UFO – nezodpovězené otazníky (31)
Byli mimozemšťané někdy na zeměkouli? Máme s nimi kontakty v současnosti? Jsou možné v budoucnosti? Tyto otázky vzrušují řadu lidí a nedají pokoj amatérům zabývajícím se jejich výzkumem.
Budete-li mít milý čtenáři, dost trpělivosti, seznámíte se s desítkami podivných případů, podobných tomu, který jsem právě popsal. V podobných situacích vystupuje do popředí psychologický stav účastníka blízkého setkání s UFO, lhostejnost, polomrákotný stav, vynechávání paměti, neschopnost přesně si vzpomenout, co se udalo. Tyto detaily jsou velmi zajímavé a charakteristické: kontaktovaní si často neuvědomují, jak dlouho ve skutečnosti kontakt trval a co se doopravdy dělo v tom časovém úseku, na nějž se vůbec nepamatují. Nezřídka si v hypnotickém stavu vzpomenou, jak byli v UFO podrobeni zkoumání typu lékařské prohlídky. Podrobněji si o tom povíme v kapitole „Ztracený čas“, materiálu pro takové téma je naštěstí dostačující množství.
Tak třeba případ kolchozníka Grigorije Vasiljeviče z Kirovogradské oblasti.
Vyšel z domu kvůli čemusi v hospodářství a za brankou usedlosti spatřil konstrukci stříbřité barvy a vedle ní lidi ve volném oděvu tmavých odstínů. Představili se jako mimozemšťané a navrhli mu, aby s nimi letěl na jejich planetu. Pětašedesátiletý kolchozník souhlasil, ale s podmínkou, že se určitě vrátí. Pamatuje si, že let trval krátce, že se jej na něco vyptávali, byl v jakési vesnici se špičatými střechami. A ještě otázku jednoho pilota k druhému:
– Mažem všechno?
Následovala odpověď:
– Ne, něco ponecháme …
V tom čase zahájilo znepokojené příbuzenstvo po Grigoriji Vasiljeviči pátrání. Obešli všechny sousedy, ohlásili zmizení na milici. Uběhlo pět dnů. Manželka zmizelého, Věra Ivanovna již nedoufala, že hospodáře ještě uvidí. Vtom jako by ji něco ťuklo. Vyšla za branku a nevěří svým očím: Grigorij Vasiljevič stojí před brankou, poklekl si na jedno koleno. Prší a on je suchý, jen na koleně má stopy od bláta…
Ano, jedná-li se o projevy fenoménu UFO, je třeba se předem připravit na ty nejneočekávanější zvraty. Tady je jeden naprosto fantasticky znějící příběh o zázračném vyléčení člověka obyvatelem „desátého rozměru“.
Šestatřicetileté obyvatelce Krasnopěrekopska na Krymu nezbývalo než doufat právě v zázrak: ze stavu klinické smrti ji zachránili v kardiologickém centru v Simferopolu, operace srdce proběhla v Kyjevě. Ludmila Petrovna byla několik let ochrnutá, vážila 31-33 kg, den ze dne jí bylo hůř a hůř. Ležela na samostatném nemocničním pokoji a už si přála, aby všechno co nejrychleji skončilo. Sestry k ní chodily zřídka a bez jejich pomoci se nemohla obrátit ani na bok. Nemohla spát a prášky na spaní jí nedávali… Pak přišel 10. duben 1989. V nemocničním pokoji jako by povíval vánek, přestože okno i dveře byly zavřené. Vánek zesílil a umírající náhle cosi oslnilo.
Ludmila Petrovna spatřila člověka v bílém oděvu. Z jeho očí vyzařovalo světlo. Žena se zeptala:
– Kdo jste a odkud?
Odpověď zněla:
– Jsme z desátého rozměru. Neboj se, budeš chodit.
Po těch slovech se všechno rozplynulo jako v mlze, ubohá žena si pomyslela, že přichází o rozum. Ráno k ní zašla sousedka z jiného pokoje a velmi se ulekla jejího vzezření. Zavolali manžela. Vzal manželku za ruku a tu si všiml, že po jejím těle začaly běhat bílé a červené ohýnky. Ludmila Petrovna pocítila neuvěřitelný příliv sil. Cosi ji vymrštilo, posadila se na posteli a při tom uslyšela jasný hlas:
– Vstaň a jdi, teď nebo nikdy!
Ludmila Petrovna vstala, udělala krok, druhý a nyní krásně chodí!
Nebudeme si nyní klást otázku, co je to desátý rozměr a jaký vliv na náš život mohou mít jeho obyvatelé, k tomu problému se vrátíme později. Důležité je podtrhnout, že případ Ludmily Petrovny není ojedinělý. Při tom, že se tak velmi nesnadno vtěsnává do rámce běžného vědomí, má toto zázračné vyléčení, a jinak to nazvat nelze, své analogie.
Pokračování
