Najde sa Mesiačná šachta?

Najznámejšia slovenská záhada stále žije. Pomože niekto pri pátraní?

„…úzkým průlezem z jeskyně jsem se dostal do dlouhé horizontální chodby, na jejímž konci byla velká díra. Vplazil jsem se tam, a ještě na kolenou jsem ztuhl údivem.Přede mnou se tyčilo něco jako obrovské černé silo, stěna očividně lidského původu, hladká jako sklo. Dalo se předpokládat,že jde o ohromný válec o průměru nejméně dvacet pět metrů, zaražený do okolní skály. Celá modročerná stěna byla z materiálu,který spojoval vlastnosti oceli, kryptokrystalického křemene a kaučuku. Krumpáč na ni nezanechal stopy a energicky odskakoval. Mráz mi přejížděl po zádech. Zděšení vyvolává pouhá myšlenka, že jde o artefakt rozměrů věže, utopený uprostřed ponuré skály v pustém kraji, kde se ani v legendách nevyskytují trosky, doly nebo průmysl. To vše je pokryto velmi starými konkrecemi…“

Znovu a znovu jsem pročítal tyto řádky z deníku slovenského partyzána kpt. Antonína Horáka, který byl otištěn v americkém speleologickém časopise (1), a hledal v textu něco, co by mi pomohlo přesně určit místo, kde k tomuto nesmírně zajímavému objevu došlo.

Chtěl jsem stůj co stůj tajemnou jeskyni, skrývající obrovský válec z neuvěřitelně tvrdého materiálu nalézt a prozkoumat. Zvláště, když o ní napsal známý francouzský spisovatel a milovník záhad Jacques Bergier, že je to možná dílo dávné nebo mimozemské civilizace (2).

Bergier, který před válkou pracoval jako chemik a atomový fyzik, předložil pochopitelně i přirozenější vysvětlení. Mohlo by prý jít o nový neznámý materiál, který vznikl miliony let trvajícím radioaktivním ostřelováním z okolních hornin, bohatých na uran a radium. Ale ať už tak či onak, podle Bergiera je to jedna z nejpozoruhodnějších záhad naší planety.   Udivující je však nejen záhadný materiál, ale i dokonalý geometrický tvar tajemného objektu.

Rumunští vědci ing. Constantinescu a ing. Timošenko z bukurešťského výzkumného ústavu pro elektroniku předložili v roce 1983 na mezinárodní konferenci o výzkumu psychotroniky v Bratislavě hypotézu, že slovenská „Měsíční šachta“, podobně jako egyptské pyramidy, záhadné „mohyly“ v Mima u Seattlu nebo tajemné sloupy na Nové Kaledonii, kdysi sloužila jako jakýsi rezonátor nebo čočka pro zesilování nám dosud neznámé vesmírné energie (3).

Obrovský válec by ale také mohl být trup havarované rakety nebo sondy mimozemšťanů, který se zapíchl do země v dávných dobách, kdy byl vápenec ještě měkký. Anebo je to zavalená přístupová šachta do tajemné podzemní říše Agharti ?

Moon-Mesiac-jaskynaPo jeskyni jsem začal pátrat v roce 1980 se svým tehdejším spolupracovníkem Michalem Brumlíkem. Zpočátku se zdálo všechno jednoduché. V poznámce vydavatele k otištěnému deníku je totiž uvedeno, že k objevu došlo během Slovenského národního povstání, poblíž vesnice Plavnice a Lubocna v oblasti určené zeměpisnými souřadnicemi 49,2° S, 20,7° V. Co jsme si mohli přát víc. V samotném deníku jsou dokonce uvedeny ještě další podrobnosti.   Dne 22. října 1944 tam došlo k boji mezi Němci a povstaleckou jednotkou kpt. Horáka, která tudy ustupovala na Košice. Němci spustili palbu ze dvou 70 mm děl a během dvanáctihodinového boje byl kpt. Horek raněn. Když přišel k vědomí, tahal ho nějaký vesničan ze zákopu. Představil se jako Slávek, místní bača a majitel okolních pastvin. Bača ošetřil ještě další dva zraněné, Martina a Jurka a pak je vedl a táhl sněhem do nějaké jeskyně, ve které je ukryl. Důrazně je varoval, aby zůstali jen na kraji jeskyně a dál nechodili. Je prý to ohromné bludiště plné propastí, dutin se smrdutým vzduchem a že tam určitě straší. Tím však jenom vzbudil zvědavost kpt. Horáka, který byl zraněn jen lehce. Při jedné průzkumné výpravě dlouhými a úzkými chodbami do nitra země náhodou objevil onu podivně hladkou válcovou stěnu a hned za ní kolmou šachtu ve tvaru půlměsíce vedoucí do neznáma. Povrch šachty byl rovněž pokryt neuvěřitelně tvrdým materiálem. Kapitán Horák několikrát do stěn vystřelil z revolveru, ale kulky na nich nezanechaly ani stopy. Vyvolaly jen ohromné modrozelené jiskry, štiplavý zápach a takový hluk, že si musel ucpat uši. K podrobnému průzkumu tajemné šachty se už ale nedostal, neboť Martin svému těžkému zranění podlehl a zemřel, takže příští den mohli s Jurkem svůj úkryt opustit a vydat se za svým vojenským oddílem. Bača Slávek se svými dcerami Hankou a Olgou se s nimi rozloučili a vchod do jeskyně opět zamaskovali kameny.

Sachta + stena

  Údajů pro hledání jeskyně jsme tedy měli dostatek. Z mapy jsme zjistili, že v oblasti určené zeměpisnými souřadnicemi skutečně leží obce Plavnica a Stará Lubovna (v článku uvedená Lubocna vznikla pravděpodobně zkomolením při překladu.) Jenomže už v prvních dnech naší výpravy v roce 1982 do okolí Staré Lubovni se nám stopa ztratila. Žádný bača, který by měl dvě dcery, natož jméno Slávek, v těchto končinách velmi neobvyklé, tady nežil. Navíc prý zde koncem října 1944 k žádné přestřelce mezi Němci a partyzány nedošlo. Bojovalo se zde v srpnu, když vypuklo Slovenské národní povstání a pak až začátkem roku 1945 při přechodu fronty.

Ani další údaje nesouhlasily, ale my jsme se nevzdávali. Prozkoumali jsme všechny jeskyně, o kterých jsme se dozvěděli od lesníků a vesnických kluků, až se konečně vznikající pochybnost změnila v jistotu. Tady to být nemohlo. Potvrdila to i odpověď na můj dopis z redakce amerického speleologického časopisu, který deník uveřejnil. Zeměpisné souřadnice nepocházejí z deníku kpt. Horáka, ale byly do článku doplněny redaktorem časopisu, takže nemusí odpovídat skutečnosti. Jeskyně by tedy mohla být kdekoliv jinde. Museli jsme zvolit jiný postup. Nejdřív identifikovat vojenskou jednotku kpt. Horáka a pak zjistit trasu jejího pochodu.

V seznamech velitelů partyzánských a vojenských jednotek jméno kpt. Horáka uvedeno nebylo, nenašli jsme ho dokonce ani v trnavském archivu vojenské evidence osob, a tak jsme se pokusili jednotku identifikovat podle datumu jejího boje s Němci. Celý den jsme proseděli v bánskobystrickém Muzeu SNP nad hromadou knih a různých spisů, a výsledek se dostavil. Ten den, tedy 22.října 1944, začal generální útok německých vojsk proti povstaleckým jednotkám v západní oblasti Nízkých Tater. Bojovalo se u Bielého potoka, v Revúckej dolině a v Lubochňanskej dolině.  Podívali jsme se s Michalem na sebe. Lubochňa by přece docela dobře mohla být onou neznámou zkomolenou Lubocnou. Rychlý pohled do mapy, zda někde v jejím okolí neleží vesnička s podobným názvem jako Plavnice. … a našli jsme Párnici.

A tak jsme se plni naděje vydali v roce 1984 znovu pátrat po tajemné šachtě. Mnohé nasvědčovalo tomu, že místo boje i jeskyně by mohlo být někde na Prašivé anebo v okolí vrchu Ostré. Byly tam totiž i zákopy Zbývalo už jen ověřit si údaje z deníku a najít Slávkovu rodinu. Znovu začala mravenčí práce, listování v matrikách na národních výborech, rozhovory se starousedlíky, pastevci, bývalými partyzány i vysloužilými důstojníky. A opět přišlo zklamání. Žádný bača se dvěma dcerami zde nežil, žádná vojenská jednotka neustupovala na východ ke Košicím, nedošlo zde ani ke dvanáctihodinovému boji, kde by Němci použili děla na vzdálenost tři sta metrů. A co navíc, ve čtyřiačtyřicátém začal padat sníh až 28. října 1944. To ovšem znamenalo zásadní změnu v dalším postupu a vůbec v přístupu k celému případu. Prokázaná nepravdivost časových údajů v deníku zpochybnila jeho celou důvěryhodnost.

Nebylo to nakonec všechno jenom vymyšleno ? Existovala vojenská jednotka kapitána Horáka ? A existuje „Měsíční šachta“ ? Přes všechny nesrovnalosti, rozpory a chyby, které^jsme při dalším podrobném rozboru v deníku objevili, se domnívám, že tajemná Měsíční šachta vymyšlena nebyla. Pravdou asi je, že deník kpt. Horáka nikdy neexistoval a vše bylo sepsáno mnohem později, pravděpodobně až v roce 1965 na základě dávných Horákových vzpomínek. Proto ty nepřesnosti a chyby.

Ale v jeho nečekaný objev podivného útvaru v hlubinách země věřím.

Už jenom proto, že on sám nevěděl, jak tuto záhadu vysvětlit a nepředložil žádné řešení. V závěru svého „deníku“ pouze konstatoval:

„Jsem rozvážný člověk, akademicky vzdělaný, ale musím přiznat, že zde, mezi těmito černými, saténovými, matematicky zakřivenými stěnami cítím, jako bych se střetl s podivuhodnou a příšernou mocností. Dovedu si představit, že prostí, ale inteligentní a praktičtí lidé jako Slávek mají pocit, že jde o nějaké čáry, tajili to a také měli strach, že jestli existence této měsíční šachty bude odhalena, přiláká hordy turistů a celé to pozdvižení kolem, což by pravděpodobně zničilo jejich s přírodou spojený a poctivý život.“

Zbývá vůbec ještě nějaká naděje jeskyni objevit? Domnívám se, že ano, i když je jen velice malá. Je nutno urychleně nalézt posledního žijícího člověka, který o jeskyni ví. Kpt. Horák je už bohužel mrtev. Podařilo se mi zjistit, ze na sklonku svého života žil v USA a byl majitelem restaurace v městě Pueblo v Coloradu. Zemřel v červenci 1976. Mohl by však ještě žít Jurek, spolubojovník kpt. Horáka, který se rovněž v jeskyni skrýval,ale přitom dodnes netuší, že tam je tajemná Měsíční šachta. Kpt.Horák to totiž tehdy nikomu neprozradil. O Jurkovi toho však mnoho nevíme. Ani to, zda jméno Jurek je křestní, příjmení nebo jenom krycí. Za války byl zámožným tesařem v Bratislavě a po válce si pravděpodobné vzal za ženu Slávkovu dceru Hanku. To je vše. Dnes mu však bude minimálně 70 let, takže času moc nezbývá. Pomůže někdo při pátrání ?

Literatura:

1. NSS News,Vol.23, March 1965 (National Speleological Society, Huntsville, Alabama, USA)

2. Bergier, J.: Le livre dé l’inexplicable (Kniha nevysvětleného). Albin Michel, Paris 1972, s.61-75 (překlad)

3. Ing.Constantinescu, Ing.Timosenko: Solid shapes and living mater (Pevné tvary a živá hmota). Sborník referátů z 5.mezinárodní konference o psychotronice I. Bratislava 1983, s.77  

Zdroj: 

Ing. Ivan Mackerle – Praha.  Z časopisu Klubu psychotroniky a UFO ZAZ č. 4/1993

error: Kopírování zakázáno!