Poslední veštba

Na podzim roku 1940 jsem pracoval se svým otcem v lesích Vihorlatu, asi sto kilometrů od našeho tehdejšího domova.

A poněvadž uhlířina – pálení milířů – se v zimě dělat nedá, už jsme končili, jen bylo třeba odevzdat práci: vypálené uhlí napytlovat a naložit formanům. Čekání na povozy jsme si krátili povídáním.Jednoho večera se za naprostého bezvětří prudce otevřely dveře od naší koliby, zůstaly chvilku ve vzduchu a vyvrátily se na zem. Otec se zvedl a vyšel ven dveře opravit. Trvalo dlouho, než se vrátil. Hned jsem poznal, že se něco stalo. Sedl si, nemluvil, jen zamyšlené hleděl před sebe.

Pak konečně řekl: „Tak děda nám umřel. Už ho nic nebolí.“

Otec se opět na několik minut odmlčel a pokračoval: „Přišel se s námi rozloučit. Řekl mi, že se oba dožijeme vyššího věku, než bylo dopřáno jemu, navíc prý v dobrém zdraví. Jen jednomu nerozumím. Dočkám se prý velkého nevděku od syna, kterého mám nejraději.“ Otec se skutečně dožil úctyhodného věku – téměř 92 let, zatímco děda zemřel o třicet let mladší. Mohl být s námi ještě déle, ale nevděk jednoho z mých bratrů mu život přece jen zkrátil. Zemřel vlastně žalem, z pocitu křivdy, které se dočkal od toho, od něhož by ji čekal nejméně. Dědova věštba se tak zcela vyplnila.

Jakub Jaklovský, Příbram (CZ)

Zdroj:   dopis čtenáře, Květy (Archiv KPUFO/CZ)