UFO – nezodpovězené otazníky (22)

Byli mimozemšťané někdy na zeměkouli? Máme s nimi kontakty v současnosti? Jsou možné v budoucnosti? Tyto otázky vzrušují řadu lidí a nedají pokoj amatérům zabývajícím se jejich výzkumem.

ZÁHADNÝ PŘÍPAD

Ve Valencii bylo španělské letadlo se 119 cestujícími přinuceno provést nouzové přistání. Jak sdělila tisková agentura Reuter, pilot letadla prohlásil, že „příčinou nouzového přistání byla přítomnost UFO“. Podle jeho slov UFO, které vyzařovaly dva jasně červené paprsky, sledovaly letadlo po dobu 15 minut Ve snaze uniknout dotěrným pronásledovatelům snížil pilot výšku, avšak UFO „se i nadále držely zádě letadla“.

Jako vždy v takových případech se nepodařilo prověřit věrohodnost informací pilota, jelikož, jak uvádí agentura Reuter, „neidentifikované objekty zmizely beze stop dříve, než na žádost posádky letadla odstartovaly stíhací letouny španělského vojenského letectva k vyšetření tohoto případu“.

TASS, 1979, PŘESNĚ V 4:10 HOD…

Let č. 8352 Tbilisi-Rostov-Tallin letadlem TU-134 A řídila posádka Estonské správy ministerstva civilního letectví SSSR. Velitelem letadla byl Igor Aleksejevič Čerkašin, absolvent Buruguslanské letecké školy a pilot první třídy, který měl za sebou 7000 letových hodin. Druhým pilotem byl Gennadij Ivanovič Lazurin, absolvent Sasovské letecké školy a pilot druhé třídy, který nalétal 4500 hodin. Navigátorem byl Jegor Michajlovič Ogněv, absolvent Akademie civilního letectví a navigátor druhé třídy, který nalétal 3500 hodin. Palubním mechanikem byl Gennadij Michajlovič Kozlov, palubní mechanik první třídy, které do té doby absolvoval 12 500 letových hodin.

Ve čtyři hodiny deset minut ráno zbývalo do Minská sto dvacet kilometrů. Letadlo neletělo – zastavilo se uprostřed vesmíru. Sluchátka byla úplně hluchá. A jako naschvál bylo letadlo úplně samo uprostřed černého nebe se svítícími hvězdami.

Druhý pilot, který se díval po nebi ve svém zorném poli, zpozoroval vpravo nahoře obrovskou hvězdu, která neblikala. Ne hvězdu, ale žlutou skvrnu velikosti pětikopějky roztaženou do krajů. No a co – řekl si klidně – je to lom světla v atmosféře nebo něco takového… Ze skvrny vystřelil tenký paprsek světla a letěl až dolů, k samotné zemi. V té chvíli už pilot šťouchl loktem do mechanika:

• – Podívej se Michajliči, co to … Jakmile se mechanik podíval tím směrem, okamžitě řekl:
• – Veliteli, musíme to hlásit na zem.

A světelný paprsek se náhle otevřel a stal se z něho jasný kónus. Od tohoto okamžiku už viděli to, co se děje na pravé straně od letadla všichni. Objevil se druhý kónus, širší, ale bledší, než ten první,.. A pak třetí – široký a úplně světlý.

• – Počkej – pokrčil rameny velitel – co budeme hlásit? Musíme se nejdřív podívat, co se bude dít dál. A vůbec, co by to vlastně mohlo být

Kdokoliv kromě pilotů nemusí vědět, že vzdálenost se jen tak od oka dá těžko odhadnout. Nicméně všichni čtyři měli tentýž pocit: nad nimi. visí neznámý objekt, který je asi čtyřicet až padesát kilometrů nad zemí. Druhý pilot začal v rychlosti dělat náčrtek neobvyklého jevu. Je to až k nevíře, ale na zemi, která byla osvětlena konickým paprskem, bylo vše vidět – domy, silnice … Jaký výkon musí mít tento „reflektor“?

Paprsek „reflektoru“ se zvedl ze země a směřoval na letadlo.

Nyní všichni viděli jenom oslňující bílou tečku, která byla ohraničena soustřednými barevnými kruhy. Velitel stále váhal: hlásit, co se děje, nebo ne? A najednou se stalo něco, co ukončilo veškeré pochybnosti. Bílá tečka ještě více zazářila a na jejím místě se najednou objevil zelený mrak.

– Zapnul motor a frčí – řekl druhý pilot a automaticky přeložil tento jev do běžného jazyka pilotů.

A veliteli se zdálo, že se objekt ohromnou rychlostí začal přibližovat a zkřížil cestu letadlu pod ostrým úhlem. Krátce řečeno, vrhl se jim do cesty.

Čerkašin křikl na navigátora: – Vysílej na zem!

Došlo však ke zvláštní shodě – hned po prvních slovech, které Ogněv pronesl, se objekt zastavil. Veliteli se zdálo, že se přestal přibližovat. Další pilot se domníval, že se přestal vzdalovat.

Dispečer letiště v Minsku zprávu posádky přijal a zdvořile řekl, že on sám bohužel nic nevidí – ani na obrazovce lokátoru, ani na obloze.

– No vidíš, – urazil se Lazurin, – ještě řeknou, že jsme nenormální. Zelený mrak se však najednou propadl směrem dolů a tím se vyhnul letadlu. Pak se zase stejným způsobem vertikálně vyhoupl směrem nahoru. Trochu se posunul doleva, pak doprava. A ještě jednou nahoru a dolů. A nakonec se zastavil přesně za letadlem a letěl za nim jako přivázaný – ve výšce deseti tisíc metrů a rychlostí osm set kilometrů za hodinu.

• – Čestná eskorta – zabručel Čerkašin – jaká čest…

Uvnitř oblaku zaplála světla – zapalovala se a zhasínala, jako na vánočním, stromku. A pak po horizontále běžely ohnivé klikyháky.

Navigátor všechno svědomitě hlásil na zem.

Jako odpověď se mu ozval vzrušený hlas leteckého dispečera:

• – Na horizontu vidím záblesky. Kde vidíte váš mrak? Navigátor odpověděl.
• – To sedí – řekl dispečer.

Mrak se i nadále měnil. Vyrostl z něho „ocas“, který se podobal víru, nahoře široký, u země tenký. A pak se udělala „čára“. Ocas se pak zvedal na horizont a mrak se změnil z elipsoidního na čtyřúhelný.

– Podívejte – řekl druhý pilot – dráždí nás. A skutečně. Nyní je doprovázelo „nebeské letadlo“ s ostrou špicí – bez křídel a se seseknutým ocasem. Svítilo žlutě a zeleně. Tam, kde má skutečné letadlo trysky, bylo cítit pevné jádro.

Do kabiny vešla letuška.

• – Cestující se zajímají o to, co to vedle nás letí. Čerkašin si povzdechl:
• – Řekni jim, že to je takový mrak. Žlutá vespodu – to jsou už městská světla a zelené – to je polární záře. To jim řekni…

V té době se do řídícího pásma dispečera minského letiště dostalo ještě jedno skutečné letadlo TU-134, které letělo z Leningradu v protisměru.

Letadla byla od sebe vzdálena asi sto kilometrů. Na takovou vzdálenost není možné ohromnou oblačnou loď neuvidět. Avšak na Čerkašinovu otázku odpověděl velitel protiletícího TU, že nic nepozoruje. Dispečer z Minska, který už nyní velice dobře viděl oblačné letadlo, vyslal leningradské posádce údaje o směru, ve kterém by měli zjistit neobvyklý jev. Jenže ti jakoby byli slepí. Až nějakých patnáct kilometrů před setkáním letadel prozřeli a přesně popsali oblačné letadlo.

Mnohem později posádka Čerkašina, ve snaze si vše vysvětlit, přichází s hypotézou, že světlo, které vydával objekt, bylo polarizováno, tj. nešířilo se ve všech směrech.

Spolu s oblačnou lodí proletěli nad Rigou a Vilniusem. Letečtí dispečeři v těchto městech dobře registrovali tento divný tandem. Při přeletu nad Čudským a Pskovským jezerem mohla Čerkasinova posádka odhadnout rozměry oblačného letadla.

Obě tato jezera jsou co do tvaru podlouhlá a jsou od sebe oddělena nepříliš velkou pevninou. Tu-134 A letělo asi 120 km vlevo od těchto jezer. A oblačné letadlo na pravé straně, blíž k Tartu. Z místa, které se zdálo být pevným jádrem lodi, opět vystřelil paprsek. Světelná skvrna spadla na mraky a proplížila se po zemi. Objekt tak mimoděk prozradil údaje o své poloze. A nyní tedy bylo možné předpokládat, že sám má délku odpovídající délce Pskovského jezera.

Společný let pokračoval až do samotného Tallinu. Po přistání sdělil posádce jejich letecký dispečer velmi zajímavé podrobnosti. Na obrazovce výhledového radiolokátoru tallinského letiště nebylo TU-134 samotné.

Hned za jeho světelnou tečkou se na obrazovce pohybovaly ještě další dvě, i když ve vzduchu nebylo ani o jedno letadlo víc. A navíc, tyto dvě tečky byly vidět neustále, jak to má být. A světelná skvrna TU střídavě mizela a opět se objevovala. „Toto bych pochopil – řekl dispečer – kdyby vaše letadlo „blikalo“ na obrazovce přistávacího lokátoru. Ale na výhledovém se toto nestává, prostě nemůže stát.“

V. Vostruchin, zvl. zpravodaj, „Trud“ 1985

Pokračování