Tajemná tvář na Marsu (3)

Jak uvádí Jacques Bergier (1912-1978), spoluautor slavného bestselleru „Jitro kouzelníků“ ve své knížce „Mimozemšťané v dějinách“, takoví návštěvníci se objevovali po celý středověk.

Je na nich význačné, že s nimi lze komunikovat, nijak nepředstírají, že jsou andělé, nepřinášejí žádné zjevení – jejich postoj má naopak něco z našeho moderního racionalismu.

Alchymisté a středověcí mystikové se samozřejmě snažili uvést tyto návštěvníky do souvislosti s všelijakými duchy, o nichž hovoří Bible a kabala, ale to je zjevně mytologické zpracování.

Ve skutečnosti se jednalo o to, že zde patrně došlo ke kontaktům s bytostmi „vyrobenými“, „udělanými ze vzduchu“, jak sami sdělili v srpnu 1491 matematikovi Jeróme Cardanovi. Tito návštěvníci zdůrazňují tresty, kterým budou vystaveni, pokud vyzradí určitá tajemství. Přísně zakázán je tedy zřejmě především anachronismus.

Celý středověk prostupují legendy o možnosti uzavírat s těmito návštěvníky smlouvy a mění se v pevné přesvědčení. Bohužel je pro nás velmi obtížné pochopit středověkou mentalitu. Racionalistická představa, podle níž je středověk obdobím temna, je karikaturou, které se musíme zbavit. Středověk byl naopak obdobím rychlého pokroku, možná i rychlejšího, než je náš, ovšem byl to pokrok jinými směry. Tehdejší člověk považoval návštěvníky za běžnou součást světa, v němž žil. Je třeba si povšimnout, že středověcí lidé, kteří na tyto návštěvníky věřili, byli převážně racionalisté bez jakéhokoliv vztahu k čarodějnictví nebo k inkvizici. Nelze vyloučit, že došlo ke kontaktům a vyměněné informací mezi těmito návštěvníky a takovými lidmi, jako byl Roger Bacon, Jeróme Cardan či Leonardo dá Vinci. V každém případě středověk vlastně jednoznačně připouští, že je možné vejít ve styk s bytostmi oděnými do zářivých brnění, které nazývá démoni. Termín démon nemá hanlivý význam, nesouvisí se zlem, není v něm nic ďábelského jako v naší řeči. Významem spíše připomíná démony Sokratovy, kteří s filosofem rozmlouvali a dávali mu nápady.

Ve všech líčeních jsou tito cizinci neoddělitelní od představy ohně: pojem energie tehdy ještě nikdo nevymyslel! Nicméně když se jich na to někdo zeptá, odpovídají bez rozdílu, že nejsou ani ohňožilové, ani ohňová stvoření, nýbrž lidé jiného druhu. Rovněž je nápadné, že jsou spojováni s různými schopnostmi víceméně s ohněn spojenými, zvláště pak se schopností přeměňovat kovy.

Jeróme Cardan, jenž o existenci démonů hodně přemýšlel a dokonce tvrdí, že je potkal, o nich píše: „Stejně jako je člověk inteligentnější než pes, démon je zase inteligentnější než Člověk.“

Jejich jazyk a písmo podrobně popíše velký anglický učenec a mág John Dee. Kvůli studiu jejich abecedy zakoupí v roce 1562 Trithemiovo rukopisné pojednání o tajném písmu, které nebylo dosud vydáno oficiálně. A deset dní tento rukopis vlastnoručně opisuje.

Démoni, tak jak jsou popisováni ve středověku, nenavrhují žádné mocenské smlouvy a nemají nic společného s Bohem ani s ďáblem. Zdá se, že se hlavně zajímají o pokrok, jaký lidstvo udělalo v přírodní filosofii a podporují představu, že experimentálně je moíno poznat tajemství světa. Zjevují se jen těm nejinformovanějším lidem, kteří však jsou zároveň více či méně chráněni před nařčením z černé magie. Fenomén těchto návštěv tedy nemá žádnou zjevnou souvislost s čarodějnictvím, tím méně se vzýváním ďábla.

Středověk se vůbec netáže po původu těchto démonů. Někteří se domnívají, že přicházejí z nějaké neznámé země. Jiní razí myšlenku velmi podobnou tomu, čemu dnes v termínech sci-fi literatury říkáme „paralelní světy“, i když to může připadat nepravděpodobné, tuto hypotézu najdeme ve středověkých textech dávno předtím, než se matematikové zmíniti o čtvrté dimenzi. A konečně se také několikrát setkáváme s hypotézou o návštěvnících z jiných planet.

C. S. Lewis porůznu odkazuje na středověké texty o zářivých bytostech a jejich vztazích k planetám. Vždyť i Keppler za vrcholící renesance považuje za zcela přirozené, aby ho na Měsíc dovezl laskavý démon, který mu chce pomáhat v jeho bádáních. To je námětem jeho vědeckofantastického románu „Somnium“, který považoval za své stěžejní dílo! Povšimli jsme si zájmu, jejž tito zářiví démoni jeví o přírodní filosofii a experimentování, které je ve středověku zcela novým pojmem. V souvislosti s pojmem experimentu uvidíme, jak Roger Bacon popsal svého pařížského učitele Pierra de Mariscourt, který tvrdil, že se s démony setkal:

„Je to samotář, který se obává davu a diskusí, vyhýbá se slávě, má hrůzu ze slovních půtek a velký odpor k metafyzice. Zatímco lidé vedou znamenité rozpravy o veškerenstvu, on tráví život v laboratoři tavením kovů, manipulací s tělesy, vynalézáním nástrojů potřebných pro válku, zemědělství, řemesla. Přitom není vzdělaný, má řecké, arabské, hebrejské a chaldejské knihy, pěstuje alchymii, medicínu: učí se užívat svých rukou právě tak jako svého rozumu.“

A právě tuto novou mentalitu chtějí „démoni“ studovat. Jde zjevně o studijní misi. O těchto návštěvách nebude nikdy řeč v čarodějnických procesech. A odkdy tito démoni provádějí svá šetření? Odedávna, určitě dávno před Kristem. U gnostiků, jako je Ireneus, tak jako u kabalistů, mají poslové Boží tri vlastnosti: dvojí tvář, světelný háv a svatozář.

Poslední vlastnost je jev spjatý s tím, co se v Starém Zákoně nazývá Gloria Dei, záření, které obestíralo archu úmluvy a již nezasvěcena neměli právo spatřit. Toto záření, tak jako světelná aureola kolem Posla, je v mysli zasvěcených spjato se zdrojem záření či energií mimozemského původu, který Claros ve 3. století popisuje takto: „Vysoko nad nebeským bálem existuje oheň bez hranic, v neustálém pohybu, věčnost bez hranic. Blažení jej nemohou poznat, ledaže by jej ve svém úradku dal spatřit sám Bůh Otec.“

Není zakázáno vyložit si toto záření a světelné oděvy démonů v pojmech našeho bájesloví 20. století, totiž představit si, že „dvojí tvář“ je vesmírný skafandr, „světelný háv“ je silová bariéra vytvářená fluorescencí nebo buzením či tzv. aura na podkladě biofyzikálních energií. Nesmíme ale zapomenout, že zde jednu mytologii nahrazujeme mytologií druhou. Asi bude opatrnější spokojit se se zjištěním, že jde o nějaký nový jev.

Světelní démoni se objevovali na počátku křesťanství a potom znovu s prvními projevy svobodného zednářství, od 13. či 14. století. Kvůli nim si zednáři dávají říkat „Synové Světla“ a počítají letopočet nikoliv od narození Krista, ale od světelného roku, který získáme, když připočteme ke křesťanskému letopočtu 4000…

Začínají s nimi být spojovány aspekty víceméně meziplanetární. Historik svobodného zednářství dr. George Oliver v roce 1823 napíše: „Stará zednářská tradice – a mám pro tento názor dobré důvody – praví, že naše tajná věda existovala před stvořením této zeměkoule a že byla velice rozšířena v jiných slunečních soustavách.“

Pokračování