O menhirech (2)

Co je vlastně menhir?

Většina si představí kámen ve vertikální poloze, a to je asi tak vše. Kámen, který stojí kdesi v krajině a který pamatuje věky. Je její neodmyslitelnou součástí a spadá do přirozeného vývoje krajiny, tak jako křížky, boží muka, nebo jen obyčejné meze. Tyto kameny nebyly postaveny jen tak náhodně, a jako všechno, i ony podléhají času, mají svůj vývoj a také zánik. Většina menhirů svým stářím spadá do úsvitu lidských dějin. Mnohé byly používány jako astronomické kalendáře. Některé, od kterých není vidět příliš daleko, protože jsou v údolích, nebo na místech zcela nepřehledných, můžeme se pouze divit, proč tu jsou. Mnohdy je to vysvětlováno jako mezníky a často se vůbec pochybuje, zda se o menhir jedná. Souvisí to s jejich složitým vývojem.

Uctívání studánek, stromů, kamenů a hor bylo v místním obyvatelstvu hluboce zakořeněno. O situaci v Čechách si můžeme udělat představu zejména z Kosmovy kroniky a z Homiliáře Opatovického. V obou případech se dozvídáme, jak složité to měla církev, aby vymítila pohanské kulty. Církev v tomto uctívání viděla velmi silnou konkurenci, dokonce se některých obřadů vysloveně bála. To vše je zřejmé z církevních zákazů, které se monotónně opakovaly, a tresty nabývaly na intenzitě. Pro představu uveďme některé zákazy. O svátcích se zakazovalo zpívat jiné písně než náboženské, na hřbitovech se nesměly zapalovat svíce a mluvit k mrtvým. Podobných zákazů byla ještě dlouhá řada (viz církevní zákazy). Co nás zajímá, jsou kameny. Ty stály v krajině klidně do doby, kdy se vlády chopil kníže Boleslav II., řečený pobožný.

Kníže Boleslav II. stejně jako mnozí jeho následovníci velmi dobře pochopil, že nové náboženství v sobě skrývá dosud nepoznané možnosti moci. Skrze novou víru mu může být posvěcen každý skutek, který se děje z vůle křesťanského vladaře, pokud slouží zájmům církve, především v šíření křesťanství. Panuje přeci z milosti boží, jako boží zástupce, konkrétně na území, které se svými družiníky ovládá. Velmi dobře pochopil, že nové náboženství činí z nedávno svobodných pohanů lidi pokorné, ovladatelné a poslušné svých pánů, obluzené jakýmisi obřady a těšícími se na posmrtnou blaženost a bojujících se dědičného hříchu. Jeho podpora ze strany církve byla dána souhlasem k zakládání nových kostelů. Právě Boleslav II. vyhlásil otevřeně válku starému náboženství v zájmu definitivního upevnění své moci.

Rozkázal, aby posvátné kameny byly vykopány a rozmetány, aby nemohly nadále sloužit nekřesťanům.

Dále rozkázal vykácet posvátné háje a na jejich místě stavět křesťanské kaple. V roce 1092 nechal pochytat mudrce a sympatizanty starých náboženství a prodal je do otroctví. Obchod s otroky byl v té době jedním z nejvýnosnějších zdrojů příjmů. Od nás se prodávali otroci až do Istanbulu a Španělska.

Také církev měla z tohoto obchodu velký užitek. Především se zbavila nepohodlných lidí. Těm, co se podařilo uniknout, začal tvrdě pronásledovat náboženský fanatik biskup Vojtěch, později svatý. Místa, která unikla likvidaci, podlehla christianizaci, a obyvatelstvo žilo ve strachu, protože vše se odehrávalo velmi nevybíravými metodami. Nastala doba prvního velkého soumraku, ale i tak si pohanství ponechalo mnoho ze své původní podoby. Obyvatelstvu se změnil pán a způsob víry, ostatní zatím zůstalo. Byla to doba, kdy církev pomalu a nenápadně začala ovládat celou tehdejší společnost. Tlak na obyvatelstvo byl i nadále vyvíjen, ač nedocházelo již k takovým honům na lidi jako dříve. Později se dokonce dá mluvit o jakési toleranci, která ovšem byla draze vykoupena. Chceš-li dělat něco zakázaného, zaplať! Tehdejší odpustky se staly dalším významným zdrojem příjmů.

Tento relativní klid, o kterém můžeme hovořit jako o době přežívání pohanství, trval celý středověk.

Renesance některé poznatky související s pohanskými rituály využívala k rozvíjení oborů, především lékařství a alchymie. V některých případech se naopak vysmívala lidovému kořenářství, zejména formou říkanek, jako je o hadu: „Had leze z díry, vystrkuje kníry, bába se ho lekla, na kolena klekla.“ Je to vysmívaní se, že jen báby mohou věřit ve staré nauky, a je zde zpochybňován dávný kult hada. Další známé pořekadlo je o sv.Jiří, kdy vylézají hadi a štíři. Pohanství s křesťanskou tváří se na venkově však drží i nadále.

Dalším ze stínů jsou čarodějnické procesy. Maleus maleficarum – kladivo na čarodějnice – se rozkývalo do obludných rozměrů po celé Evropě. U nás proběhlo několik krutých procesů, především na Moravě. Pravdou zůstává, že ne všechny procesy byly jen ze zištných důvodů, nebo s tehdejšími zločinci. U některých obětí můžeme tušit léčitelské a jiné schopnosti. Příkladem může být uveden proces s Magdalenou Spurnou z Uničova, které bylo 80 let. Byla vyslýchána a obviněna z věštění a zaříkávání. Jako jedna z mála byla propuštěna, asi z důvodu vysokého věku.

Takové štěstí rozhodně neměl ten, kdo byl obviněn z rozpravy s ďábelským kamenem. Nelze definovat nic bližšího k této církevní zápovědi. Trest za tuto činnost byl však jistý a někdy i definitivní. Šlo snad o rozpravu s menhirem? Církev dobře věděla, co je v kamenech skryto, a jistě se bála lidí, co znali klíč k tajemství. O podobných obavách svědčí množství exorcistních obřadů u kamenů.

Po Bílé hoře nastává definitivní úpadek. Tlak rekatolizace byl silnější než normalizace. Kostely se staví podle tajných znalostí na dosud netknutých místech. Dávné kameny jsou podkopávány a ukládány do země, aby je již nikdo nemohl uctívat. To byl osud mnoha českých menhirů. Při dobré vůli byly používány jako mezníky, nebo do nich byl vytesán, případně vsazen kříž jako symbol víry. Tak mizí v nenávratnu mnoho zajímavých kamenů. Dokonce jsem se jednou na svém putování za menhiry setkal s případem, kdy byl právě v baroku postaven menhir s křížem do návsi, a v 50.letech byl kříž nahrazen hvězdou. I takový může být vývoj menhiru. Některé posloupnosti si můžeme názorně uvést na dvou příkladech.

O prvním menhiru se zmiňují staré české kroniky a nacházel se v obci Kvílice směrem na SZ od Slaného. Kámen zde stál ještě dávno v předkřesťanské době. V době románské, v souvislosti s nástupem křesťanství, byl přetesán na boží muka. Není již možné zjistit, zda název Boží sloup měl ještě před tímto zásahem, nebo to souvisí s touto úpravou. V době středověku mu byla k nelibosti církve stále prokazována úcta, proto asi byl ještě několikrát upravován. Zhoubou pro něj byla doba baroka. Byl zničen a na jeho místě byla postavena boží muka, která se pravděpodobně dochovala asi do padesátých let minulého století, kdy při zavádění socialismu na vesnici definitivně zanikla. Mluvil jsem s jedním pamětníkem, který ovšem místo již nedokázal určit. Nikdo jiný si už na tuto památku nepamatuje.

Druhá ukázka se váže k zapomenutému menhiru ve Smečně. V tomto případě měl větší štěstí. Byl uctíván prostým lidem ještě v průběhu 13. stol. Ve 14. stol, v době, kdy zde vládli Martinicové, byl povalen a částečně zničen. Od té doby se na něj zapomnělo a je zázrak, že vydržel do dnešní doby, kdy nám posloužil jako vhodný studijní materiál.

Původně byl smečenský i kvílický menhir srovnatelné výšky s klobuckým Pastýřem. Boží sloup byl pravděpodobně i stejného materiálu, tedy silně železitý pískovec až slepenec. Oba tyto menhiry mají ještě podobné umístění na sbíhajícím svahu téměř v údolí, což, jak se zdá, vylučuje jakoukoli návaznost na další menhir, ale u smečenského můžeme zcela jasně prokázat funkci astronomickou.

Jiné kameny byly zničeny a nemáme dnes žádné zprávy o jejich umístění, jen místní názvy napovídají a dávají už jen tušit. Velkou škodu způsobilo intenzivní zemědělství v krajině a násilné scelení pozemků.

Při tomto zákroku bylo zlikvidováno nejen několik zajímavých menhirů, ale i stromů, a vše dovršila meliorace polí. Odosobnění a vykořenění lidí v této krajině a její čistě materiální využití zanechalo v lidech hluboké jizvy v podobě absolutního nezájmu o věci jakékoli historické povahy.

Jako menhir nemůže být uznán kterýkoli kámen. To, že kámen stojí, není ještě rozhodující. Z hlediska exaktní vědy jsou uznány za menhiry jen kameny, u kterých je z historických pramenů prokázané, že již dříve sloužily jako kultovní. Kolik kamenů by však mohlo být tímto způsobem uznáno? Když vezmeme v úvahu ztrátu kronik a mnohdy i ztrátu jakéhokoli povědomí, tak nám moc možností nezbývá. Mohou ještě pomoci archeologové, když se podaří náhodně něco odkrýt. Tím to ale končí, a potom jakékoli obecné uznání je pochybné. Ale myslím, v tomto případě nejde o jakékoli nastavování dogmat. Spíše jde o konstatování zcela evidentních jevů, které mohou a nemusí být uznány. Linie mezi kameny u nás uznávány nejsou, přesto v zahraničí je to již samozřejmé. Stejně jako se ne moc nadšeně hovoří o zcela prokazatelných anomáliích u menhiru. Přitom je to zcela nepopiratelná záležitost. Jediným nedostatkem jsou vhodné měřicí přístroje. Ale je nutné za každou cenu „něco“ měřit? Vždyť většina z nás neví, jak funguje mobilní telefon a přesto jej vlastní skoro každý a umí jej použít. Proto nedávejme kamenům, co nemají, a naopak nepopírejme, co je evidentní.

Nejdříve přiznejme, že celá tato Země je živý organismus. Tak to vnímali i naši pohanští předkové a bylo to tak vždy v pořádku. Vše je živé, i kámen. Kameny mají jiný čas života než stromy a strom má jiný než člověk. Kolik lidí pamatují některé stromy, a co už zažil kámen. Kameny mají své životní projevy jiné, než jak je chápeme běžně my. Je to sice hmota na mnohem nižší úrovni než lidé, ale neznamená to, že je nepoužitelná. Naopak! To, co činí menhir menhirem, je krystalická struktura. Ano, to, co vytváří některé životní projevy kamenů, jsou právě krystaly. Proto nemůže být každý kámen menhirem. Menhirem chápejme kámen, který umí „přemýšlet“. Odpovídající krystalickou strukturu má žula, rula, křemence, pískovce a slepence. Ve všech těchto horninách jsou křemenné krystaly. Naopak se na menhir nehodí kámen, který tuto krystalickou strukturu nemá, a navíc je z málo vodivého a trvanlivého materiálu, jako např. opuka. Jedním z dalších předpokladů je také trvanlivost materiálu.

Naznačil jsem, co je, a co není podstatné. Přirovnám ještě menhir k počítači. Nejnovější počítače jsou postaveny na bázi křemíkových krystalů, kdy můžeme libovolně zadat, která část bude monitor, která paměť, a která klávesnice. Přitom kdykoli tyto funkce lze prostřídat, aniž bychom ztratili jakoukoli část paměti. U menhiru je tomu úplně stejně, jde jen o přírodní materiál, a je záhadou, jak na to lidé přišli.

Dalším neoddiskutovatelným faktem je výzkum krystalů v horninách mocnostmi v době studené války.

Sovětské ponorky, aby nebyl zachytitelný radiový signál, doslova seděly na dně napojeny na žulový pás táhnoucí se Pacifikem a takto vzájemně komunikovaly. Žula v tomto případě sloužila jako dokonalý nosič informací. Celá záležitost měla jednu velkou nevýhodu jak pro jednu, tak druhou stranu. Veškeré informace se daly přečíst v kterémkoli granitovém materiálu po celé Zemi i u nás. Navíc to bylo zapříčiněno tím, že celá tato síť nebyla budována formou ley lines! Proto bylo od podobných projektů upuštěno.

Z komunikace s menhiry mám několik velmi zajímavých poznatků. Předně je menhir schopen komunikovat s několika lidmi najednou nezávisle na sobě. Na každého si vytvoří, pokud již není naprogramován, vlastní kód a je schopen člověka doslova „prolustrovat“, aby věděl, s kým má tu čest. Pokud není daná osoba vhodná, tak se jednoduše nedostane dál a tedy se nedozví podstatné informace.

Tento systém je naprosto dokonalý a přiznávám, že absolutně netuším, kdo jej vymyslel. Celý menhir je naprosto dokonalá záležitost, pokud se týká těchto projevů. Navíc u mnohých můžeme zjistit anomálie povahy: vydávání ultra a infrazvuku v okamžiku východu a západu slunce. Dosud tento prvek nikdo spolehlivě neobjasnil. Přesto Pastýř v Klobukách „vrní“ stejně jako Roklák ve Smečně, nebo kámen na Bernově v Krušných horách.

Další zákon, který se vztahuje na menhiry, nasvědčuje jakémusi „zákonu o zachování informace“. Jde především o kameny, které byly jakýmkoli způsobem v historii poškozeny, nebo téměř zničeny. V tomto případě se informace uchovává ve větším kusu horniny, a menší odlámané kusy ukazují jen na místo původu a jejich signál se spíše podobá chaotickému vysílání SOS bez návaznosti na hlavní zachovaný kus menhiru. Takto chaoticky „křičí“ některé kameny na Kounově. Podobně vyslaly zbytky ve Smečenské rokli, díky kterým se podařilo vydedukovat hlavní vrcholový kus. Podobně se chovají některé fragmenty na Slánské hoře. Důležité je říci, že všechny tyto kameny „žijí“ z energie země, z deště, větru, slunce, měsíce a z energií, které je nejlépe nazvat skalární vlny. Tyto energie jsou všudypřítomné a jejich zdrojem je vesmír jako takový, prakticky bez možnosti vyčerpání. Toto jsou základní znalosti, na kterých fungují menhiry. Jsou i další, na které narazíme později. Vše působí dojmem, že bylo myšleno doslova na vše.

Z dalších zarážejících okolností je stáří menhiru. V průměru je to 12500 let zpět. Připusťme tuto časovou vzdálenost. Jde o dobu velmi hypotetickou, nicméně vše nasvědčuje podle posledních poznatků vědy, že v Egyptě již vládl čilý civilizační ruch. V té době dozníval poslední glaciál. Celosvětově se měnilo a ustalovalo klima. Vůbec se nepředpokládá, že by mohla jakákoli kultura existovat jinde než v deltě Nilu.

To je ovšem velká krátkozrakost. Nelze jinak než v tom, co se dochovalo, spatřovat systém, ať jde o funkce nebo geometrii. Ve sledování menhiru narážíme na velmi přesnou matematiku. Ta nebyla jaksi vlastní polonahým bytostem, které měly mít jedinou starost, a to jak přežít. Jsme někde, kde není knih.

Jediné východisko, které zbývá, je sledovat lidstvo a kultury globálně. Globální byla i doba ledová, a jak se zdá, i některé dávné kulturní symptomy.

Neznámý zdroj
Archiv KPUFO.EU/SK