O ničivé síle zvuku
Naštěstí nejsou slova očitých svědků z devatenáctého století – kteří mohli být podvedeni nějakým chytrým trikem – jediným svědectvím potvrzujícím zprávy o zvukových technikách starověkého Tibetu.
Jak uvádím v knize „Tajné dějiny starověkého Egypta“ (A Secret History of Ancient Tibet), umění zvukové levitace bylo známé a rozšířené u tibetských sousedů v Indii – nebo bylo přinejmenším známé a dobře zavedené ještě v době, do které sahá paměť dosud žijících očitých svědků.
V roce 1961 navštívila Indii Angličanka Patricia (Paddy) Sladová (dnes ovdovělá a žijící v Bathu) se svým manželem Peterem, který pracoval pro britskou armádu. Během jejich pobytu v Puně jim přítel poradil, aby se šli podívat na jeden zvláštní zajímavý náboženský obřad, který se měl konat v tomto městě.
Obřad, který se odehrával pod širým nebem, provádělo jedenáct kněží v bílých rouchách za použití balvanu, jehož váhu Paddy Sladová odhadla na nějakých čtyřicet tun. Kněží chodili kolem balvanu a prozpěvovali modlitby. Při jedenáctém kole modlitby ustaly, každý z kněží položil na balvan špičku prstu a pak ho společně zvedli do výše ramen. Drželi ho ve vzduchu téměř půl minuty, než ho položili.
Aby ukázali, že to není trik, požádali kněží dobrovolníky z řad obecenstva, aby pokus zopakovali. Paddy Sladová byla mezi těmi, kteří se přihlásili. S ostatními deseti diváky chodili okolo balvanu a modlili se. Pak se ho pokusili zvednout. Užasla, když balvan lehce zvedli, jako to předtím udělali kněží. Máme-li brát vážně tibetské zprávy o zvukových technikách (které se vám teď zdají pravděpodobné), měli bychom si povšimnout, že některé se zřejmě zachovaly, přinejmenším v některých aspektech, až do současnosti. Alexandra David-Neelová v knize „Bandité, kněží a démoni“ (Bandits, Priests and Demons) podává zprávu o svém setkání s „mistrem zvuku“ v klášteře náboženství bon v Tesmonu.
Probíhaly přípravy na jistý obřad, když došlo k vyrušení. Muži, který vstoupil, mniši přikázali, aby odešel, a on začal být velice hrubý. Lama zvedl rituální zvon a použil ho na rozeznění vln disharmonických vibrací. Výtržník zařval, upadl naznak a rychle utekl.
Alexandra David-Neelová šla za ním a on jí tvrdil, že ze zvonu vylezl „ohnivý had“. Ostatní, kteří byli svědky této události, říkali, že neviděli hada, ale záblesky světla vycházející z nástroje. David-Neelová sama neviděla nic.
Když se později zeptala na tu událost onoho bónistického lamy, vysvětlil jí, že to, co svědci viděli, byla síla kletby, kterou vyvolal za pomoci zvonu. Naznačil, že zvuk je schopen vytvářet formy, a dokonce i bytosti. Je zajímavé, že když na zvon znovu zazvonil pro paní David-Neelovou, nevydal již dizonantní zvuk, ale „melodickou zvonkohru“.
Jak bónistické, tak buddhistické kláštery používají zvuk jako důležitou součást své duchovní praxe. Doslova každý klášter, který přetrval do dnešních dnů, má svůj vlastní „orchestr“, ale účelem tohoto orchestru je něco jiného než produkce hudby, jak ji známe na Západě. Jeho funkcí je vytvářet specifické kombinace zvuku na podporu činností, jako je meditace. A co víc, mezi zvukem a lidským tělem existuje zvláštní spojitost. V roce 1983 byla v Holandsku uvedena divadelní hra, založená na zesílení různých tělesných zvuků, jako je tlukot srdce a šumění krve v tepnách. Mezi těmi, kdo představení sledovali, byl spisovatel a cestovatel Erik Bruijn, který strávil dlouhou dobu studiem tibetských klášterních zvyků. Okamžitě si všiml zarážející podobnosti mezi zvuky, které provázely představení, a těmi, které slýchal v Tibetu.
Když představení skončilo, došel k závěru, že cílem tibetského orchestru je přesně reprodukovat přirozené zvuky vydávané lidským tělem.
Všudypřítomným prvkem posvátných zvukových systémů jsou tibetské obřadní mísy. Přestože Tibeťané někdy cestovatelům tvrdí, že tyto mísy jsou obyčejné nádoby na jídlo, obřadní mísy jsou pečlivě vyrobeny ze sedmi specifických posvátných kovů a mají jasné astrologické souvislosti.
Z knihy : J.H.Brennan: Okultní Tibet
Archiv KPUFO
