméno tohoto vojáka nebylo uvedeno v zápisech.

Příští den se tento voják objevil v jiném španělském teritoriu – v Mexiku, tzn., že urazil 14 500 kilometrů. Byl z toho velice překvapen a neměl ani tušení, jak se tak vzdáleném místě ocitl. Vojenské úřady ubožáka zatkly a odsoudily za dezerci k smrti. Ten, aby zachránil svou kůži a potvrdil svůj příběh, sdělil informaci o smrti filipínského guvernéra. Pravost této informace mohla být potvrzena až za několik měsíců a vojenský soudce se uvolil po tuto dobu posečkat s vykonáním trestu. Příběh se nakonec potvrdil a voják byl propuštěn. Ze svého propuštění se dlouho neradoval, protože byl ihned znovu zatčen, tentokrát inkvizicí, která ho obžalovala z čarodějnictví. U takového případu se člověk musí zamyslet nad tím, zda tento jev je přímou schopností daného člověka nebo má nějakého vnějšího původce. Jsou známy případy, kdy jedinec dokázal svou osobnost rozdvojit a být na dvou místech současně (tzv. bilokace), proto může být dost dobře možné, že přenos na větší vzdálenosti celého těla může být jiný efekt stejné schopnosti. Ve výše uvedeném případě bych to nepovažoval za vědomé užití této schopnosti, spíše možnost jeho vnitřního přání nacházet se místo na hlídce někde jinde. Podvědomí v tomto případě mohlo udělat doslova zázrak a aktivovat jeho dovednost hluboce skrytou uvnitř. Jinou možností by bylo připustit existenci nějakých vesmírných lovců, kteří chytají tvory z naší planety a ty, co se jim nehodí, prostě někde odloží. V našem případě z Filipín do Mexika. Tady bychom mohli vymyslet spoustu dalších, víceméně pochybných a za vlasy přitažených teorií (včetně Teorie přemístění, o které se můžete dozvědět ve filmu Adams Family, pozn. autora). Pokud má někdo nějaký jiný názor, ať mi napíše.

Náhlý časový výpadek

Jen jsme si zvykli na myšlenku, že se lidé z povrchu naší Matičky Země ztrácejí, odlétají k nebeským výšinám, či se přemisťují do všech možných či nemožných míst a už tu máme další nepříjemnou věc, která se může při zvláštní shodě nepříznivých náhod stát každému z nás. Náhlý časový výpadek bych charakterizoval jako situaci, kdy osoba (nebo osoby) před zraky svědků zmizí na nějakou dobu a pak se objeví na tomtéž místě, kde zmizela (zmizely). Na těchto osobách jsou velice patrny projevy delšího časového období stráveného „někde“ (rozcházení času na hodinkách, několikadenní vous…).

Jeden z takových to případů se stal 25. dubna 1977, kdy byl na hlídce chilský desátník Armando Valdes s šesti dalšími vojáky. K jejich zděšení se jim z ničeho nic rozplynul ve vzduchu. Vojáci ho začali ihned hledat. Zatímco po něm pátrali, tak se jejich desátník asi po čtvrthodině vrátil zpět. Datumovník na jeho hodinkách ukazoval, že pro něj uplynulo pět dnů, což potvrzoval i vous na jeho tváři. Co bylo na té situaci nejhorší, že si nepamatoval nic, co se s ním za těch patnáct minut (pět dní) dělo.

Dále si vzpomínám na jeden případ zmizení letadla, které těsně před přistáním zmizelo z obrazovek radarů i z očí svědkům. Po pěti minutách se objevilo a jako by se nic nestalo, pokračovalo v přistání. Následně se zjistilo, že cestující i posádka si ničeho nevšimla, ale přišlo se na jednu zajímavou věc, že všechny hodinky v letadle byly zpožděny o pět minut. K tomuto případu nemám podrobnosti, protože text té informace se mi někam zatoulal.

Ještě velmi dobře si vzpomínám, jak nám učitel fyziky vtloukal do hlav, že čas má pouze jeden směr a nedá se cestovat jinak, než do budoucnosti. Z potěšením zjišťuji, že nebyl tak chytrý, jak se nám snažil prezentovat. Když se nad tímto problémem zamyslím, tak je podle teorie relativity, kterou nám nadělil rozčepýřený stařík Einstein, jediná možnost jak zastavit čas, a to uvést sám sebe do rychlosti světla. Ale zase tu máme takový problém, že pro pozorovatele by muselo uběhnout několik staletí. Podle mého názoru by se určitě nenašel nikdo, kdo by si namátkou vybral lidi na projížďku rychlostí světla po Galaxii. Já si myslím, že pokud bychom se chtěli dopracovat k nějakému řešení, musíme v první řadě vzít v úvahu, že čas jako veličina není konstantní, ale velice, velice relativní a možná čistě lidský vynález. Proto není vyloučena možnost jeho natahování podle aktuální (něčí) potřeby. Případně nemůžeme vyloučit nějakou přírodní časovou poruchu.

Výše uvedené případy nejsou zdaleka všechno, co nás může na naší hliněné kouli potkat. Další případy staví na hlavu všechny vědecké teorie. Tentokrát nebude pouze čas chybět, ale bude se jím i cestovat.

Přesun do minulosti:

Samuel Griffin byl pilot vyhlídkových letů u letecké společnosti v indickém Madrásu. Dne 14. 7. 1977 kolem 16-té hodiny volal na dispečink letecké společnosti a zanechal u asistentky dispečera vzkaz, že je mu nevolno a proto zítra nenastoupí do práce. Asistentka byla velice pečlivá, a přesto se jí stalo, že na vzkaz zapomněla. Druhý den ráno volal Griffinův šéf dispečer Millan nebohému pilotovi proč není v práci. Ten se velice divil a odpověděl, že se omlouval již včera. Asistentka nebyla k sehnání, takže tuto věc si nemohl šéf potvrdit. Přesvědčil Samuela, aby přece jen do práce nastoupil, protože má hodně objednávek. Ten souhlasil, ale velmi nerad, protože měl nepříjemnou předtuchu a nutno dodat, že tyto předtuchy se vždy plnily.

Když chtěl Griffin odjet svým vozem na letiště, vyskytla se další překážka. Automobil se odmítl rozjet. Pilot zlomyslně líčil problém svému šéfovi, který ho však velice nutně potřeboval, a tak poslal pro pilota své osobní auto. V 11:30 nasedl Griffin konečně do letadla a vzlétl. Už v 11:40 došlo ke zřícení letadla na předměstí Madrásu. Experti konstatovali zřícení letadla v důsledku toho, že v pilotní kabině nebyl pilot. Griffinovo tělo nebylo nikdy nalezeno, i když měl padák, kterým se mohl zachránit. A navíc bylo jeho letadlo v dokonalém stavu, aby proletělo i tisíc kilometrů. Byli nalezeni svědkové pro každý kilometr trasy letadla a policie spolu s vojáky prohledali celou trasu. Pilot Samuel Griffin je po 23 letech stále nezvěstný, s tím, že zmizel záhadných okolností.

Tady bychom mohli případ uzavřít, ale on má ještě zajímavou dohru.

V knize pamětí Dr. Garricka (onen muž napsal rovněž několik cestopisů z Indie, kde dlouho žil), která byla vydány v roce 1903 nakladatelstvím Brothers v Londýně, se píše:

„Dne 18. června se několik mých přátel stalo svědky nepochybného zázraku. Ve chvíli, kdy se procházeli po pláži, plukovník Janson vzhlédl a ukázal k projasněnému nebi. Na padáku se snášel k zemi jakýsi odvážlivec…“

Dr. Garrick se posléze setkal s oním „odvážlivcem“ osobně a poznamenal si:

„Pan Griffin tvrdí, že přišel osudovou kolizí o svůj létající stroj, z něhož jej vytrhla neznámá síla. Že ztratil svůj čas a svůj život, jenž se má uskutečnit někde v budoucnu. Je to blázen, nicméně sympatický, vzdělaný a originální blázen, jemuž se příjemně naslouchá…“

Zkusíme se teď zamyslet nad možností, že to co se stalo pilotu Grifinovi je přírodní jev. Pokud bychom chápali čas jako spirálu a ne jako přímku, tak by za zvláštních okolností mohlo dojít, k jejímu stlačení a tím ke krátkodobému prolnutí dvou časů. Tento děj se může vztahovat právě na tyto „okolnosti“, tak jako V Bermudském Trojúhelníku nedochází ke zmizením každý den. Možná je někde místo vytržené z času, kde je určitá kapacita osob. Pokud se zde objeví někdo další, některá osoba bude vymrštěna do nějakého času.

Přesun do budoucnosti:

Dne 18. května 1899 vypukla v Londýně prudká větrná smršť, která vyvracela v parcích stromy a trhala střechy. Pak se tato vichřice změnila v bouři provázenou obrovskými blesky, jenž zapálily i několik domů.
Mary Wilsonová za tohoto nečasu vyhlížela z okna a čekala, až se vrátí domů její manžel Harry (27), dělník z doků. Mladí manželé žili v prostorném podkrovním bytě tříposchoďového činžáku patřícího Samuelu Donatovi. Když přišel Harry domů, požádala ho Mary, aby se zašel podívat na půdu, že se zřejmě otevřel jeden z vikýřů. Harry se na to ihned odešel podívat se slovy: „Mrknu se na to a hned se vrátím.“

Mary zaslechla vrzání železných dveří vedoucích na půdu a jeho kroky na svou hlavou. Bylo slyšet, jak Harry manipuluje s vikýřem. Pak náhle uhodil blesk a další dva těsně následovaly. Prakticky se zdálo, jako by všechny ty záblesky pocházely jeden z druhého. Modravé světlo blesků v té chvíli zcela pohltilo denní světlo a následovný průvan pak udeřil dveřmi.

Náhle bylo ticho. Mary měla pocit, že blesky musely uhodit do toho místa, kde její manžel stál na kovovém žebříku a zavíral vikýř. Na nic nečekala a vyběhla na půdu. Vikýř byl uzavřen a žebřík u něj stále stál, ale její manžel nebyl nikde.

Případ byl vyšetřován několik let bez viditelného výsledku. Posléze byl případ uzavřen a založen do spisů po názvem: Zmizení za rachotu hromu. Mary důvěřovala slibu svého manžela, že se vrátí a čekala na něj až do roku 1926, kdy podlehla tuberkulóze.

I když by se zdálo, že k tomuto případu, není co dodat, tak jeho završení se nalézá o několik let později. V roce 1944, když pokračovaly dále německé nálety na Londýn a navíc se k bombardování z letadel přidaly i německé řízené střely, jedna z nich vybuchla přímo na pozemku bývalého Donatova domu. Bylo právě 10. srpna.

Téhož dne se poblíž objevil neznámý muž, který se choval velice podivně. Na tohoto muže ihned občané upozornili kontrarozvědku, protože si mysleli, že se jedná o německého špióna. Neznámý se choval opravdu podezřele. Měl zvláštní oblečení, nezvyklý anglický přízvuk, takže všem připadal jako cizinec. Nejvíce se zajímal, kde se poděl Donatův dům, kam se odstěhovali nájemníci z tohoto domu a stále opakoval, že na něj poblíž čeká jeho manželka. Velice se divil, že ji nikdo ze sousedů nezná.

Muži z kontra rozvědky si vzali mladíka do parády a záhy užasli, když ten tvrdil, že se jmenuje Harry Wilson, má dvacet sedm let, právě před chvílí přišel z práce, pouze odskočil na půdu zavřít vikýř a najednou se ocitl v rozvalinách. Muž neměl žádné doklady, které by potvrdily jeho totožnost, navíc stále tvrdil, že je 18. květen 1899. Na místech, která uvedl, se nenacházeli ani jeho rodiče, spolupracovníci, ani známí. Podle názoru kontra rozvědky muž lhal, jako když tiskne a reagoval pláčem, když jeho tvrzení vyvraceli. Kapitán Brewster z kontrarozvědky případ uzavřel s tím, že Wilson je buď špión nebo blázen, případně obojí. Protože si ho nechtěl nechat na svědomí a dát ho do internačního tábora, kde by nejspíš nepřežil, nechal Wilsona přemístit do soukromého psychiatrického sanatoria doktora Cramera, specialisty na léčbu duševních nemocí, kde Harry po pěti letech zemřel steskem po Mary.

Kapitán Brewster se po válce stal komisařem Scotland Yardu, kde se mu dostal do rukou historický spis, který popisoval Wilsonovo zmizení. Teprve tehdy si Brewster uvědomil, že Wilson vlastně mluvil pravdu. U této záhady si můžeme všimnout jedné zajímavé věci, že ke zmizení došlo při náhlém uvolnění obrovského kvanta energie (energie tří blesků) a jeho návrat měl stejnou příčinu (energie uvolněná výbuchem bomby). Nejpravděpodobněji byl tento člověk uvězněn mimo čas, ale nacházel se na stejném místě. Nejpříhodnější název by byla časoprostorová hibernace, ve které byl uvězněn. První výboj energie ho sem přemístil, kdežto výbuch tuto anomálii rozbil a vyhodil ho ven. V závislosti na tomhle případě mě napadla jedna myšlenka: Při výbuchu atomové bomby v Hirošimě byla energie výbuchu několika násobně vyšší, takže i zde by mohlo být pravděpodobné, že lidé z epicentra nemusí být nutně mrtví, ale třeba jen někde jinde. Je to jen domněnka, ale stojí za zamyšlení, co říkáte?

Radomír Smrčka

Z časopisu ZaZ – http://www.zahadyazajimavosti.cz/