Tajemství Měsíční jeskyně a jiné záhadné úkazy

Je otázka, jak napsat knihu o něčem, o čem je k dispozici jen pár stránek textu a vcelku mizivé výsledky pátrání badatelů. Podívejme se, jak se úkolu zhostil tandem Jesenský – Lesniakiewicz.

Autoři hned v prvních kapitolách popsali to, co je všeobecně známé – historii zápisků kapitána Horáka a posléze pátrání Ivana MackerlehoWaltera Pavliše a dalších, po údajích kolem umístění šachty, nebo po identitě kapitána Horáka.

To by však bylo na knihu málo a tak se k této česko-slovenské záhadě musí připojit něco dalšího. Podtitul knihy „… a jiné záhadné úkazy“ naznačuje, co bude následovat.

Tím jsou nejprve jakési fantazie o „skleněných tunelech“, od nějakého polského profesora. Je to podivná historka o „dědici pokladu Inků“, který s ním uprchl do Polska, a protože poklad nebyl dosud nalezen, je prý ukryt v Měsíční jeskyni. Ta je na Babí hoře v Polsku.

Musel to být asi obrovský poklad, když s ním tento polský Inka nepozorovaně přešel půl světa a téměř celou Evropu… A protože na Babí hoře pobývali za a po válce sovětští vojáci, téměř jistě to byli agenti NKVD a SMERŠ, poklady odvezli a Měsíční šachtu zničili.

V podstatě skoro všude v knize se objevují stálé úvahy o spiknutí tajných služeb, KGB, StB, MOSAD, CIA, apod.

Nové obzory hledání, kromě zjištění badatelů, že v údajích je více sporných míst než věrohodných fakt, představují další fantazie nad dopisem jakéhosi Poláka z Kanady. Je to opět příležitost pro spřádání fantasmagorií o nacistických zázračných zbraních, jaderných, dokonce i termojaderných (!), a nakonec i dezintegračních… a nesmí chybět zmínka o diskoplánu V7, superdělu V3 atd.

Vše samozřejmě zalito omáčkou o obdivu Hitlera k ezoterním naukám (což je nesmysl, dávno vyvrácený.)

„Pro zajímavost“ je na str. 119 uvedeno, že na jižní straně Diablaka pobývali po válce sovětští vojáci, vydávající se za dělostřelce a zkoumající počasí, což je taková záhada, že je zde zmíněna již podruhé (poprvé na straně 75.)

Americký badatel Ted Phillips posléze předal životopisné údaje kpt. Horáka, ze kterého vyplývá, že byl důlním inženýrem (tedy nikoli lingvistou), a zřejmě odborníkem v oblasti těžby uranové rudy. A jsme opět u zájmu tajných služeb a u studené války.

Následuje vyprávění polského důstojníka, bojujícího ve Varšavském povstání (1944), který napsal R. Lesniakiwiczovi několik e-mailů v roce 2002 o tajemném tunelu opět u Babí hory. Podle dopisu byl rok jeho narození 1925.

Další rozhovor s jakýmsi polským důstojníkem přináší informaci o sovětském zařízení na výrobu atomových zbraní v Jordanowě (!). Věrohodnost takových zpráv je zjevně opravdu vysoká…

Kniha pokračuje vyprávěním o jakýchsi úkazech, tradovaných v Oravských Beskydech, jež se tam údajně odehrály před 200 lety. Šlo prý o zemětřesení a sesuvy půdy, po kterých zůstaly vstupy do podzemí. Je ovšem také možné, že to způsobily pády meteoritů, a nebo šlo o obě události současně…?

Poté pokračují úvahy o tom, že jeskyně mohou být pozůstatky po staré důlní činnosti, samozřejmě dávných civilizací.

A to už se dostáváme ke kapitole, „originálně“ nazvané „Oheň v oblacích a mimozemský objekt pod Tatrami“.

A jsme opět na Babí hoře, kde se v roce 1993 udál podivný jev – prý pád meteoritu, který výbuchem zničil vrcholek této hory, odpovídal jednak síle 100 kg TNT a přitom energii 100 MJ, a přitom měl teplotu 100.000 K, což je prý jako termonukleární bomba.  Nad těmito údaji raději moc nepřemýšlejte…

Kdo za tím vším stojí? Buď Al Kaida a nebo 100 zmizelých sovětských miniaturních kufříkových atomových bomb s „červenou rtutí“ …

A jak to všechno souvisí? Seismická vlna se prý od něčeho v podzemí odrazila – buď od prázdného prostoru, a nebo od nějakého záhadného objektu. A tak nenápadně se autoři dostali k objektu u obce Vikartovce, klasické slovenské záhadě.

A již se blíží konec knihy. V kapitole „V propastech času“ je tabulka záhadných nálezů, datovaných miliony let – povětšině nálezy, propagované kreacionisty, ale které se většinou také „záhadně ztratily“.

Aby to bylo dokonalé, je zde ještě vyprávění zážitku pionýra z nočního pochodu a další dopisy nějakých polských badatelů.

Nesmí chybět ani další tradiční záhada, otisk lidské stopy v Konské, s několikastránkovým popisem pátrání kolem nich, i s takovými podrobnostmi, že při tom pršelo.

Další kapitola čtenáře zavede daleko na východ, ke skalním kresbám na Uralu. Nakreslené šestiúhelníky prý nejsou zobrazením včelích pláství, ale vzorce organické chemie, předaných dávným obyvatelům Země mimozemšťany. Autoři tak o těchto závěrech jurodivých ruských badatelů píší doslova, že o nich nepochybují, a že tak máme důkaz o mimozemských stycích před 10 tisíci lety.

Následuje několik stránek podobných objevů v Rusku a na Sibiři. Nechybí ani starý nesmysl s objevením kamenných desek, které jsou prý „Mapou Baškirie“ před statisíci, ale možná i milióny lety…

Cesta na východ pokračuje i v následující kapitole. Proč se koneckonců nepřiživit ani na Údolí mrtvých v Jakutsku? Jde tam opět prý o artefakty ztracené civilizace před 12 tisíci lety, což dokonale zapadá do mozaiky nálezů z Měsíční jeskyně nebo z Babí hory.

To měl být asi závěr knihy, protože toho už víc v knize není.

Otázka na úvod, jak napsat takovou knihu, existuje jen jedna odpověď. Autorům se podařilo téma dokonale kontaminovat snůškou nesourodých zpráv, gulášem všech možných záhad, posbíranými pověstmi z agentury Jedna paní povídala, doplněných různými fantaziemi i výmysly, zalitými omáčkou o tajných zbraních a tajných službách toho i onoho: Přitom si autoři udělali reklamu na své ostatní knihy.

Na otázku – jak tedy napsat knihu na takové téma? – je odpověď: Raději ji nepsat.

  • Robert K. Lesniakiewicz, Miloš Jesenský: Tajemství měsíční jeskyně a jiné záhadné úkazy. Alpress, 2008, váz., 244 s. 

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 2210

error: Kopírování zakázáno!